Klenčí

[Hovorna]

(pdf)

-

Někdo nám vyčítá, že toto jméno vykládáme 8, 109 podle Voltairova výměru etymologie, podle něhož etymologie je věda, v níž souhlásky znamenají málo, samohlásky nic; zapomněli jsme prý říci, kam se podělo i z pův. Kleničie, Kleničí (sám zapomněl se na lístku podepsat). Odpovídáme: ztratilo se: zrovna za ň se v lidové mluvě ztrácívá. V Gebaurově Hist. ml. 1, 228 jsou z rozličných krajů doklady jako paňmáma, poňženě, nyňčko, sluňčko atd., m. j. chodské pšence, stunce (studnice), kančka. Takové změny nejsou v řeči zrychlené (alegrové, jak se říkává) nic neslýchaného, a tvar tak zkrácený někdy v nářečí vytlačí původní tvar vůbec. Byla mezi tvarem pův. a zkráceným asi řada přechodných stupňů: í se v některých slovech krátilo i zanikalo, ale ň podržovalo slabičnou platnost (na př. 3slab. Kleňčí), pozbývalo jí (2slab. Kleňčí), ň se přizpůsobovalo následující souhlásce a přestávalo býti skutečným ň (píší-li naše prameny na př. kaňčka i kančka [tkanička], znamená to, že nosovka není ani ň ani n, nýbrž hláska tvořená závěrem na témž místě, na němž se tvoří č). Tvar klencký sám dokazuje, že za n bývala plná samohláska, ne jeř; z pův. Klenčí nebo Kleneč by bylo příd. jm. klenečský, klenecký, jehož e by asi bylo zůstalo, ale chápeme, když i v pův. Kleničie, Kleničí zaniklo, že zaniklo i v příd. jm., kde by nebylo mělo nikde opory.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 9, s. 287

Předchozí Katecheta

Následující Maják