Z našich časopisů
—Zch.—, Red. (= Redakce)
[Reviews and reports]
-
Ve Sborníku Matice Slovenskej (1924, 2) je výklad J. Zubatého o slově podlý, podle něhož by to nebyla odvozenina předl. pod, jak se soudívá. Tvaru tohoto v starší češtině vůbec není, objevuje se s významem ‚mravně nízký‘ teprv v době probuzenské a je to podnes slovo spíše spisovné. Zato již v starší době je podlejší, příd. jm. ku příslovci a předl. podlé, podle (jako zdejší, nynější, včerajší-včerejší atd.), jež znamená pův. ‚vedlejší, sousední‘ (posud prý se v Přibyslavi a místy na Chrudimsku tak říká o obyvatelích sousední obce, sousedního domu, bytu). Jako na př. vedlejší ulice může býti i ulice méně vynikající, ne jenom sousední, nabývá i slovo podlejší v době starší a podnes místy na Moravě a zvl. na Slovensku významu něčeho podřadného, málo cenného a p.; podlejší větve jsou v. vedlejší, slabší, jež se mohou uřezati, pod. se mluví o p. šatech, polích, obilí a j. V slovenštině se pro podobnost koncovky s komparativy vyvíjí i význam komparativní; Kukučín na př. jednou vypravuje o cikánce, která »našla« krocana těžšího než p. (malý, menší) beran, jinde zase o dvou mužích, kterým byl donesen dvojí oběd a kteří si nechali ‚podlejší‘, t. skrovnější z nich, na večer. I o lidech z nízkých, málo vážených vrstev se tak říkalo v Čechách a říká na Moravě i na Slovensku. Podobné osudy mělo slovo podlejszy v polštině; ale tam je viděti vývoj, kde je řeč o lidech, k významu ‚mravně nízký‘, slovo to se cítí již jako komparativ a vznikl k němu s tímto významem i nepův. positiv podły. A toto slovo s tímto významem se dostalo poč. min. stol. z polštiny do našeho písemnictví a z něho vniká i do denního hovoru (snad se s ním vlivem českým i polským děje totéž i v slovenštině, kde je v nové době také často čítáme). Rus. pódlyj, se stejným významem časté v novém písemnictví, musilo by při tomto výkladu pocházeti z polštiny (asi maloruským prostředím).[1]
Nár. listy vytiskly 13. září tento zajímavý doklad, jak vznikají ku příjmením rozlišovací přezdívky (z nichž v starších dobách pak vznikala i nová příjmení). »Jiráskův rod v Hronově jest velmi rozvětven: v přítomné době počítá se v Hronově 78 rodin Jirásků a počet jich členů tvoří as 10 % všeho obyvatelstva. Mistr Alois Jirásek má v Hronově ještě [246]bratra Adolfa, řezníka, a sestru Boženu, provdanou Habrovou. Je přirozeno, že tak velký počet Jirásků v jednom městě má řadu originelních přezdívek a v Hronově jsou proto více než Jiráskové známi: Macánek, písař, sítko, mordié, hamburák, dvorský, pfeferlandský, padolský, hospodář, hedvábný, neřád, Loučka, ostrohorský, Gočalk, unhofský, drandr-jitrnička, indián, lucký, kánický, ořechovský, héra-vorhemetka, šulcák, chalpecký, šulitár, babylonský, pláteník, stavský, cihelnický, máček, apretér, špulák, muchtar a j. Všichni tito jsou Jiráskové, ale doptati se na ně možno jen podle těchto přezdívek.«
— Zch. —
*
Nové číslo »Věstníku Jednoty Svatopluka Čecha na povznesení jazyka a písemnictví českého« (na r. 1924) podává několik článků známých našich pracovníků. Antal Stašek napsal »Hrst myšlenek o životě a o slovesném umění«; vychází od protivy mezi stálým pohybem, stálou změnou všeho, co jest, na straně jedné a věčnou nezměrností, již lidský duch hledá pod touto nestálostí, na straně druhé, a připojuje úvahy o umělecké práci slovesné. Maryša B. Šárecká v článku »Spisovatel a jeho mateřská řeč« vykládá o rozporu, v němž se ocitá spisovatel, má-li a chce-li dbáti práv spisovného jazyka a při tom na př. v řečech osob, jimž dává mluviti, zachovávati ráz skutečné mluvy lidové. Mluví o nutnosti, aby vznikala slova nová pro potřeby knižního jazyka; napsala několik vět, jež podpíše každý přítel zdravého pokroku. »Není důvodu, proč by český jazyk knižní nemohl se výrazově rozšiřovati a obohacovati. Proč by neuvedl spisovatel do své řeči některých slovanských výrazů, které dají se dobře přizpůsobiti našemu jazyku a zapadnou lehce do jeho ustáleného slovníku? Při tom musí však opatrně proplouti úskalím a rozeznávati správně mezi zdravým obohacením řeči a slovním nedochůdčetem, které je předem určeno k zániku. Důležito je nejenom, aby byl nový výraz krásný a líbivý, ale aby také vyjadřoval určitý pojem, a to buď věci konkretní anebo něčeho abstraktního, co lze přesně definovati, zkrátka aby nebyl pouhou obměnou jiných slov s jinou koncovkou … Obyčejně svádí spisovatele k tvoření nových slov přemrštěná snaha po originalitě. Kdyby si však uvědomil, že největší originalita je v největší prostotě, a že život lidský a příroda, ač v podstatě věčně stejné, jsou nejčistším zdrojem pravé originality, nesbíral by tyto střípky mušlí na břehu mořském, a šel by pro ně hlouběji. Slovní krásu a kouzlo originality nalézti lze i v prosté řeči lidu, k níž spisovatel nepřidává nic svého … I vulgarismy městské řeči mají svůj půvab přirozenosti, jsou-li zachyceny mistrným perem.« Pí. Š. by si přála, aby se i u nás vytvořilo forum, »které by bylo autoritou v tomto oboru, jako v Paříži je jím Akademie, která prostě buď dá novému výrazu svou sankci anebo jej zamítne.« Mezi Paříží a Prahou jsou ovšem rozdíly, o kterých se nebudeme šířiti; my bychom zatím byli rádi, kdyby se v Praze ujalo přesvědčení, že by neškodilo, kdyby každý spisovatel znal alespoň pravopis a mluvnici svého jazyka. [247]— Sylva Jiří Karlík ukazuje doklady z Čechových básní, »Jak Svatopluk Čech předvídal a předpověděl svobodu a samostatnost naší vlasti«, Ferd. Strejček podává ukázky prosebných a jiných dopisů, jež Čech dostával a se vzácnou pečlivostí ukládal (»O dopisech, jež psány básníkovi«). O bídě našeho spisovného jazyka a potřebě, aby jí bylo pomoženo, píše Jan Mašín (»Cesta k nápravě«). Při tom se mu stala nehoda, že ve věstníku jednoty »na povznesení jazyka a písemnictví českého« pochválil také »Naši řeč«, což jeho příspěvku vyneslo tuto poznámku redakce: »Úsilí našeho sdružení je starší, od r. 1913. Zápas o hmotné prostředky nepřál nám však, abychom byli mohli založiti časopis rozměrů a rázu »Naší řeči«, jejíž vědeckou hodnotu plně uznáváme, třeba bychom nemohli souhlasiti se všemi detaily ani vždy s taktikou jejího postupu«. O stáří úsilí o povznesení českého jazyka se nebudeme příti; čtli jsme někde, a snad to bylo ve »Věstníku« samém, na př. o podobném úsilí filologa z 14.—15. stol. (jmenoval se Jan Hus), nemluvíc o podobném úsilí jednotlivců a sborů pozdějších. Ale k poznámce samé bychom měli také poznámku. Kdo je vlastně »red.« tohoto Věstníku? Obraceli jsme jej na všecky strany a nikde jsme se toho nedočtli. Je to nedostatek asi takový, jako když jsme (8, 65) nevěděli, kdo je »Jednota Svatopluka Čecha«, jíž se dovolává prof. Strejček v pamfletu vydaném touto Jednotou proti nám. A je přece vždy dobře, ví-li ten, komu se co vyčítá, od koho výčitka pochází; alespoň také ví, má-li či nemá-li si z ní co dělati. »Venkov« 6. července ve zprávě o Věstníku také dal prof. Mašínovi na naše útraty na pamětnou (»prof. Mašín při tom zdůrazňuje až příliš zásluhy »Naší řeči«, ač je známo, že nepronikla v nejširší vrstvy a nesplnila toho, co bylo od ní zprvu očekáváno — je to ‚captatio benevolentiae‘ pro druhé vydání Mašínova ‚Sborníku‘ [čti Slovníku], o němž se na tomto místě ještě zmíníme?«); ale tu víme, že to psal pan dr. Václav Brtník, a víme také proč.
V Českém lidu (XXIV, 10) vykládá J. Fiala podle pamětních knih kutnohorských o slově »král«, jehož se v nich užívá velmi často jako pojmenování cidičů stok, a dodává, že se původ a význam toho slova snadno vysvětlí zaměníme-li počáteční písmeno slova král sykavkou. To by byl ovšem výklad nesprávný; české pojmenování cidičů stok slovem král je jen překlad posměšného latinského názvu »rex cloacarum«. Slovo král je v tomto významě doloženo v slovníku Jana Vodňanského řečeném Lactifer z r. 1511: cloacarius qui cloacam facit vel purgat, král (Geb., Stč. sl. 2, 126).
Red.
[1] Čtenářům bychom byli velmi vděčni za zprávy, kde žije slovo podlejší (a snad i podlý) v mluvě lidové a s jakým významem.
Naše řeč, volume 8 (1924), issue 8, pp. 245-247
Previous Z. (= Josef Zubatý): Základy náuky o jazyku slovenskom. O složených predložkách
Next Bekany
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1