Ještě k slovu »obinadlo«
D. Panýrek
[Short articles]
-
Způsobili jste mně (a jistě všem českým lékařům, kteří čtou Naši řeč — a měli by ji čísti hojněji, neboť lékařská čeština jest ubohá!) radost odstavečkem na str. 157—158 letošního ročníku Naší řeči. Přicházím také s troškou do mlýna. Lékaři říkají (jak se tomu na klinikách naučili) a říkali již za doby prof. Weisse, prvního učitele chirurgie na české universitě, který přednášel několikráte nauku o obvazu, obínadlo. Lid slova toho nezná, říká obvazkové té látce fáč (etymologii tohoto slova správně vykládáte) nebo ještě ošklivěji »binda« (z něm. Binde) nebo také [233]»bandáž«, ač se tímto slovem spíše vyrozumívají pásky kýlní (slovo bandáž je původu francouzského, le bandage, od bander, vázati). Mám se slovem »obinadlo« kříž, přednášeje skoro dvacet let na technice nauku o první pomoci, kde se obvazy zhusta vyskytují. Studenti říkají, přes to že užívám jen slova obinadlo, při zkouškách zkomolenin »objímadlo« (snad proto, že obinadlo údy objímá) nebo »obepínadlo« (že je obepíná). V praxi jsem za třicet let a ani od nemocných na klinice nikdy neslyšel slova »obinadlo« — lid už ho nezná, ač je staré. Že je přejato ze staročeského lékařství, jak píšete (byl bych povděčen za doklady podrobnější), vím. Vyskytuje se na př. v rukopise z XV. století »Saličetova ranná lékařství«, který k tisku zredigoval K. J. Erben a seznamem a vysvětlením slov lékařských opatřil dr. Vácslav Staněk (kniha vydána nákladem Spolku českých lékařů a tiskem dra E. Grégra r. 1867). V tomto rukopise má však slovo to trojí význam: 1. kus plátna (v lat. originále petia), 2. rúška neb obinadlo (to ovšem není stejné!) a 3. obal varlat v šourku (technicky varletnice společná, t. j. tunica vaginalis communis funiculi et testis). Z toho trojího významu se udrželo slovo to pohříchu jen ve významu jediném; znamená úzký a dlouhý (15—10 m) pruh mulu, kalika neb organtýnu, jímž se přivazují k ráně léčivé masti nebo vrstvy gázy. Bojím se, při malé lásce dnešních českých lékařů k rodnému jazyku (všimněte si Časopisu lékařů českých, jak se hemží cizími výrazy, kde máme dobré české,[1]) takže mám dojem, že jsme vydali Lékařský Slovník nadarmo), že i toto slovo vymizí. Lid ho již neužívá. Naděje, že by je lékaři do lidu zase vpravili, je věru malá, neboť lékař, chtěje býti klientu srozumitelný, zpravidla užívá žargonu lidu (fáč, binda), protože ví, že lid zná smysl takových slov, a bojí se, aby se pacient nedopustil chyby, zdraví škodlivé. Ani vzdělaní lidé (studenti techniky) neznají slova toho a při praktických cvičeních a prospěchových zkouškách říkají obinadlu obvazek, ač obvazek (jako obvaz) je pojem širší (zahrnuje mul, vatu a obinadlo). Vidíme tedy na tomto příkladu znova, jak se náš thesaurus jazykový vlivem vzdělání z ciziny (literatury) pomalu, ale jistě nepozorovatelně ochuzuje, zvláště když učitelé lékařství, aspoň většinou, doslova ignorují mateř[234]štinu v terminologii. — Kořen »vin«, který se skrývá v slově obinadlo, vyskytuje se nezakryt v lékařství (hydrotherapii) v slově »ovinek« (náčinek, obyčejně s chladnou vodou), jímž se ovíjejí hruď neb údy proti zánětu.
[1] To lze vysvětliti nesprávným stanoviskem Spolku č. lék., který kladl při volbě redakce vždy důraz jen na vědeckou kvalifikaci příštího redaktora, ne také na jeho jazykovou způsobilost. Zaměstnaný lékař čte takřka jen svůj odborný list (mimo něj snad jen deník, z něhož, jak známo, každý si řeč jen pokazí); z četby se v něm zakoření chyby, které čte, tak, že pozbude docela smyslu pro čistotu rodné řeči.
Naše řeč, volume 8 (1924), issue 8, pp. 232-234
Previous Zájmeno se a Komenský
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1