Mír

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Mašek: Mír. Legendy. Nákladem vlastním. V Praze 1916. (Knihu vypravil V. Krček, vytiskla Unie.)

»Mír« není kniha pro každého, jest čtením pro duše jemné, myslivé, umělecké, které poznaly život. Skoro se obáváme nazvati těch šest prací tu podaných belletrií: kdo by v nich hledal zábavy, nesahej po knize; kdo však hledá krásy, najde jí zde bohaté zřídlo. Spisovatel volil pro ty skladby jméno legendy. Ale legendy v obvyklém slova smysle to nejsou, spíše básně v próse, pohádky neb allegorie. Zdařilá invence, zcela samostatné zpracování, bohatost myšlenek a citů, zasahání do nejhlubších hlubin duše, rozbor tvůrčího dění s jeho rozkoší a bolem, jakási rozluka s životem všedním, přemítání o vývoji a ztrátě lidského štěstí — to by byly aspoň některé význaky těchto »legend«.

Nejsou všechny ty práce stejného zrna, některé plynou lehce jako vánek, jiné jsou těžké a vážné jak askese, někde i ne dost [180]jasné ideou, ale krása slohová zdobí je všechny. Nepíšeme tu rozboru o nich, proto neodvažujeme ani hodnoty každé jednotlivé črty; všimneme si jen poslední, která jest nejméně povídková. Večer Michelagniolův je zpověď starého mistra, umělce-obra, na sklonku života jeho, kdy už ho odemřeli přátelé a zbyl tu sám cizí, bez lásky. Co se tu ozve strun v každém, kdož mu aspoň věkem podoben! Jak krásně, plasticky a výstižně dovede Mašek provésti takový rozhled po všem posavadním životě, takovou analysu duše, a jak dokonale čtenáři vštěpuje illusi, že vidí a slyší skutečného Michelangela!

Naším úkolem v časopise tomto jest pronésti úsudek o jazykové stránce knihy. Ta se věrně druží ke krásné úpravě vnější, k lepému tisku, k sličnému slohu. Péče o ryzost mateřštiny z ní dýše od první stránky do poslední. Proto se až ostýcháme kaliti dojem upozorněním na nesprávný přechodník ve větě: co — dříve mi chybíc (m. chybějíc) — činilo mi bolestným jarní podvečery (str. 26), na nedovolené sloveso uzmouti m. vzíti (str. 28). Tvar mnily na str. 45 (vzhlížejíce k té, již mnily (býti) nejhodnější milosti nebeské) jest asi chyba tisková m. mněly.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 6, s. 179-180

Předchozí František Strnad: Pozbýváme citu pro český přízvuk

Následující Stará rodina