Pozbýváme citu pro český přízvuk

František Strnad

[Články]

(pdf)

-

Článek professora Jakubce ve 4. čísle »Naší Řeči« přinesl vážnou výstrahu českým školám. Není-li vylíčená vada, bohudík, dosud všeobecná, je jistě tak velice rozšířena, že není zbytečno, zjišťovati její příčiny a hledati cesty k nápravě. Některé příčiny vytkl již článek sám. Jsou zajisté rozmanité podle známého přísloví: Malé příčiny — velké následky.

V letech devadesátých vyšlo první vydání nového Frumarova a Jursova Slabikáře, v němž obrázky Alšovy po prvé do dětské učebnice vnesly kouzlo českého umění. Hned na druhé stránce byla tam k procvičení hlásky »u« řada obrázků, jež se čtly takto: láhev u sklenice, pero u čepice atd. S nevelkou pozměnou jsou tyto obrázky v původním Alšově Slabikáři posud; teprve nové vydání Jursova Slabikáře (B) vypustilo u samohlásek všecky kombinace tohoto způsobu.

Představme si drobného školáčka, čtoucího na druhé stránce Slabikáře. Čte zajisté pomalu s přestávkami, jak si prstíkem ukazuje, takto: láhev — u — sklenice; kuře — u — slepice… Podobná nesnáz a závada se naskytne brzo poté u písmene »l« a dalších, kde čtou děti: u — úle, u — lomu, u — mámy, o — lese, na — poli atd. Pokud děti nemohou přehlédnouti najednou obě slova, jež k sobě při čtení náležejí, nemohou jich také najednou vysloviti a důsledně oddělují předložky od slov, přenášejíce přízvuk na první slabiku slova, místo na předcházející jednoslabičnou předložku.

Tato vada měla by ovšem přestati tehdy, když děti v mechanickém čtení nabudou takové zběhlosti, že přehlédnou najednou celé slovo i s předcházející předložkou a jsou učitelem upozorněny, jak mají správně přizvukovati. Po většině se také v této době bystrému učiteli podaří vadu odstraniti. Hůře však jest, když učitel pobude delší dobu ve třídě elementární, nebo má-li (na škole málotřídní) žáky prvního školního roku stále. Sluch jeho ustavičným posloucháním vadného dětského přízvuku při čtení konečně tak otupí, že pozbude citlivosti a vnímavosti pro uvedenou vadu a přestane ji opravovati. Vada se pak přenáší do vyšších školních roků, kde se někdy ještě zesiluje příliš strojeným přednášením básní. Přijde-li do takové třídy učitel, jehož sluch není posud otupen, záhy vadu postřehne a pilným cvičením probudí v dětech cit pro správný přízvuk čteného slova. Živá mluva je tu nejlepší po[179]můckou k nápravě, ježto v ní nesprávně nepřizvukuje ani dítě špatně čtoucí. Čte-li na př. žák vadným přízvukem: »Pět bratříčků přišlo do — školy«, stačí mu dáti otázku: »Kam přišlo pět bratříčků?« a jistě odpoví se správným přízvukem: »do školy«. Důsledným opravováním každého poklesku záhy se závada odstraní.

Jinou rozšířenou vadou přízvuku je nesprávné klesání hlasem u tečky. Malí čtenáři čtou po slabikách a povšimnou si tečky teprve při slabice poslední, při které teprve sníží hlas, takže klesají poslední slabikou, nikoli posledním slovem věty. U mnohých žáků a někdy u celých tříd vzniká tím ve čtení zpěvavý tón, který se dosti nesnadno odstraňuje, nechává-li se závada dlouho bez povšimnutí.

Jako všude jinde, zajisté i v těchto případech je lépe chybu předcházeti, než ji odstraňovati. Nejbezpečnější cestou k tomu byla by revise a vhodná úprava slabikářů se zřetelem k pozvolnému methodickému postupu vyučování dětí správnému přízvuku při čtení. K této otázce nebyl posud obrácen plný zřetel, ale článek prof. Jakubce ukazuje zřejmě, že je toho třeba. Speciální methodika rozřešila již obtížnější záhady a také tento úkol bylo by lze rozřešiti bez zvláštních nesnází, což by ovšem vyžadovalo úvah dalších. Bylo by zásluhou výstražného článku prof. Jakubce, přispějí-li mé poznámky k tomu, aby již elementární vyučování dalo bezpečný základ výraznému a správnému českému přízvuku při čtení.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 6, s. 178-179

Předchozí Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních

Následující Mír