Časopis Naše řeč
en cz

Žebř, žebřík

[Hovorna]

(pdf)

-

(1, 294) V Hruškách u Břeclavě, mém rodišti, a v okolních podlužáckých dědinách rozeznává se žebř od demin. žebřík. Měli jsme žebř ve stodole, po žebři se leze na stohy. Žebřík má na př. malíř pokojů, »po žebříku chodily sedět slépky na hůrku« (hůra, půda nad prasečími chlévy, nízká). Zedníci mají žebře i žebříky. Snad bych nenapsal žebř, ale v řeči myslím toho slova užívám; nebyl ten lokálkář z Nár. pol. »od nás«? Ale ovšem i tu hranice mezi žebřem a žebříkem nejsou určité. »Uhrům« (z uher.-sloven. dědin za Moravou) se vysmívají, že prý zpívají v poutní písni, když jdou od Panenky Marie zarušskej (Žarošice u Ždánic): »žebrík k nebi pristavil« (po hrušecky by bylo ovšem žebřík a přistavil). Čekali bychom tu žebř. Z té poutnické písně neznám kromě citovaných slov nic, snad je to tam pro rytmus, anebo spíše celý citát je vymyšlen na posměch. Jisto je, že žebřík, významově, tu nikomu nevadil ani v Hruškách. (Uč. Jan Úlehla v Turč. Sv. Martině.)

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 5, s. 160

Předchozí Volduchy

Následující Václav Flajšhans: Z dějin našich nářečí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1