Listárna redakce

[Letter's to editors]

(pdf)

-

Panu inž. M. P., polní pošta č. 298. Jména Petrů, Janků, Jírů a p. mohou býti pokládána buď za 2. pád množ. čísla (jako Novákovic, Sladkých), anebo (to zvláště pro jazyk starší) za přivlastňovací příd. jména s odsutým -v. Kde se cítí jména ta za gen., jsou ovšem nesklonná (jako Novákovic); pokud se cítila za jména přivl., bývala (v starším jazyce) sklonná (podle vzoru bratrův). Po odsutí koncového -ů mizelo vědomí, že tvary Petrů a p. jsou jména přídavná; svědectvím toho jest okolnost, že tvarů těch se pak užívá bez rozdílu rodu, na př. Marie Bartošů (m. Bartošova). Od té doby (XVI. stol.) jména Petrů, Janků a p. se pokládají za jména substantivní jako jména vlastní jiná (Petr, Novák a p.), a poněvadž podle zakončení 1. pádu nelze jich přiřaditi k žádnému z našich vzorů substantivních, zůstávají ve všech pádech neskloněna (jako Nechojdomů a p.). Obnovovati u těchto jmen bývalé, z vědomí vyšlé skloňování přídavných jmen přivlastňovacích, bylo by umělé a strojené; kde v jazyce živém potřeba skloňování proráží přece, nejeví se jako návrat k zapomenutému skloňování Jan Petrů, Jana Petrova, nýbrž jako skloňování, jež nemá zřetele na zvláštní zakončení pádu 1.; skloňuje se pak Jan Petrů, Jana Petra atd., jako by 1. pád zněl Petr, nikoli Petrů. V jazyce spisovném jest však pro žádoucí zřetelnost dávati přednost raději tvarům neskloňovaným, Jan Petrů, Jana Petrů, v rodě ženském bývá pak tvar Marie Petrová (ke jménům Petr i Petrů). Poučení o té věci podávají: Pravidla českého pravopisu v úvodu § 35, 14; Gebauer-Ertl, Mluvnice česká I, §§ 151, 7 a 340, Gebauer, Hist. mluvnice III, 1 § 244, 4.

Panu J. Str. v Holeš. Ukazujete na to, že Sv. Čech (v básni »V pitevně«) užívá, slova leb v mužském rodě a J. V. Sládek v ženském. Obé je správné: leb jest rodu dvojího. — Ostatního užijeme jinde.

P. dr. P. v Br. Splňujeme milerádi Vaši žádost a přibíjíme tu veřejně, že český professor vysokoškolský v kritice spisů německého právníka velmi jest citliv k mluvnickým a slohovým chybám jeho v němčině, ale sám že píše v článku Vám zaslaném: před a po Haagských konferencích (m. před haagskými konferencemi a po nich), vojenská břímě (m. břemena), s nepřátelskými lodi (m. loďmi), dluhující obnos (m. dlužný peníz, dlužná částka), v šikovné politice přátelů (!) pokroku atd. To jest opravdu úkaz kormutlivý. A nechce-li ten pán dovoliti, aby se mu takové hrubé chyby opravily, poněvadž prý by to byl smutný úděl redaktora, aby opravoval grammatické chyby a tu že by i sazeč mohl redigovati, pak jest to opravdu necitelnost k češtině, která sahá až na úplnou otupělost a slepotu. Právem se ptáme: Co si o takovém učiteli myslí jeho posluchači? Jak mají míti k němu úctu? Konec konců však nemá přednášeti, kdo není mocen řeči, kterou přednášeti míní, dokud se jí nenaučí. — Slovo »nastrojení« přece jen nevystihuje významu »machy«. Slovo macha má vždy příchuť úhonnou.

Panu F. V., t. č. v poli. Příjmení Wimmer je slovo německé a znamená vlastně »vinař« (ze zastaralého slovesa windemen, wimmen, »sbírati víno«, což zase pochází z lat. vindemiare).

Paní S. K. v B. Mašlovati je poctivé slovo české; základ jeho je v zaniklém slovese másliti (»potírati máslem«), k němuž se utvořilo mašlovati, jako k mysliti přemyšlovati, k bývalému krásliti okrašlovati.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 5, p. 160

Previous Kaz

Next Sdělení redakce