Užívejme správně přídavných jmen přivlastňovacích!

Josef Janko

[Answers]

(pdf)

-

Slovanština a tedy i čeština se vyznačuje zvláštností tou, že příponami -ovo a -ino tvoří ze jmen bytostí živoucích, u nás zejména osob, přídavná jména přisvojovací, jichž se však v dnešní mluvě spisovné neužívá vždy správně. Chybuje se proti náležitým koncovkám pádovým (a tu pomůže zopakovati si vzory mluvnické otcův a matčin), chybuje se však také v novinách, v belletrii a dokonce i ve spisech vědeckých, na př. filosofických, proti duchu jazyka tím, že ona přídavná jména kladou ani ne tak řidčeji (srv. však pověstný Vlasty m. Vlastin skon), jako spíše častěji, než by měli, přivlastňujíce jimi také při osobách a bytostech ne určitých, jednotlivě vymezených, nýbrž při názvech takových míněných povšechně, ve smyslu obecném jakožto označení druhu. Místo dalších výkladů objasní snad nejlépe pravidla příslušná tato krátká časová stať.

Rozmluva muže a ženy (obou dohromady)

Muž a žena (určitý muž, jménem na př. Dlabač, a určitá žena, tedy Dlabačka) spolu rozmlouvali. On pravil: Úkolem muže (muže vůbec, všech mužů) ve válce jest bojovati, úkolem ženy (ženy vůbec) vésti a udržovati domácnost s dětmi. Slova mužova (Dlabačova, tedy určitého muže) učinila dojem na mysl ženinu (Dlabaččinu); znalať muže jako opravdového vyznavače Kristova (že vyznává Krista, jest vyznavačem jeho = genitiv předmětný), ctitele Mariina (opět místo gen. předmětného), obdivovatele Husova (též tak). Věděla, že není nenávistníkem ženy (vůbec) a tedy ve své rodině nikterak nepřítelem ženiným (Dlabaččiným), že přeje pravdy každému muži a ženě, pomocnici muže (vůbec, ale také mužově, totiž pomocnici jednoho každého muže zvlášť). Zařídila se podle slov mužových (Dlabačových) i plnila úkol ženy ba z části též muže za války. Lid velebil rozvahu mužovu (Dlabačovu, ale [159]též muže), jejž dobře znali, i oddanost ženinu (Dlabaččinu, ale též ženy), kteráž vyšla z nich. Snaha člověka (ne člověkova!) má se nésti ke zlepšení údělu jak muže tak ženy; náš muž zlepšoval osud ženin (Dlabaččin) a ona zase ulehčovala úkol mužův (Dlabačův).

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 5, pp. 158-159

Previous Na pamět Františka Vymazala

Next K. Š.: Časový návrh