Časopis Naše řeč
en cz

Ingeborg

Oskar Sgall

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bernhard Kellermann: Ingeborg. Přeložil A. Jílek. Vydalo nakladatelství »Proudů«, Praha. Vytiskl Zdeněk Binko, Praha. Rok neudán. Cena 18 Kč. Stran 190.

Překlad románu »Ingeborg« je typickým a zároveň výstražným příkladem, kam až dovede jíti troufalost našich překladatelů. Překlad je takřka karikaturou originálu. Hemží se všelikými jazykovými nesprávnostmi, spoustou odporných germanismů, pořádkem slov v češtině neobvyklým, chybnou interpunkcí i četnými, a to hrubými omyly tiskovými. Množství chyb pravopisných, tvaroslovných i fraseologických volá: uč se česky, pane překladateli! A ovšem i německy, neboť překladatel nejen že nemá základních znalostí mateřštiny, nýbrž zápasí i s jazykem německým. Komolí smysl na četných místech, píše nejasně a nesrozumitelně a na újmu originálu vynechává velice často důležité jeho části.

V celé knize působí velice rušivě a nečesky, že překladatel neskloňuje jmen vlastních, na př. jmen osobních: Ingeborg, Axel a [110]Harry. Rovněž mu není nic známo o přídavných jménech přivlastňovacích utvořených z oněch jmen osobních. Nalezneme sice na str. 93 »v komnatách Ingeborčiných«, ale to je bílá vrána, neboť ještě na téže stránce čteme: »z komnat Ingeborg« a tak v celé knize. Jména místní, jsou-li to názvy tak všeobecné a často i u nás užívané, jako Hohe Fichte nebo Rote Buche, je zajisté možno, ba snad záhodno překládati; rovněž jména psů: Waldmann, Feldmann, Packan (u nás třeba Brok, Tref, Chňap a pod.).

Ale to by byly maličkosti. — Jak bohatá jest však žeň na poli pravopisu a tvarosloví! Překladatel píše nejen: můž (82, místo muž), břizka (83, třikrát m. břízka), dirkami (52, m. dírkami), (86, 182, m. ne), nýbrž také: oči Pazzovi (12, m. Pazzovy), seděli děti (178, m. seděly děti), tajúplně (101, m. tajuplně). Zaměňuje často 3. a 4. pád osobních zájmen a píše mně m. a naopak (16, 27, 28 a j.), m. ji (7, 32, 66, 90, 112 a j.) a skloňuje noce (48, 73, 153, m. noci). U neživotných jmen podstatných klade rád chybné ho místo jej (dům 7, šat 29, smích 41, hlas 71, 169, děs, nožík 88, atd.).

Tvarům »sejmul« (24, 36, 69, 95, 174, 178, m. sňal) a »žehnul« (17, 71, m. žehl) bychom se ani nedivili, směšně však působí jazykové nehoráznosti jako »den šedavěl« (104, 133, graute! m. svítalo), »zoufalství znesmyslňuje« (62, m. zbavuje smyslů), »dny spyšňují« (15, machen stolz). Nechybí tu ani nesprávné oddůvodniti (34, m. odůvodniti). Překladatel přispěl také novotvary jmen přídavných: zmechovatělý (64, 139, m. omšelý), radostlivé dny (38, m. radostné), vznosné myšlénky (148, m. skvostné, velkolepé), pravěční bohové (82, m. pravěcí). Více se mu líbí chybné »ty’s se toho odvážil« (115) a »jinak bys se tolik neusmíval« (157), než správné: ty ses a by ses, zato se však ujímá vřele lidového jseš (76 dvakrát, 101, m. jsi), tlučou (182 dvakrát, m. tlukou), nebo »stáda táhly« (28, m. táhla).

S předložkami s a z je překladatel stále na štíru. Někdo jde z kopce (31, m. s kopce), povstává ze židle (89, m. se židle), nebo se vrhá z okna (170, m. s okna). V platnosti doplňku užívá překladatel určitého tvaru přídavného jména nebo trpného příčestí, na př. »maje ruce zkřížené« m. zkříženy (20), »majíc bradu opřenou« m. opřenu (33 a jinde). Přídavné jméno přivlastňovací pokládá asi za zcela zbytečné, neboť píše: umění lékaře (17, m. lékařovo), sláva houslisty (44, m. houslistova), oči muže (39, m. mužovy), hoch sedláka (104, m. sedlákův).

»Až k dojmutí« (74) působí na čtenáře chyby ve skladbě a fraseologii. Vznikly ovšem nejčastěji z otrockého překladu, někdy [111]i z nevědomosti a nedbalosti. Překladatel někde opravdu jen překládá slovo za slovem, znásilňuje rodný jazyk i originál a podává tak snůšku nesmyslů a nesrozumitelných omylů. Slyšme jen některé ukázky: »Ne, nemám se pokoušeti přivolati opět nepomyslitelného« (102). »V zcela neuvěřitelně krátkém čase se oblékla« (74). »Byly viděti její horní zuby« (12). »Bleděmodré hvězdičky jsou viděti na bílém šátku Mariině« (185, m. bylo… a na další stránce v téže větě »ze šátku jsou viděti…«!). »Tyto strastní drožkářští koňové« (75). »Knihu, které by se muselo velmi smáti« (20). »Nemyslelo se na nic, pojednou slyšel jsi své jméno« (51). Podobné věty s něm. man nebo es jsou tu všude překládány většinou nesprávně a nečesky. Tak: »Obstaralo se oznámení do novin« (140, m. obstarali jste); »vědělo se: někdo zde bydlil« (141, m. bylo zřejmo, že…). »Byl jsem tam, kde se zřídka směje« (157, m. kde se lidé zřídka smějí, t. j. v trestnici). »Pršelo ve dne i v noci tolik, že by se věřilo, že zámek uplave« (159, m. že by byl člověk věřil, že…). Někde přejímá překladatel vynecháním slov es, ein, nebo doslovným překladem větné tvary něm. u nás neobvyklé a píše: »Šeptá.« (82, es flüstert), »Blahopřání, blahopřání!« (157). Sloveso können překládá zásadně jen slovem může, což působí často nepřirozeně, ač by bylo lze užíti čistě českých obratů. »Vždy se mu dařilo dobře, mohl hladověti, mohl žíti v zoufalství, daří se mi dobře« (74, m. ať hladověl, třebas hladověl, i když hladověl nebo byl zoufalý, říkal…). Jinde se tu hodí dovedl, uměl, byl s to, aby… Milý náš překladatel ani neví, co značí v něm. lass uns, wir wollen, a tak překládá věty: »Wir wollen uns schmücken, mein Mädchen, denn unser Glück ist gekommen! Lass uns Kränze von Rosen auf dem Haupte tragen…« takto: »Chtěli jsme se vyzdobiti, mé děvče, neboť naše štěstí přišlo! Dej nám věnce růží nésti na šíji…« (80, m. ozdobme se, dejme si na hlavu nebo pod.), a větu: »Ingeborg, Ingeborg, fielen mir doch rasch zebntausend schöne Namen für dich ein« překládá nesmyslně a chybně: »I., I., napadají (!) mne desetitisíce krásných jmen pro tebe« (146, m. kéž by mě napadlo, nebo kéž by mi rychle přišlo na mysl).

Přirozeným důsledkem překladatelského umění p. Jílkova jsou věty: »Jest krásné mysliti na toto léto, procházeti jím vždy znovu, jíti jeho sluncem, ne oním jiného léta« (177), nebo: »Mohl jsem Jehovu dáti kráčeti kolem« (16). Podobných omylů se dopouští překladatel proto, že nerozumí ani něm. vazbám, jako lachte er ve smyslu wenn er lachte: »Tato rozmluva byla daleko slyšitelna (!) a les dával ozvěnu, smál se« (73, m. smál-li se, pod. 138, [112]159, 186). Čas sloves mění a střídá často beze vší potřeby: »Mé srdce bylo těžké a bohaté a naplňuje mi prsa sladkou tíží« (41). »Ingeborg podívá se na mne a zbledla« (42). »Potkávám zcela náhodou hraběte Fluggeho v lese, když jsem šel se zbraní na procházku« (54). — Je-li podivná věta: »Harry Usedom jde kolem mého domu, zahalen ve fantastický plášť, pršelo.« (17), je ještě podivnější přechodníková vazba ve větě: »Své rámě vztahuje za noci k oknu, abych čísi šíji objal — nikoho tu není« (19)!

Netřeba ani připomínati, že české sloveso je německou macechou všude odstrčeno až na konec věty. Uvádíme tyto příklady vadného pořádku slov i jiných nesprávností: »Svět postoupil o krok ku předu, my ho (!) cítili, žádná květina nemohla povstati, žádné ptáče z vajíčka vyskočiti, aniž by vše žijící to necítilo, neprožívalo.« (68) »Kroupy deštěm rachotily parkem.« (98) »Snil jsem? Ne, nesnil jsem víc! Snil jsem dva sny za sebou, ten o Ingeborg, ten o jeskyni. To jsem přesně věděl a nevěděl jsem, snil-li bych ještě. (!) Ano, viděl jsem, mohl jsem něčeho (!) chytiti, cítiti.« (172) Tak prázdně originál ovšem nezní, naopak, vyniká slohem prostým, avšak zvučným, a bohatstvím krásných obrazů. Neboť Kellermann jest nejen výborný vypravěč, nýbrž i hudebník a právě jeho »Ingeborg« jest symfonií na les i slunce; zpívá tu, šeptá i stená příroda, štěstí i smutek. Kdo si tedy vážil jeho knihy, tomu se překlad p. Jílkův hnusí, a kdo jí dosud neznal, tomu překlad ani přibližně netlumočí její mluvy, ba často ani obsahu a smyslu.

Ze záplavy germanismů je člověku až úzko. V překladě nalezneme názorné poučení o tom, jak a kdy nelze užívati slov a vazeb: přirozeně (asi patnáctkrát, m. ovšem, zajisté atp.), uvedl do pohybu (154, m. spustil), zůstal státi (24, 28, 30, 98 atd., m. zastavil se), ví nebe (154, weiss der Himmel — naše: bože, jak… a pod.), nalézala se studna (64, m. byla), zadržeti v paměti (41, m. zapamatovati si), za času uzdravování (147), »večerní společnost se odbývala« (18, m. konala) atd.

Nesprávně překládá p. Jílek něm. vazby se slovesy scheinen, fühlen, müssen. Píše: »obličej Ingeborg zdál se býti zelený v odlesku trávy« (32, m. zdál se zelený), »závit šroubu zdál se býti pokažen« (19), a »domky ležely tiše, zdály se býti neobydlené« (33). Místo volnějšího překladu překládá tvrdě: »Netvářil jste se býti překvapen. Neusmíval jste se též. Řekl jste, abych odpustila, ano, k vůli staré haleně a vysokým botám« (26, m. nedivil jste se, ani jste se nepousmál. Ještě jste pravil, abych odpustila — víte, byl jste tehdy v té staré haleně a vysokých botách), »Pak [113]jsem s hrůzou viděl se tmít, vždy temněji« (132, m. jak n. že se stmívá), »slyším se plakat« (123), »vidím se přecházeti« (67) a pod. Čech nemusí říkati: byl vždy bledší a bledší (24), Ingeborg stávala se klidnější (102), ani »oči stávaly se menšími a menšími« (133), nýbrž bledl, uklidňovala se, zmenšovaly se (zde vlastně: vzdalovaly se). Překladatel píše »napíná a nechává klesati prsty« (61), »nechává padati dýmku do trávy« (67, m. pohybuje prudce prsty« — neboť převrhne při tom sklenice — a »upustí dýmku do trávy«). Věrně podle němčiny užívá i podstatných jmen slovesných na -ní a -tí, na př.: »relikvie, jaké jsou k spatření v kostelích« (111, m. jaké lze viděti), nebo »nebylo nic k nalezení« (131, zde se hodí: nic jsem nenašel).

Tím vším nepřispěl ovšem překladatel k okrase mateřštiny ani nevystihl originálu. Vždyť mu na mnohých místech ani neporozuměl. Překládá na př.: »ein Traum von zwei Vöglein« »sen dvou ptáčat« (37); »sodann zittere ich auch etwas, von der kleinen Pfeife rührt es her« zní u něho: »pak se též chvěji trochu, přes malou dýmku sem zalétá (!, 54), »seine Züge fielen ein«: tahy jeho byly nápadné (74, m. měl vpadlé rysy), »meine Füsse kaprizierten sich«: šinuly se (79, m. chtěly jen, vzpíraly se), »der Priester umschlich sie«: kněz je obklíčil (110, m. plížil se za nimi). Wiege je u něho skořápka (51, m. kolébka), a Strasse je všude ulice, ačkoliv vede lesem, skalami a pod., a o městě ani řeči.

Je tu ještě řada »perel« z doslovného překladu, svědčících o mechanickém překládání a o neporozumění. Uvádíme z nich aspoň některé: Přijde v noci host a probudí hrdinu ze spánku, a tu překládá Jílek slova »ich fuhr in die Höhe«: spěchal jsem na vršky (!, 74, m. vyskočil jsem). »Der Brunnen ist mit dickem Eise bedeckt wie mit Aussatz« značí mu: »studna jest pokryta tlustým ledem jako malomocenstvím (! 171, m. vyrážkou, Aussatz značí ovšem také malomocenství, ale ne zde!). Nedivíme se již ani takovému nesmyslu, jaký čteme na str. 182: »chvílemi jsem za večera vyhlížel podkrovními okny dolů ulicí a čekal. Jinak nic žádného dne.« V originále: Übrigens nicht jeden Tag, tedy: ne snad každého dne. — Ale umění překladatelovo vykouzluje ještě jiné obraty a obrazy: hlas zní vkusně (2), vůz se tetelí po silnici (8), kámen je všlápnut do pěšiny (138), kytice hýří ve vázách (108), měsíc zapadá pozpátku do lesa (82, rückwärts, vzadu!), džbán kvoká (185), slunce prší, střásá nebo sype víno na zem (63, 104, 184), pes rozřezává špičatou hrudí vítr (28, m. brázdí), někdo má zubaté vlasy (56, zackig), rozkládá široce ústa (163), zakládá svůj pohled v Sylviiny oči (111), říká své milence »sladká [114]nádhero« (85) a pak se »rozbíhá a odšustí pryč po zrcadelně hladké prohlubni (177).

Na četných místech čteme v překladě pravý opak toho, co napsal něm. spisovatel: dny a noci byly lehce snesitelné (144, m. byly obtížné), jednoho bouřlivého rána m. za bouřlivé noci (160, hrdina čte při svíčce!). Překladatel zamění na př. něm. euch s auch a přeloží je také (83), nebo opakuje často celé dlouhé věty a jiné zase vynechává (82, 104, 147 a j.). Vynechává vůbec velice rád. Shledal jsem při srovnání s originálem 35 vynechávek, a to nejen slov a vět, nýbrž i celých odstavců, které ovšem nejsou zbytečné, zato asi byly překladateli příliš obtížné. Spojil také kapitolu 5. se 6. v jednu a příští označil jako sedmou, takže nenajdeme u něho kap. 6. a rovněž ne kap. 35., poněvadž ji podobně spojil s kap. 34. Náhradou dal nám dvě kapitoly 24. (str. 120, 126).

Tiskové chyby ruší na různých místech smysl. Někdy je těžko rozhodnouti, jde-li jen o chybu tiskovou. Tak kolem m. z kolen na str. 17), změnila m. nezměnila (35), spím m. nespím (88), lidi m. lodi (54), nikdy m. nikdo (61), poutu m. pocitu a nejsou m. nesou (62), stíny znějí m. stěny znějí (65), na str. 70 dvakrát kratší m. krásnější (krašší?), na str. 85 »hrozící mrak nerozmetl se« m. »nerozmetl mne«, »mýti v hlavě« m. míti (47), větší m. větví (137), zvlykavě m. vzlykavě (188) a četné jiné, hlavně v interpunkci.

Zkrátka: překladatel se důkladně přičinil, aby čtenáři četbu znechutil a z originálu této básně v próse učinil pestrou směs nesrozumitelných a nesmyslných obratů slovních i větných, urážejících hrubě cit pro správnost a čistotu mateřského jazyka i pro krásu originálu.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 4, s. 109-114

Předchozí Svatý Jáchymov

Následující S.: Návštěvou u novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1