Lháti

[Hovorna]

(pdf)

-

(E. J.) Přít. čas slovesa lháti je původně lžu (přehláskou lži), lžeš atd.; podle mohu, můžeš vznikl novotvar lhu, lžeš, objevující se ojediněle od 15. stol., který však, jak se zdá, nikdy nezobecněl, třeba se zdál některým gramatikům původní (rozkazovací způsob lzi, jak by zníti měl ku přít. č. lhu, nikde se nevyskytuje). Zní-li přechodník přít. č. lže (stč. lžě) cize, nezní tvar lha o nic obvykleji: u tvaru, který v jazyce živém vůbec zaniká, je docela přirozené, že se některé přechodníky, jinak správně utvořené, jazykovému citu odcizily (na př. pije, píše, řva, rva, jeda k slovesu jísti a j.). Mluvnicky plně správné tvary by byly 1. os. lži, 3. os. mn. č. lží, přech. lže, lžíc; to by však byly tvary dnes tak nucené, jako by kdo psal kašli, kašlí, kašlíce. Tvar lhu, lhou není snad chybný, ale nám se zamlouvá spíše lžu, lžou, protože to jsou tvary ustálené i v živé mluvě lidové.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 3, s. 88

Předchozí Kostka

Následující Majitel