Časopis Naše řeč
en cz

Kterak skloňujeme slovo duch?

T.

[Drobnosti]

(pdf)

-

Zarazily nás dvě věty dvou dobrých našich spisovatelů: »Že chtěl míti v renaissančním slohu stavěné sokolovny, nemůže překvapit nikoho, kdo má na paměti renaissanční, anebo ještě lépe antický duch Tyršova Sokolstva«. A druhá věta: »… ale jinak si postavu autora Síti víry nesestrojíme, nežli z důvodných dohadů, majících původ spíše v pronikání v duch jeho vlastní i jeho následovníků«. Obě tyto věty znějí nečesky a urážejí český cit. Copak slovo duch — nikoliv ve smyslu dech, nýbrž ve smyslu »životní duch = to co nás oživuje,… bytost s tělem sloučená, rozumná duše,… to co zahřívá úmysl« (jak vysvětluje Slovník Jungmannův) — copak je skloňujeme jako puch? Copak duch jest nám neživotný? Duch, který [154]oživuje? Ovšem, kdysi tak naši staří říkali, jak pouhé nahlédnutí do Gebauerova Slovníku staročeského poučí; ale bible bratrská má již ve 4. pádě ducha; na př. proti žaltáři Klementinskému (1. pol. XIV. stol.): »jenž otnášie duch kniežat« a proti žaltáři Wittenberskému (2. třetina XIV. stol.): »jenž otjímá duch kniežeti« bible bratrská má: »odjímá ducha knížatům«. A od té doby tak mluvíme. Skloňuje-li dnes někdo slovo duch neživotně, buď necítí již dobře česky, anebo provádí zbytečný starožitnický vrtoch.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 5, s. 153-154

Předchozí W.: »K carově odstoupení«

Následující A. G.: »Běhoun«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1