dalaman airport transfers
Časopis Naše řeč
en cz

Kolik řeči je vlastně v řeči

Jan Volín

[Short articles]

(pdf)

How much talk there actually is in talk

The article deals with several categories of seemingly undesirable speech events in conversation.

[*]Slovo řeč oplývá bohatstvím významů. Přesto však v jeho konkrétních užitích netápeme – kontext v naprosté většině případů umožní pochopit, který z možných významů má uživatel na mysli. Vhodným kontextem k názvu a tématu našeho příspěvku je bod čtvrtý u hesla řeč ve Slovníku spisovného jazyka českého, kde se uvádí, že tohoto slova je možno použít i ve významu ‚mluvení, hovor, rozhovor‘. Východiskem našeho drobného příspěvku jsou nepřipravené mluvené dialogy (podrobněji viz níže).

V silně zjednodušené představě vypadá hovor tak, že lidé vyslovují slova a skládají z nich své výpovědi. Ovšem ten, kdo zkusil nějaké reálné rozhovory zkoumat, dobře ví, že omezení analýz na vyslovená slova rozhodně nepostihuje ani podstatu, ani skutečnou podobu řečové komunikace. Podobně jako celý obsah tohoto čísla časopisu, tak i náš příspěvek se hlásí k rozšířenému pojetí předmětu jazykovědných zkoumání. Nepůjde tedy o ideální nebo idealizované promluvy, ale o konkrétní repliky v kontextech skutečných dialogů. A navzdory oné zjednodušené představě se ve své analýze dokonce zaměříme právě na to, co ideální není: na jevy, které jsou často na okraji zájmu a přistupuje se k nim jako k „vadám na kráse“ mluveného projevu.

Cílem příspěvku je předat čtenáři určité, v této podobě chybějící informace a poskytnout případným zájemcům číselné údaje, k nimž je možno vztahovat výsledky podobných (a doufejme rozsáhlejších) studií z českého jazykového a kulturního prostředí. Jde tak o jisté doplnění pohledu na materiál, jemuž se u nás soustavně věnovali nebo věnují např. Olga Müllerová, Jana Hoffmannová, Martin Havlík, Jiří Zeman a další.

Zabýváme se třemi desetiminutovými výseky z delších rozhovorů, které byly vedeny za účelem získání nahrávek nepřipravených dialogů v rámci projektu P10 PRVOUK. Nahrávající osoba se ovšem předem připravila tak, že si sepsala témata, o nichž se chtěla s různými dobrovolníky bavit. V našem případě šlo postupně o tři mladé muže s vysokoškolským vzděláním a témata se týkala jejich dětství, především vzpomínek na školu a učitele, bydliště, záliby nebo domácí zvířata. Úkolem nahrávajícího bylo citlivě reagovat na repliky subjektů, nesnažit se hovor někam strhávat a zkrátka si popovídat.

Rozhodli jsme se pozorovat devět kategorií jevů, které se někdy mylně považují za zbytné: repliky v dialogu by od nich teoreticky mohly být očištěny, aby se více podobaly větám, na nichž se ve škole cvičí jazykové rozbory. Tím by ovšem spontánní rozhovor ztratil své přirozené vlastnosti, a naopak získal charakteristiky projevu připraveného, možná i psaného. Tabulka 1 přináší přehled sledovaných jevů s jejich krátkou charakteristikou.

Z pohledu na tabulku je patrné, že otázku souhrnného názvu pro sledované jevy bude nutno ponechat stranou. Některé z nich lze sice zahrnout pod termín neverbální prostřed-

 

[53]jev

charakteristika

NLTP

nečekaná, nelogická tichá pauza, nikoli nádech nebo prozodický předěl

hezitace

tzv. vyplněná pauza, obvykle držený neurčitý vokál

protažení

existující slovo, avšak nápadně prodloužené

držení

nápadně prodloužená výslovnost jedné souhlásky

NZ

neobvyklé neurčité zvuky, např. heknutí a fonací doprovázené výdechy

ACH

artikulační chyba, např. zadrhnutí, zakoktání, přeřeknutí

repetice

nezáměrné opakování slova

redundance

použití prázdného (parazitního) slova, v daném kontextu bez významu

smích

typický i tichý, ale v nahrávce zřetelný

Tabulka 1 Přehled sledovaných jevů s krátkými charakteristikami (viz také další text)

 

ky (viz např. Ward, 2006), ale to není právě přiléhavé pro protažená, opakovaná nebo prázdná slova.

Do seznamu naopak nezahrnujeme responzní výrazy typu hm, uhuh nebo přitakání jako jo, no, protože funkce těchto výrazů je díky práci konverzačních analytiků poměrně zřetelná (např. Schegloff, 1982; Tottie, 1991). Zůstaňme u označení neplynulosti, které je vcelku intuitivní a které používá např. Shribergová (2001), i když ta pracuje se sadou jevů místy odlišnou. Pro sadu naši uveďme několik příkladů a upřesnění.

Kratší tiché úseky mezi slovy uvnitř repliky, kde pauza není namístě, jsme označili jako NLTP (nelogická tichá pauza, viz též Bílá, 2014). Nejsou to běžné pauzy a odmlky sloužící k logickému členění textu či k určitému typu důrazu. Jde o místa, kde i prozodický kontext (např. melodie, lokální tempo) napovídá, že mluvčí odmlku neplánoval, ale zkrátka na malou chvíli neví, jak dál, např. tak nebyl ..(NLTP).. důvod chodit do školky nebo vlastně asi od pěti a půl ..(NLTP).. do šesti. Běžné tiché pauzy sem nepatří, jsou ale zachyceny zvlášť v grafu 1 s označením „ticho“.

Termín hezitace jsme si vypůjčili pro pauzy vyplněné zvukem, který bylo možné identifikovat z hlediska hláskového složení a který je jako signál váhání konvenčně využíván.

Jednalo se obvykle o držený střední středový vokál [ǝ:], dlouhé [e:] nebo mmmm. Podobnou funkci nebo alespoň podobný dojem vyvolávají protažení, zde slova s nápadně dlouhou výslovností. V našem materiálu to často byly spojky a nebo že, zájmeno to v různých tvarech, pomocné jsem a podobně. Nepatří sem běžné případy závěrového zpomalení, tj. prodloužení jedné nebo dvou slabik, ke kterému dochází pravidelně na koncích promluvových úseků.

Jev nazvaný držení spočívá v nápadně prodlouženém vyslovení jedné souhlásky ve slově, a to obvykle první nebo poslední, např. hned vzápětí sssestru nebo takkk si pro mě přišla. I když v hovoru zabírá menší prostor, zdá se, že na posluchače působí rušivěji než protažení celého slova. To by snad mohlo být dáno jeho nižším výskytem v běžném spontánním projevu.

Kategorií NZ rozumíme neurčité zvuky, které není možné zapisovat běžnou fonetickou transkripcí, neboť nejsou hláskové povahy. Jak je uvedeno v tab. 1, jde o hlasité výdechy, různá heknutí nebo krátká neurčitá zahuhlání. Tyto zvuky nepatří mezi běžné výplně pauz a na rozdíl od nich je nelze prodlužovat. Vyvolávají silný pocit nezáměrnosti a spíše než řečovosti jakési tělesnosti. Obvykle se ozývaly v souvislosti s legitimní tichou pauzou, a to na jejím konci nebo začátku.

[54]Pod termín artikulační chyby jsme zařadili běžné řečové nehody jako přeřeknutí se, zakoktání či zadrhnutí. V našem materiálu byly tyto případy vcelku pravidelně následovány opravou, tj. mluvčí zamýšlené slovo vzápětí vyslovil správně (např. vše..všude, v tý šusu..Sušici.).

Repeticemi rozumíme taková bezprostřední zopakování slova, která v daném momentu působí rušivě a nezáměrně – nikoli tedy třeba opakování za účelem zesílení účinku nebo ujištění posluchače. Rozhodnutí, zda určité zopakování slova patří mezi repetice, usnadňuje lokální prozodický kontext. Záměrné opakování je obvykle prozodicky jednoznačně ztvárněno (melodie, dynamika ani lokální tempo nevykazuje žádné zvraty) nebo je ustáleným klišé: ne ne, jo jo, tak tak.

Redundance by z hlediska sémantiky mohla být velmi problematickou kategorií. V našem materiálu jsme ji tedy posuzovali, pokud jen to je možné, nespekulativně, a v naprosté většině případů se týkala slova jako v jiném než srovnávacím významu (např. když jako ten výlet končil nebo se na tom kolotoči všichni jako vyblbli). Výjimečně se významově prázdná vyskytla i slova prostě, takže, víceméně a výraz ty jo. Šlo nám tedy pouze o slova, která neměla sémantickou vazbu na své okolí a působila jako vycpávky.

Kategorie smích byla v našem materiálu poměrně vzácná a z hlediska jejího uplatnění v rozhovoru je potřeba ji vnímat odděleně od předchozích. Určitě by zasluhovala samostatnou analýzu (viz např. již čtvrté mezinárodní setkání Interdisciplinary Workshop on Laughter and Other Non-verbal Vocalisations in Speech v nizozemském Enschede v r. 2015). Zde je zařazena proto, že studie se týká celého trvání rozhovoru. V grafech 1 a 2 zachycujeme veškerá trvání různých kategorií zvuků v našem materiálu. Kdybychom smích vynechali, musel by být ignorován a někam „zasunut“.

 

Graf 1 Rozdělení mluvního času ve třech zkoumaných dialozích; černě čistý mluvní čas subjektů M1, M2 a M3, šedě mluvní čas nahrávajícího (vždy stejná osoba), bíle ticho

 

Ačkoli se nahrávající osoba snažila klást vždy stejné otázky, každý ze zkoumaných rozhovorů probíhal jinak. První hrubý rozdíl je zachycen v grafu 1. Během deseti analyzovaných minut (600 sekund) byl každý ze subjektů jinak řečný. Vždy však mluvili více než nahrávající a celkově se více mluvilo, než mlčelo. Ticho znamená pauzy mezi replikami nebo logické či prozodicky opodstatněné pauzy uvnitř replik. Nezahrnuje tedy kategorii NLTP (viz výše – tabulka 1).

Mluvní čas subjektů M1, M2 a M3 (v grafu 1 černě) jsme prozkoumali podrobněji. V jeho rámci bylo nalezeno 436 případů pozorovaných jevů a graf 2 zachycuje jejich trvání.

Kumulované trvání sledovaných jevů je vhodné převést na procenta a vztáhnout k celkovému mluvnímu času subjektů. To pro mluvčího M1 znamená 19,3 %, pro M2 21,2 % a pro M3 29,4 %. Jinými slovy, dva z mluvčích využili kolem dvaceti procent svého čistého mluvního času vytvářením sledovaných neplynulostí, zatímco třetí na ně spotřeboval téměř třicet procent mluvního času. Jak již bylo řečeno, nahrávající osoba i téma

 

[55]

Graf 2 Celkové trvání sledovaných jevů v řečové produkci subjektů M1, M2 a M3

 

rozhovoru byly shodné, třetí mluvčí (M3) tedy neměl nijak ztíženou situaci. Zdá se, že téměř desetiprocentní rozdíl oproti M1 a M2 je vyjádřením individuálních odlišností mezi mluvčími.

Dvacet až třicet procent se může zdát hodně, ale jednou ze zásadních tezí současných přístupů je, že v řeči není nic zbytečné. Nečekané odmlky (NLTP) signalizují myšlenkové úsilí, nehláskové zvuky kategorie NZ odrážení zaujetí mluvčího a každé přeřeknutí nese určitou hlasitost, tempo, melodii a barvu hlasu. Vyjdeme-li od toho nesporného, co existuje bez našich metalingvistických snah, tedy od řečové komunikace, pak můžeme směle říci, že v řeči je právě 100 % řeči. Pokud ovšem budeme trvat na tom, že pojem řeč musí být odvozen od jazyka, popisného konstruktu různě rozpracovávaného a přetvářeného lidmi, pak nám některé prvky nebo jevy mohou přebývat. S přístupem, který jsme naznačili v naší sondě, by to pak bylo mezi jednou pětinou a téměř třetinou mluvního času.

Z výše uvedeného je jasné, že se zříkáme termínů jako „správná gramatika“ nebo „ideální mluvčí“. Kritériem naší další práce by měl být například dojem plynulosti, který je možno měřit, a různá další subjektivní, ale objektivně zachytitelná a empiricky doložitelná působení mluvčího na posluchače, která jsou důležitou a nevyhnutelnou součástí řečové komunikace.

 

LITERATURA

BÍLÁ, M. (2014): A comparative analysis of silent pauses and rate of articulation in the discourse of sitcom. Discourse and Interaction, 7, s. 5–17.

TOTTIE, G. (1991): Conversational style in British and American English: The case of backchannels. In: K. Aijmer – B. Altenberg (eds.), English Corpus Linguistics. London: Longman, s. 254–271.

WARD, N. (2006): Non-Lexical conversational sounds in American English. Pragmatics & Cognition, 14, s. 129–182.

SCHEGLOFF, E. (1982): Discourse as an interactional achievement: Some uses of uh-huh and other things that come between sentences. In: D. Tannen (ed.), Analyzing Discourse Text and Talk. Washington: Georgetown University Press, s. 71–93.

SHRIBERG, E. (2001): To ‘errrr’ is human: ecology and acoustics of speech disfluencies. Journal of the International Phonetic Association, 31, s. 153–169.


[*] Příspěvek vznikl za finanční podpory projektu P10 Lingvistika Programů rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově (PRVOUK).

Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
jan.volin@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 99 (2016), issue 1, pp. 52-55

Previous Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Petr Nejedlý, Irena Vaňková: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2014/2015

Next Z dopisů jazykové poradně