Časopis Naše řeč
en cz

Holičky

Petr Nejedlý

[Short articles]

(pdf)

Holičky

The article explains the origin of the phrase nechat na holičkách ‘to leave somebody in the lurch’. Using material from a database of Humanistic Czech, the author shows that holičky was an unripe fruit, i. e. something having no utility. Other explanations are therefore rejected.

0. Časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost uveřejnil 15. května 2013 v rubrice Co se jen tak říká glosu vykládající rčení zůstat na holičkách, v níž se uvádí, že význam slova holičky není jasný. Časopis nabídl hned několik výkladů: preferuje z nich význam ,nedozrálé ovoce‘ uváděný r. 1628 Komenským a argumentuje „stářím dokladu a autoritou pisatele“. Nezamítá však zcela ani výklady jiné: význam ,holá zadnice‘, Václavem Machkem uvažované ,holé ruce‘, mající předpokládanou souvislost s rukama coby elementárním pracovním nástrojem (Machek se opírá o teritoriálně omezené spojení být živ na holých rukou),[1] popř. též od Machka převzatý výklad významu ,žebrácká hůl‘ odkazující k textům Josefa Štefana Kubína (Machek, 1971, s. v.). Článek – stejně jako Jiří Rejzek (2001, s. v.) – přebírá výsledky, k nimž došla Františka Havlová (Havlová, 1957a; Havlová, 1957b), která kriticky shrnula uvedené výklady a na základě doloženého materiálu se přiklonila k významu ,nedozrálé ovoce‘.

1. Rčení samozřejmě mohou během své existence procházet různými motivačními vztahy podle toho, jak jsou jejich jednotlivé složky komunikačně živé a významově průhledné (zhusta podléhají působení lidové etymologie). Pokud se však budeme opírat výhradně o autentický dobový materiál, můžeme se v ideálním případě dobrat jejich skutečného původu a jejich primární motivace. Pluralita výkladů by byla náležitá pouze tehdy, pokud by na ni ukazovaly právě tyto primární jazykové zdroje, nikoli jenom zdroje sekundární (výkladové slovníky, etymologické slovníky, odborné články apod.), popř. pokud by byly (jak tomu také zhusta bývá) primární zdroje nedostatečné. Podívejme se proto na jednotlivé výklady optikou materiálových zdrojů, které v 50. letech neměli autoři k dispozici a které dnes umožňují redukci takového počtu výkladů.

2. Hned si řekněme, že v tomto případě výklady vycházející z holých částí těla nebo z žebrácké hole postrádají opodstatnění: původní Trávníčkův výklad z předpokládaného, ale též nedoloženého významu ,zadnice‘ ilustroval sice později Igor Němec (1968, s. 66), ale pouze na jazyku 19. a 20. století a na stč. singulárovém substantivu holicě, jehož význam je navíc jiný, než jaký Němec předpokládal (viz níže sub 6.1).

3.1 Doloženému materiálu nejvíce odpovídá ona na první pohled nejméně pravděpodobná varianta s významem ,nedozrálé ovoce‘. Nahlédneme-li do některého svodu primárních jazykových zdrojů (tj. do kartoték, databází, korpusů, …), v tomto případě do lexikální kartotéky Staročeského slovníku a do Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny (Nejedlý a kol., 2012), zjistíme, že nejstarší doklad slova holičky v původním významu je zaznamenán v biblické Písni písní koncem 16. století (je tedy starší než doklad [110]uvedený citovaným časopisem): fík vypustil holičky své a réví rozkvetlé vydalo vůni BiblKral Ct 2,13 grossos.[2] Holičky zde označují hladký zárodek plodu zbylý po opadání okvětních lístků, tedy plod na počátku procesu zrání.

3.2 Také nejstarší užití slova holičky v přeneseném významu je přibližně z téže doby (sensu stricto dle data knižního vydání r. 1580 ještě starší), a to z Rvačovského alegorie Masopust, kde se objevuje hned dvakrát: tak [kvůli kajícím se hříšníkům] bych já [tj. čert] s svým peklem na holičkách zůstal RvačMas 41a; štěstí rádo nechá člověka na holičkách t. 143a; tak jim … z rukou to všechno vyrazí [Štěstěna] a na holičkách nechá t. 259b.[3]

4. Z hlediska významového mají tyto doklady společný rys kvalitativní nenaplněnosti, nedokončenosti nějakého procesu a přeneseně neúspěchu (srov. výskyt pojmu ne/štěstí). Naproti tomu představě holé zadnice i představě holých, prázdných rukou dominuje rys nenaplněnosti kvantitativní – chudoby, nouze, nedostatku (srov. nč. zůstat s holým zadkem) či nedostatečného vybavení (srov. nč. mít holé ruce).

5.1 Preferovaný výklad významu můžeme doložit i spojitelností: nejstarší doklady s přeneseným užitím mají jako řídící slovesa perfektiva zůstati, (za)nechati (na něčem), která vyjadřují obecný význam ,ocitnout se v nějakém stavu / dostat někoho do nějakého stavu‘ – srov. korespondenci Kateřiny ze Žerotína z 1. třetiny 17. stol. (abych [bez ovčáka] … jako loňskýho roku na holičkách nezůstala KatŽerKor 1,156; hleď jen … na to opatrovati …, na holičkách aby nezůstal t. 1,290), mravoučnou poezii Mikuláše Dačického (na holičkách tě nechají [advokáti], když tě jinému prodají DačPrav 96) nebo Historii církevní Pavla Skály ze Zhoře (aby sám těch peněz dostal [Mansfeld] a jich [hejtmanů] v Plzni na holičkách zanechal SkálaHistB 5,60).

5.2 Naproti tomu stavové imperfektivum seděti (na něčem) se objevuje teprve v 2. třetině 17. století u Skály ve spojení s obležením města (že jich [obležených v Táboře] tak drahný čas tam na holičkách seděti nechává SkálaHistB 5,171), kde je představa sedění podpořena kontextem válečných událostí a vojenskou terminologií, a poté u Václava Jana Rosy (zůstala sedět na holičkách RosaSlov 3,178), kde se týká dívky opuštěné milým (srov. nč. nechal ji sedět).

6. Navržený výklad podporují také morfologické charakteristiky slov sémanticky údajně blízkých, totiž signifikantní protiklad singuláru a plurálu: Machkem citované Kubínovo singulárové spojení pude s holičkou (tj. s žebráckou hůlkou) i Němcem uváděné staročeské dáti po holici (mectež spravedlně …, neb dám někomu po holici DivVít 16) odkazují k jinému typu objektu, než jakým jsou hojné drobné ovocné plody, pro něž je charakteristická právě nepatrná velikost, (nevyčíslitelná) hromadnost, popř. (aktuální) neužitečnost – vše vlastnosti, které jazyk vyjadřuje právě plurálem (srov. plurálová pojmenování jahody, maliny, stč. otrusci ,kousky: úlomky nebo zbytky‘, pačesi ,výčesky, tj. zbytky, odpadky‘ atd.).

6.1 Navíc v případě staročeského substantiva holicě (viz výše sub 2) je jeho nejpravděpodobnějším denotátem lysá hlava, nikoli [111]zadek.[4] Nasvědčuje tomu jak takřka bezprostředně následující formulace (já mám [na kostkách] s žiežem eš, ty sú nejednomu obervaly pleš DivVít 20), tak řada stč. kohyponymních pojmenování pro způsoby úderů, které jsou zaměřeny na oblast hlavy a krku (pohlavek, záhlavek, počepek, podhrdlek, pohrdlek, podnosek, ponosek, políček, pohubek, potylek, pošijek, zášijek, poduch, poušek, záušek, záušenie, záušník atd.); úderů pojmenovaných podle jiného místa nebo směru dopadu rány je naopak málo: pořitek, podtep a patrně i puchek (vztahované k střhn. puch, srov. dnešní něm. Bauch).

7. Jak ukazuje nashromážděný jazykový materiál a jak potvrzují paradigmatické pojmenovací postupy, rčení zůstat/nechat na holičkách vzniklo v 16. století významovým posunem ze sadařského výraziva, neboť označovalo přerušení očekávaného procesu, který pak nevede k žádoucímu konci a znamená jen zmarnění předchozího dění podobně, jako nenesou užitek ani nedozrálé plody. Postupně pak rčení nabylo významu ,zůstat/zanechat bez (předpokládané) pomoci‘ (později obecněji ,zůstat bezradný, octnout se v koncích‘ apod.).

LITERATURA

HAVLOVÁ, F. (1957a): Nechat někoho na holičkách. Naše řeč, 40, s. 116–117.

HAVLOVÁ, F. (1957b): Nechat někoho na holičkách. Naše řeč, 40, s. 308.

MÁCHAL, J. (1908): Staročeské skladby dramatické původu liturgického. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

MACHEK, V. (1971): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia.

NEJEDLÝ P. a kol. (2013): Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2014-04-04. <http://madla.ujc.cas.cz>.

NĚMEC, I. (1968): Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha: Academia.

REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

SČFI: ČERMÁK, F. – HRONEK, J. – MACHAČ, J. a kol. (1994): Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy slovesné A–P. Praha: Academia.

STČS: Staročeský slovník. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek (1968). Praha: Academia, s. 55–118.


[1] Tohoto výkladu se drží také SČFI, s. 239.

[2] Zkratky staročeských pramenů a způsob jejich citace viz StčS 1968 a zkratky středněčeských pramenů viz Nejedlý a kol. (2012).

[3] První z uvedených dokladů doslova přebírají také postila Martina Filadelfa Zámrského (ZámrPost 439b) a Kniha duchovní Jana Štelcara Želetavského (ŠtelcČar C5a); jako pramen celého exempla autoři uvádějí latinské blíže neurčené životy svatých (Vitae patrum) – jde o některý z řady svodů majících počátek v hagiografické literatuře 4.–6. stol. (nejvýznačnějšími autory byli Athanasius, Sulpicius Severus, Řehoř Veliký a zejména Řehoř z Tours).

[4] Přikláníme se oproti Němcovi k názoru editora této památky (Máchal, 1908, s. 219).

Ústav pro jazyk český AV ČR
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
nejedly@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 97 (2014), issue 2, pp. 109-111

Previous Anna Kadlecová, Jan Křivan: Letní škola lingvistiky 2012 a 2013

Next Z dopisů redakci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1