Člověk mluvící

Lucie Jílková

[Reviews and reports]

(pdf)

Homo loquens

The article is a review of Jiří Kraus a kol.: Člověk mluvící. Voznice: Leda, 2011. 241 s.

Jiří Kraus a kol.: Člověk mluvící. Voznice: Leda, 2011. 241 s.

Kniha Jiřího Krause Člověk mluvící je věnována, s ohledem na osobnost autora nikoli překvapivě, rétorice. Čtenáři Naší řeči jsou nepochybně obeznámeni i s dalšími jeho pracemi, které jsou rovněž na rétoriku zaměřeny (jmenujme alespoň knihu Rétorika v evropské kultuře z roku 1998 a Rétorika a řečová kultura z roku 2004). Recenzovaná kniha se od autorových jiných prací výrazně odlišuje. Jiří Kraus jakožto renomovaný odborník v oblasti rétoriky a stylistiky vždy píše (a mluví) jazykem vytříbeným, čtenářsky (posluchačsky) přitažlivým, živým. V knize Člověk mluvící jsou tyto jeho schopnosti ještě dále zúročeny: téma rétoriky autor dokáže přiblížit a zpřístupnit široké čtenářské obci, nikoli jen čtenářům s jazykovědným vzděláním. Knihu si se zájmem a porozuměním může přečíst skutečně každý, komu záleží na jeho vlastním mluveném projevu, každý, kdo si všímá toho, jak mluví druzí, každý, kdo je ochoten se nad podobou mluveného jazyka zamýšlet. To, že je kniha psána čtenářsky přitažlivým stylem, rozhodně neznamená, že by postrádala odborný vhled do dané problematiky: je v ní mnoho odkazů na další autory, které nelze při pojednání o rétorice opomenout, mnoho etymologií různých řeckých a latinských výrazů, jež jsou pro rétoriku klíčové, v jednotlivých kapitolách je přehledně představena řada odborných témat (k nim viz podrobněji dále).

Úvodní část knihy (rozsahem zhruba čtyřicetistránková) pojednává o návratu rétoriky do dnešní komunikační společnosti. Konstatuje se v ní, že bez dobré úrovně řečových dovedností se dnes prakticky neobejde již nikdo (politici, mluvčí různých institucí, učitelé, lékaři, prodavači, poskytovatelé služeb…). Pokud o sobě říkáme, že nejsme žádnými řečníky, pak je to většinou projev naší nečinnosti, lhostejnosti, neochoty svůj mluvený projev zlepšit. Pokud nás rétorika učí mluvit dobře, neznamená to mluvit nutně spisovně, ale spíše mluvit vhodně, s přiměřeně zvolenými jazykovými prostředky. Rétorika nás také učí rozpoznávat záměr jiných mluvčích, umět se vypořádat s případnou řečovou manipulací. Jsou zde připomenuty poznatky antické rétoriky, např. její rozdělení řečí dle předmětu (řeči soudní – genus iudicale, řeči politické – genus deliberativum, řeči slavnostní – genus demonstrativum) a samozřejmě také pět již dávno klasických fází příprav a realizace projevu (inventio – vyhledávání témat a argumentů, dispositio – uspořádání, elocutio – stylizace, jazykové ztvárnění, memoria – cvičení paměti, pronuntiatio – podání, přednes), tedy jakési „rétorické konstanty“, které nám jsou dodnes zdrojem inspirace.

Výklad v jednotlivých kapitolách se opírá o zvukové ukázky zachycené na dvou přiložených CD. Ukázky rozhovorů, nezaměnitelně namluvených O. Kaiserem a J. Lábusem, jsou nepochybně velmi atraktivním úvodem do každé z kapitol, ale skutečně jen úvodem. V každé kapitole je pak totiž ještě vždy přehledně zpracováno jisté téma, jistá oblast jazykovědy.

Kapitola první, Politici, v sobě zahrnuje řadu konkrétních postřehů nejen o jazyce politiků, ale také obecných poznámek o způsobech vedení polemiky a o mluvení na veřejnosti vůbec. Kapitola rovněž poskytuje vhled do fonetiky češtiny, podává informace o rovině segmentální i suprasegmentální a také o logopedické péči; dále také zásady členění písemného projevu (úloha interpunkčních znamének, členění do odstavců). Kapitola druhá, Vážení a milí, vychází [262]z monologu rozhlasového moderátora. Ten potřebuje mluvením vyplnit čas, jejž mají k dispozici posluchači k zodpovězení soutěžní otázky. Výklad se pak zaměřuje na fatickou komunikaci, autor připomíná známý fakt, že sejdou-li se kdekoli dva lidé (např. ve výtahu, ve vlakovém kupé), nemohou spolu nekomunikovat: komunikují nejprve pohledem, gestem, pozdravem, pak třeba hovorem o počasí.

Kapitoly třetí a čtvrtá, Pan profesor a Diskuse, se věnují tématu mluveného projevu. Pojednává se zde o vymezení tématu, držení se zvoleného tématu, signalizování změny tématu pomocí vhodného textového orientátoru, jsou zde rovněž probrány (Danešovy) tematické posloupnosti a prostředky zajišťující koherenci textu. V této kapitole jsou čtenáři také vyzváni, aby jednou zkusili sami sebe nahrát a svůj vlastní projev doslova přepsat. Pátá kapitola, Vnitřní monolog, je věnována jednak asertivitě (vhodné míře sebevědomí, sebeprosazování a schopnosti odmítnout nátlak a manipulaci), jednak nejrůznějším způsobům, jimiž projevujeme svou nejistotu (práce s modalizátory, korekce a reformulace naší vlastní řeči nebo i řeči našeho komunikačního partnera). Kapitola nazvaná Celebrita v kuchyni upozorňuje na (ne)přiměřené užívání nespisovných prostředků v projevech mluvených i psaných. Mluvčí, jejichž veřejný projev hýří obecněčeskými zakončeními, zdrobnělinami apod., se snaží působit na diváky (posluchače) neformálně, uvolněně, zábavně (je zde zmíněna kniha N. Postmana Ubavit se k smrti), výsledkem takové snahy však může být i dojem podbízivosti a neupřímnosti.

Kapitola sedmá, Paralelní rozhovor, vychází ze záznamu rozhovoru dvou manželů u televize, kteří jednak mluví každý o svých problémech, jednak komentují dění v televizi. Jednotlivé repliky v jejich dialogu jsou vlastně osamocenými monology, jeden druhého neposlouchá, mluvčí nijak nereagují na to, co bylo právě řečeno. Je to tedy kapitola věnovaná nenaslouchání, neschopnosti jednotlivých komunikačních partnerů opustit téma svých vlastních problémů. Kapitola s titulkem Rozhovor s fotbalistou se nejprve zamýšlí nad řečovou a řečnickou kompetencí našich sportovců; dále se věnuje tzv. truismům, tedy samozřejmým tvrzením, proti nimž se nedá nic namítat, ale také nic nového nesdělují. Hlavně projev fotbalového činovníka z ukázky je plný nicneříkajících frází a klišé. Mluví sice velmi dlouho a rychle, až překotně, avšak odpověď na moderátorovy otázky v jeho odpovědích nenalézáme.

Devátá kapitola, Nedodržený termín, se věnuje převážně otázkám zdvořilosti, a to zdvořilosti zprostředkovávané jazykem. Je v ní zmíněno, že na světě existují jazyky, které disponují výhradně zdvořilostními kategoriemi (dodejme fakt v knize nezmíněný, že takovým jazykem je např. japonština, kterou autor ovládá též aktivně). Dále je pozornost věnována způsobům oslovování v češtině, pojmenování přítomné osoby jménem vs. osobním zájmenem, přechodu od vykání k tykání (pokud si mezi sebou komunikační partneři vyjednají tykání, pak je případný návrat k vykání považován za hrubý přestupek proti normě), roli velkých písmen u osobních zájmen (Ty vs. ty) a také třeba nezdvořilému tykání starým lidem v nemocnicích nebo asijským prodavačům. (Ne)zdvořilé vyznění naší promluvy je významně spjato s intonací. Právě intonací lze dosáhnout toho, že užité výrazy zdůrazníme nebo naopak znevážíme, ironizujeme. Autor také připomíná knihu D. Bolingera Jazyk jako nabitá zbraň, přesněji jeho úvahu o tom, zda je moudré (a zdvořilé) za všech okolností mluvit, „jak nám zobák narost“.

Desátá kapitola, Rozhlasové diskusní fórum, se věnuje hned třem velmi důležitým oblastem rétoriky, a to tzv. obecným místům, argumentu a argumentaci a komunikačním rituálům. Obecná místa (latinsky loci communes, řecky topoi) jsou nejrůznější citáty, aluze, ustálená rčení, frazeologismy, o nichž mluvčí předpokládá, že je posluchači znají; mluvčí např. předpo[263]kládá, že jeho posluchači četli jisté knihy, z nichž lze citovat, aniž by bylo nutné uvádět zdroj. Topoi se pochopitelně v čase proměňují, např. filmy, reklamy apod. produkují nová obecná místa, může docházet i k tomu, že různé generace jsou obeznámeny s různými topoi, což v komunikaci může vést až k neporozumění. Autor upozorňuje, že v mnoha komunikačních situacích (a rovněž i v ukázce, která tuto kapitolu uvádí) se jako důležitý propagační artikl uplatňuje topos obyčejného člověka. Jako obyčejný člověk se např. prezentuje ten, kdo volá do rozhlasových či televizních pořadů: takový obyčejný člověk má zpravidla ve všem jasno, probírané věci dobře rozumí… K obyčejnému člověku (obyčejnému televiznímu divákovi, obyčejnému rozhlasovému posluchači) se často obracejí diskutující ve studiu.

Argument je v knize charakterizován jako zdůvodnění, kterým se potvrdí či vyvrátí pravdivost určitého závěru (sporného tvrzení), sled argumentů se pak nazývá argumentace. Je zde připomenut princip usuzování induktivního a deduktivního, termín sylogismus (sestávající z vyšší a nižší premisy a ze závěru) či autofagie (dosl. sebepohlcení, spolknutí sebe sama), tedy užití argumentu, který lze snadno obrátit proti jeho autorovi, dále také potřeba respektovat pravidlo vyplývání čili inference. Při argumentaci se často uplatňují výše zmíněná topoi, často právě topos obyčejného člověka. Autor uvádí, že jinak se pochopitelně argumentuje ve vědě, v právu či politice a úplně jinak může vypadat argumentace dvou blízkých partnerů, v jejichž řeči hrají významnou roli výroky nevyjádřené, podrozumívané.

Konečně komunikační rituály, tedy dodržování jistých pravidel v závislosti na komunikační situaci, zajišťují hladký průběh komunikace, komunikaci s porozuměním, bez napětí. Tato pravidla jsou do značné míry závazná, podle nich probíhají např. konkurzní řízení, ale i běžná každodenní setkávání. Porušování komunikačních rituálů je prezentováno pomocí ukázky, v níž posluchači volají své dotazy do rozhlasového studia. Ukazuje se, že řada z nich zavedený komunikační rituál porušuje: na úvod se nepředstaví (či se představí jako „obyčejný člověk“), nemluví k tématu, není schopna zformulovat otázku apod. S komunikačními rituály úzce souvisejí společenské role jednotlivých komunikujících lidí, s rolemi jsou pak spojena jistá očekávání (lékař musí ošetřit pacienta, prodavač musí obsloužit zákazníka apod.).

Kapitola nazvaná Estráda pro nejmenší vychází z ukázky, v níž se dva moderátoři snaží zaujmout skupinku přítomných dětí a vtáhnout je do výroby obrázku, pozornost je v ní tedy věnována jazyku dětí a také jazyku, jímž dospělí mluví s dětmi. V této souvislosti je citován též M. Weingart, který již ve 30. letech minulého století doporučoval dospělým, aby při řeči s dětmi nenapodobovali „roztomilé“ dětské žvatlání, neboť dítě od počátku potřebuje dobré řečové vzory. V dalším výkladu autor podává přehled jednotlivých fází řečového vývoje, zdůrazňuje zásadní úlohu řečových vzorů v rodině (a také úlohu množství a výběru knih, které rodiče předkládají svým dětem ke čtení), zmiňuje se o slovní zásobě aktivní a pasivní a počtu slov, která si člověk s postupujícím věkem osvojuje.

Závěr této kapitoly je pak věnován tématu ohrožení a zániku jazyka; v knize je též zmíněno, že se jedná o téma, jemuž se jazykovědci podrobně věnovali na Pražském lingvistickém kongresu v roce 2003. Jazykovědci popisují slovník a gramatiku mizejících jazyků (může jít o jazyky, jimiž mluví posledních několik mluvčích), uvědomují si však také, že do jisté míry je dnes vlastně ohrožena většina jazyků, které jsou utlačovány nějakým jazykem dominantním.

Dvanáctá kapitola, Oslí můstky, se věnuje výrazům ukotveným v prostoru a čase, tedy výrazům deiktickým, shifterům. Výchozí zvuková ukázka, běžný rozhovor dvou známých, je plný výrazů já, teď, tady. Autor podotýká, že lidé, kteří ve své promluvě nevycházejí za hranice [264]těchto deiktických prostředků, jakoby se neustále topili v moři starostí, které mají sami se sebou. Na řadě příkladů autor dále ukazuje, že řada dnes běžně používaných pojmenování rovněž odkazuje k nějakému prostoru a času (např. Podkarpatská Rus → Zakarpatská Ukrajina). Další kapitola, Ptáme se našich spoluobčanů, zmiňuje klasickou knihu W. Lippmanna Public Opinion, hovoří se zde o mediální události a její zpravodajské hodnotě.

V kapitole Mladá umělkyně na mailu je pozornost věnována umění psát dopisy (lat. ars dictaminis), které tradičně bývalo součástí rétoriky a rétorické školní výchovy mladých lidí. V dopisech bylo třeba respektovat neměnné zásady kompozice dopisu (pozdrav, captatio benevolentiae čili snaha získat adresátovu přízeň, vyjádření hlavního účelu dopisu, žádost/prosba adresátovi a závěrečné formule), vyučován býval rovněž krasopis. Autor uvádí dva příklady dopisů, z nichž jeden je psán v současné době e-mailem, druhý ručně v roce 1910. Autorkou druhého z dopisů je budoucí manželka Josefa Čapka, která píše svému nastávajícímu. Autor upozorňuje, že korespondence nám poskytuje informace o pisateli i jeho době, že některé dopisy ze starší doby jsou psány se zřetelným pocitem výjimečnosti a obřadnosti, jako by pisatelé počítali s tím, že tyto dopisy budou jednou zveřejněny. Dodává také, že bratři Čapkové měli zásadně odlišný přístup k dopisům: Josef je uschovával, Karel pálil. Dnešní dopisy psané e-mailem se od dopisů tradičních vyznačují mimo jiné tím, že mezi napsáním a doručením (přečtením) není prakticky žádná časová prodleva. To vede některé pisatele k tomu, že psaní dopisu nevěnují tolik pozornosti a péče, kolik by věnovali dopisu psanému ručně.

V poslední kapitole, Přátelé, Římané, se má čtenář možnost ponořit do četby řeči Brutovy a řeči Marka Antonia, kteří vždy reprezentují jistý řečnický styl: Brutus předvádí styl attický (strohý, užívající racionální argumenty, apelující na lidský rozum), Markus Antonius styl asijský (ozdobný, provokující city, demagogický, zaměřený na okamžitou přízeň davu).[1] Autor pak provádí podrobný rozbor těchto řečí a dokládá, proč je vítězem rétorického souboje Markus Antonius, a nikoli Brutus.

Věnujme nyní pár slov přiloženým CD. Autorkou velmi dobře napsaných scénářů je Eva Mikolášková. Poslech ukázek z našich běžných rozhovorů, které na CD interpretují O. Kaiser a J. Lábus, autor doporučuje ještě před tím, než se čtenář pustí do četby knihy. Zmínění herci jsou velmi zkušení mluvčí, v ukázkách mění hlasy, celkem sehrají pět desítek postav. Při poslechu se člověk nejen dobře baví, ale také často doslova slyší útržky svých vlastních dialogů nebo dialogů, kterých se účastní jen jako posluchač nebo divák. Dodejme však také, že řada ukázek je záměrně vyhrocených, dovedených ad absurdum, některé dialogy končí předčasně (např. politici v televizním studiu se hádají a jeden druhého nepřiměřeně napadá, takže moderátor je nucen debatu ukončit; v rozhlasové diskusi není prakticky ani jeden z volajících schopen položit otázku k tématu, takže pozvaní odborníci ve studiu nemají nač reagovat…).[2] Však také v knize čteme upozornění, že ukázky spíše dokládají, jak by naše dialogy vypadat neměly.

Závěrem nezbývá než si přát, aby recenzovaná kniha našla své místo (třeba vedle pravidel pravopisu) v knihovně každého člověka, jemuž není lhostejno, jak se lidé vyjadřují, zda jsou [265]schopni jeden druhému s porozuměním naslouchat, každého, kdo má zájem o neotřelý a přitom velmi komplexní pohled na jazyk. Náročnější čtenáři se následně mohou seznámit i s dalšími knihami, které autor průběžně v textu a zejména na konci knihy doporučuje.

---

[1] Ukázky jsou převzaty z knihy Tribuni výmluvnosti, výbor ze starověkých řečníků, Odeon, 1974.

[2] Pro úplnost dodejme, že čtenář knihy má k dispozici pouze zvukovou podobu ukázek, nikoli jejich přepis.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
jilkova@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 96 (2013), issue 5, pp. 261-265

Previous Zdeňka Hladká: Čeština pod drobnohledem uživatelů

Next Pavlína Jínová: Ohlédnutí za prvními třemi ročníky Studií z aplikované lingvistiky (SALi)