Naše budoucí měna

Boh. Sládeček, Red. (= Redakce)

[Short articles]

(pdf)

-

Boh. Sládeček

Jest nespornou zásluhou našeho prvního ministra financí, že rázným řezem (okolkováním) oddělil naši valutu od churavé, vodnaté valuty vídeňské, kterou rakouská vláda rozředila neustálým vydáváním nových bankovek tak, jako nesvědomitý hostinský ředí víno. Ale osamostatnění naší měny není tím ještě dokonáno a dnes stojíme vlastně v polovičce cesty. Podle shodného mínění opravdových znalců zdejších i cizích musíme tak brzo, jak jen bude možná, [213]založiti vlastní banku pro výdej nových bankovek, hodnotných, které bude třeba podložiti jednak zlatým pokladem, jednak však ještě třemi věcmi, které mají cenu vyšší zlatého pokladu: prací, šetrností a trpělivostí. Nová měna, takto ozdravená, bude se však musit odpoutati od měny vídeňské, jež upadla v nevážnost a k tomu je dnes rozpolcena na několik druhů (rak. korunu okolkovanou a nekolkovanou, korunu jihoslovanskou atd.), také novým názvem peněžní jednotky, aby se nezaměňovala s měnou starou a zároveň aby stoupla vážnost a obliba nových, tentokráte zcela našich peněz. K řešení této jistě zajímavé a časové otázky chci přispěli malou úvahou.

Hned po převratu bylo v českém lidu všeobecné mínění, že nová peněžní jednotka má míti přibližnou hodnotu stříbrného franku a že se má jmenovati »sokol«. Toto sympatické jméno, známé po celém světě a upomínající každého, i cizince, na Čechy, bylo jistě voleno tak šťastně, že se stěží podaří najíti jméno vhodnější. Okolní slovanští národové uvítali jméno to s radostí a u některých se již ujalo pro naši korunu. I cizinci poznají při vyslovení tohoto názvu snadno a hned, že běží o měnu československou, když je jméno Sokolů známo téměř po celém světě. A konečně jest sokol, arci k malé radosti některých našich spoluobčanů, název nepřeložitelný.

Název nové mincovní jednotky byl také nedávno z části předmětem živé novinářské rozpravy mezi maďarským ministrem financí a našimi odborníky (v Prager Tagblattu v červnu t. r). Min. Hegedüs nám totiž navrhoval, abychom vstoupili s Maďarskem a okolními státy středoevropskými v »mincovní unii«, která by měla za společnou peněžní jednotku frank. Šlo tedy o jakousi malou »latinskou mincovní unii«, o peněžní napodobení politické »malé dohody«. Návrh ten byl z věcných důvodů, a jistě právem, odmítnut s naší strany dr. Fořtem a Englišem. K důvodům jejich můžeme přidati ještě důvod jazykový, že by bylo nutno nazývati novou naši peněžní jednotku pro zřetelnost obsáhlým názvem »frank československý«; oč kratší a výstižnější je »sokol«! Z téhož důvodu nemohu vítati návrh, který se objevil před několika dny, aby se říkalo »československý zlatý«. Vedle délky názvu vadí tu věcná úvaha, že starý název »zlatý« žije dosud v mysli i v ústech lidu a vyskytuje se na starších, avšak dosud platných právních listinách. K jakým omylům, ba podvodům by mohla u prostého lidu vésti záměna starého a nového peníze při právních jednáních, netřeba vyličovati. Myslím tedy, že můžeme zůstati při názvu »sokol«.

[214]Hůře je však o vhodný název pro drobné mince naší budoucí měny. Návrh, aby budoucí sokol měl deset drápků a sto brků, byl jistě míněn jen žertem. Mám-li navrhnouti jméno pro desítinu budoucí základní jednotky peněžní, neváhám navrhnouti jméno »koruna«. Jsem při tom veden těmito úvahami: Lid je vždy a všude tak konservativní, že ještě celá desítiletí po zavedení nové měny počítá v měně staré. Ještě dnes počítáme na krejcary, šestáky a zlatky, a žádný zákon nás nepřinutí, abychom tak nečinili. Bude dobře, vyhověti této vlastnosti lidu a ponechati jisté pojítko mezi měnou starou a novou, po němž by lid ponenáhlu přešel k novému počítání. Není pochyby, že lid bude ještě dlouho počítati v korunách, a také naše vláda se neodhodlá tak brzo přejíti k nové měně, již z důvodů politiky daňové. Ale počítati ve znehodnocených korunách a haléřích jest velmi nepraktické. V praxi je dnes nejmenší jednotkou desítihaléř, větší jednotkou pak desítikoruna; haléře jsou dnes mikrokosmy, které počítajícího jen obtěžují a způsobují mu zbytečnou práci počítací a písařskou. Haléře přestaly ve skutečnosti trvati. Jejich znehodnocení je bohužel po názoru nejlepších praktiků do značné míry trvalé. Bylo by praktičtější, označovati na př. ceny zboží v sokolech a jejich desítinách nebo setinách. Ale nový sokol, má-li býti ze stříbra a blížiti se franku, musí míti hodnotu několikanásobně větší než papírová koruna; pro jednoduchost bude zajisté nejlepší, bude-li míti hodnotu desíti papírových čs. korun. Tím se zjednoduší přepočítání na novou měnu a zároveň usnadní přechod k ní. Co stálo doposud na př. 64 Kč, bude státi 6 S 4 Kč. Bude-li cena sokola stoupati, bude arci stoupati také cena čs. koruny; nestavíme se tím tedy nikterak do cesty konečnému řešení poměru naší valuty k valutám cizím.

Zbývá ještě otázka, jak nazvati setinu budoucí jednotky, rovnou podle předcházejícího výkladu asi desíti dosavadním haléřům. Nesmí se už nazývati haléř, nehodí se pro ni ani jméno groš, které u našich značívalo minci hrubější a nikoliv nejdrobnější. Staří Čechové říkali nejmenším mincím peníze nebo penízky, kteréžto jméno se nedoporučuje pro podobnost s celkovým názvem peněz. Mohli bychom navrhnouti pro budoucí drobnou minci slovenský název babka, ale ten má v češtině nádech komický nebo i pohrdavý a k zvýšení vážnosti nových peněz by nepřispěl. Mám za to, že by bylo nejlépe dáti této drobné minci, která by se rovnala dnešní skutečné nejmenší běžné jednotce, desíti haléřům, jméno »denár« (zkratka d). Jméno to značilo kdysi, již za nejstarších panovníků českých, drobnou minci, jejíž cena byla za posledních Přemyslovců velmi malá. Od té doby se už u nás denáry ne[215]vyskytly, nemohou se tedy v praxi plésti s novějšími mincemi, a přece zas nejsou českému lidu úplně cizí. Svým významem značíce »desetníky« a majíce i název podobný začátkem českému »deset haléřů«, usnadňovaly by zapamatovati si jejich hodnotu v staré měně a přejíti nenásilně k měně nové. Kdo však ví o lepším názvu drobné české mince, ať neváhá a poví nám o něm, budeme mu vděčni.

Stoupla-li by lety česká valuta na trhu mezinárodním značně, bylo by arci lze rozděliti denár opět na deset haléřů, a stříbrný sokol by se proměnil, jako očividné znamení našeho blahobytu, v minci zlatou.

---

Red.

Otiskujeme rádi tyto návrhy a stejně rádi bychom viděli, kdyby se o nich uvažovalo, aby otázka jmen našich nových peněz, až na ni dojde, nebyla řešena teprv nějak dodatečně. O jméně sokol ani my nepochybujeme, že by bylo velmi šťastné (jako každé slovo, které vyšlo z duše národa); mají-li Bulhaři za základní jednotku své měny »lvy«, proč bychom my neměli míti jména, které je tak nerozlučně sloučeno s naším národním životem? Korunám ovšem každý přeje, aby co nejdříve zapadly do propadliště věčnosti; dokud budou ty ošuntělé, bezcenné cáry živořiti, nikdo jim jistě nebude říkati jinak, než jak jim říkáme dnes. Denár máme za slovo vhodné; i jeho tvar, protože nám, západníkům, lépe svědčí římský denár než byzantský dinár, jejž přijali Srbové. Také je to slovo v našem lidu známé, zejména ovšem z šístky a bulky, denáry jsme mívali i my v dobách svého samostatného mincovnictví a o člověku bohatém se říkává, že »má denáry«. Snad se někomu bude zdáti, že by byl lepší čistě český »desetník«; ale nebylo by na škodu, kdybychom měli vedle nepřeložitelného slova sokol stejně nepřeložitelné slovo pro minci drobnější, k tomu slovo známé také cizincům. Jméno »desetník« by se jistě v ústech německých a maďarských neujalo a zkušenost učí, že by se ujímalo nesnadně i v ústech českých, pokud nevyhyne vzpomínka na bývalé krejcary; nám je »desetník« slovo stejně nelidové, jako bývalo, když jsme desetikrejcarům říkali »šesták«, dvacetihaléřům neříkáme »dvacetník«, nýbrž »šesták« (slovo ono za naší paměti žilo skutečně jen jako jméno mince na dvacet krejcarů), desetihaléř nám je stále ještě »pětníkem« a zůstane jím, dokud se neobjeví skutečný pětník, t. j. peníz pětihaléřový (jako francouzský sou, vlašský soldo atd.).

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 7, pp. 212-215

Previous Josef Janko: Slova klevera atp.; mandlot

Next E.: Přehledné dějiny české