Z dopisů jazykové poradně

[Short articles]

(pdf)

From the letters to the language counselling center

This article shows the answer of the language counselling center of the Institute of the Czech language of the Czech academy of science on the syntactic analysis of the sentence "Věc je hodně těžká holou rukou zabít ježka".

Dotaz:

Můžete mi pomoci s větným rozborem věty Věc je hodně těžká holou rukou zabít ježka?

 

Odpověď:

Tato věta je jednoduchá dvojčlenná s následující skladbou větných členů:

holou rukou zabít ježka = rozvitý infinitivní podmět
je = spona
věc hodně těžká = rozvitá jmenná část sponového přísudku
hodně těžká = rozvitý přívlastek shodný, v nekontaktní poloze za řídícím podstatným jménem věc

Výrazové prostředky, kterými jsou jednotlivé větné členy vyjádřeny, i neobvyklost slovosledná jsou charakteristické rysy přísloví a pořekadel. To, které je předmětem syntaktického dotazu, existuje i v dalších variantách, například

Věc je těžká – bíti ježka.
Jest věru věc těžká(,) pěstí zabít ježka.

Slovosled v naší problémové větě je ovlivněn v prvé řadě rytmem a rýmem. Rým tvoří slova těžká – ježka. Věta je tímto rýmem rozdělena ve dvě rozměrově vyvážené části. Mezi první částí a částí druhou (tj. vlastní metaforou) můžeme ve výslovnosti udělat pauzu, v psané podobě lze pak pauzu naznačit i vhodnou interpunkcí (obecně se však doporučuje podmětovou konstrukci s infinitivem čárkou neoddělovat). Podstatné jméno věc je obsahově prázdné a z významových důvodů není ve větě nutné. Význam věty by se nijak nezměnil, kdybychom ho jako pouhou formální oporu výrazu hodně těžká vynechali a napsali například Je těžké holou rukou zabít ježka. Ve větě je přítomno právě z důvodů rozměrových. Nadto je přízvučné a prvním dvěma variantám, které jsme uvedli výše, dává trochejský rytmus.

Dvojčlennost větné stavby považujeme ve všech třech uvedených variantách za zřejmou, alespoň pokud se přidržíme klasických zásad větného rozboru. Fakt, že infinitivní konstrukce má skutečně platnost podmětu, lze ukázat pomocí parafráze se zástupným (odkazovým) zájmenem to v prvním pádě: Je to věc (hodně) těžká holou rukou zabít ježka či Věc je to (hodně) těžká holou rukou zabít ježka.

Mohli bychom však váhat nad tím, jak větu intonovat. Domníváme se, že nelze vyloučit dvojí způsob intonace, a v důsledku toho ani dvojí interpretaci aktuálního členění. Intonační centrum větné bychom mohli umístit na poslední slovo, ježka, a věta by pak měla bezpříznakový neboli objektivní pořad s rématem na konci. Ale také bychom mohli větu přečíst s intonačním centrem na hodnotícím výrazu hodně těžká, a v tom případě by měla příznakový neboli subjektivní pořad, tedy pořad réma–téma. Druhá z obou možných interpretací je nikoli nevýznamně podporována přítomností zdůrazňující částice věru v poslední z uvedených variant; ona částice tu může fungovat jako rematizátor.

Uvedený „větný frazém“ je zajímavým dokladem toho, jak se pomocí tradičního, ustáleného syntakticko-slovosledného schématu vyjadřuje určitá životní zkušenost či ponaučení v některých starobylých velmi krátkých žánrech.

Naše řeč, volume 94 (2011), issue 5, p. 272

Previous Zuzana Děngeová: Nová pojmenování motivovaná příjmením Jiřího Čunka

Next Jan Volín: Fonetický pohled na naši řeč. Slovo úvodem