Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2009/2010

Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Václav Petrbok, Vladimír Šmilauer, Irena Vaňková

[Reviews and reports]

(pdf)

The Circle of the Friends of the Czech Language in the academic year 2009/2010

This article is a report on the talks in The Circle of the Friends of the Czech Language in the academic year 2008/2009.

Podzimní běh přednášek Kruhu přátel českého jazyka započal 7. 10. 2009 Jiří Kostečka (Babice) s tématem Výuka myšlenkových a řešitelských operací v hodinách českého jazyka. Ve svém výkladu zdůraznil, že žáci by měli být informováni, jaké operace zrovna provádějí, když se věnují dejme tomu morfematickému rozboru. Podal rovněž návrh na výzkum, zda žáci, kteří se v hodinách češtiny naučí myšlenkovým postupům, budou schopni aplikovat je i v jiných předmětech; kladný výsledek by dal učitelům do rukou významný motivační nástroj v podobě důkazu, že teoretická výuka jazykového systému má i praktický mimojazykový smysl. 14. 10. navštívila Kruh Laura A. Jandová (Tromsø) s přednáškou Metafora a metonymie v české mluvnici. Metaforu a metonymii jsme zvyklí zkoumat v krásné literatuře, moderní lingvistika si jich ale všímá i v běžné mluvě, hlavně v lexiku. Přednášející se snažila ukázat místo metafory a metonymie i v gramatice, resp. ve slovotvorbě. Plný sál se zapojil do debaty, v níž se toto pojetí střetlo s tradičnějším pohledem na tvoření slov. Tajemníkovi kolegia KPČJ byla veřejně předána pochoutka eskymáků – sušené sobí srdce. 21. 10. představila Kateřina Voleková (Praha) auditoriu Slovník Klementinský (1455). Charakterizovala ho jako výsledek lexikografické tradice a jako středověké dílo, na jehož vzniku se zásadně podílely dvě hlavní tendence středověké literární tvorby, imitatio a aemulatio (napodobování a soupeření), projevující se jak v samotné struktuře díla – v kombinaci pěti dílčích slovníků (nomenklátorů a alfabetářů) –, tak i v zacházení s prameny. Za typický rys slovníku lze pokládat závislost na českých a německých předlohách, která je zřetelná ve výběru hesel a v českých překladech, mezi nimiž je neobvyklé množství přejímek, kalků a hapax legomen. Kdyby byl profesor Higgins Čech, byl by spokojen s naší češtinou? ptala se 4. 11. Pavlína Kuldanová (Ostrava). Podle jejích zkušeností školy ani média nenaplňují svou normotvornou roli v oblasti zvukové stránky jazyka; mezi dětmi i adepty učitelství přibývá řečových vad různých typů, děti neumějí mluvit souvisle, studenti neumějí číst nahlas podle smyslu, nejsou navyklí se poslouchat a výslovnostní vady své ani cizí neslyší. 11. 11. promluvil Jaroslav Med (Praha) o tématu Poezie let 1938–1939 s podtitulem Z literárního života 2. republiky. V přednášce vyložil složitou kulturní situaci po uzavření tzv. mnichovské dohody v roce 1938 jako důsledek společensko-kulturního traumatu spojeného s bolestnou a mnohdy tvrdou rekapitulací ideového odkazu první Československé republiky. Ač přednášející věnoval zvláštní pozornost poezii jako dominujícímu literárnímu žánru, zodpověděl i řadu dotazů z publika, jež se týkaly tehdejší publicistické aktivity katolických intelektuálů. Té bude věnována i připravovaná Medova kniha. Jedna z linií českého myšlení o jazykové kultuře zaujala Jana Chromého (Praha). Ve svém vystoupení 18. 11. se zabýval osobnostmi Jana Gebauera, Josefa Zubatého, Václava Ertla a Jiřího Hallera. Dal si přitom za úkol ukázat spojitosti v jejich přemýšlení o jazykové kultuře a rovněž ilustrovat posuny v jejich nahlížení na tuto problematiku. Na fonetické téma – Ze současného výzkumu výslovnosti mládeže – hovořili 25. 11. Zdena Palková a David Studenovský (Praha). V přednášce nejprve porovnali údaje z analýz současné výslovnosti studentů se stavem před patnácti lety, následně pak představili část výsledků nově zahájeného [44]výzkumu řeči středoškoláků v různých regionech Čech a Moravy. 2. 12. přišel do Kruhu Karel Kučera (Praha) a představil publiku v přehledných tabulkách Charakteristické kombinace slov v díle Karla Čapka a Bohumila Hrabala. Zatímco dříve byla pro takovéto (stylistické a lexikální) zkoumání možná jen cesta více nebo méně reprezentativní excerpce, případně sčetlostí podepřené intuice, v korpusech textů lze exaktněji srovnávat všechny výskyty a kombinace slov současně. Srovnání s dnešním jazykovým územ pak označí například výrazné „čapkovské“ kombinace, jako tak vida, takový jakýsi, docela nic, … Argumentací v televizních politických debatách se 9. 12. zabýval Petr Kaderka (Praha). V přednášce vyšel z obecné teorie argumentace a z definice komunikačních žánrů a poté ukázkami z televizních debatních pořadů ilustroval příklady různých argumentačních postupů a toposů. V poslední přednášce podzimního běhu, 16. 12., představil Ondřej Koupil (Praha, Olomouc) publiku Gramatiku Jana Drachovského SJ (po 350 letech) jako první z řady českých jezuitských mluvnic, vycházejících z latinských gramatik Emmanuela Alvareze. Poutavě předestřel i známá fakta o životním běhu jejího autora, gymnaziálního profesora a úspěšného misionáře, a o jeho vztazích k jiným významným postavám českého baroka.

Alice Jedličková a Stanislava Fedrová (Praha) nazvaly své důkladně připravené vystoupení 3. 3. 2010 Jak čteme popisy – pokud je vůbec čteme. Ukázaly v něm, že popisy v realistické literatuře lze číst s potěšením i inspirativně. Česká stylistika si přitom tradičně cení zvlášť popisů dynamických, posunutých směrem k vyprávění, a i naratologie předpokládá, že vyprávění je popisu nadřazeno. Přednášející věnovaly pozornost evokačnímu potenciálu popisu, jeho perspektivizaci a funkcím popisů v celku díla a ukazovaly rozmanité možnosti využité v těchto oblastech českými prozaiky druhé poloviny 19. a začátku 20. století. O tom, s jakými obtížemi se potýkal kolektiv oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český při edici závěrečného, ze dvou částí sestávajícího 5. dílu Staročeské bible drážďanské a olomoucké: Knihy prorocké a knihy Makabejské, jsme se dozvěděli 10. 3. od Markéty Pytlíkové, Hany Sobalíkové a Borise Lehečky (Praha). Bylo tím uzavřeno dílo na nejstarším českém překladu Bible, jehož první čtyři díly připravil Vladimír Kyas již v 80. letech 20. stol. Po jeho smrti v roce 1990 se pochybovalo, že bude vůbec někdy dokončeno. Vyprávění o složité a obtížné práci upoutalo pozornost publika. Tématem přednášky Vladimíra Koblížka (Hradec Králové), která se konala 17. 3., byly Projevy jazykového separatismu na území Čech, Moravy a Slovenska ve 30.–60. letech 19. století. Přednášející na řadě dokladů ukázal, jak se představitelé moravského jazykového separatismu František Dobromysl Trnka a Vincenc Žák snažili ve 30. letech 19. století zavádět do spisovné češtiny lexikální, hláskoslovné a tvaroslovné jevy spjaté s moravskými dialekty. Výklad o slovenském jazykovém separatismu se opíral především o jazykovou odluku Ľudovíta Štúra v roce 1844 a následnou reakci v podobě spisu Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky z r. 1846. Opomenuta nebyla ani osobnost Františka Cyrila Kampelíka, který se proti oficiální koncepci spisovného jazyka postavil v 50. a 60. letech 19. století snahou o zavádění severovýchodočeských a moravských nářečních jevů a slovakismů do spisovné češtiny. Dušan Prokop (Praha) referoval 24. 3. o práci na monografii Kniha o Máchově Máji. Ve své autorské informaci hovořil zejména o problémech, které práci provázely, podal obsah celého díla a komentoval práci na jednotlivých kapitolách monografie. Zajímavé bylo zejména zdůraznění podílu estetiky a literární vědy při výkladu Máje. Na otázku Existuje v jižních [45]Čechách ještě nářečí? nabídla 31. 3. Marie Janečková (České Budějovice) odpověď spíše skeptickou, soustřeďujíc se zejména na jevy hláskoslovné. V závěru přednášky a v diskusi však došlo i na tvarosloví, slovotvorbu a prozódii a díky těmto oblastem vyzněl celkový obraz nakonec poněkud pozitivněji. Týden poté (7. 4.) přijel na Filozofickou fakultu na kole literární historik Petr Šámal (Praha) a zamýšlel se nad tím, Jak se stát socialistickým realistou (O přepracovaných vydáních podruhé), respektive jak se ideologickému literárnímu konceptu v 50. letech podřizovali i spisovatelé, kteří znovu vydávali své starší prózy. Sledované textové úpravy sahaly od očekávaných úprav věcných k jazykovým – nejvíc pobavila substituce u Gézy Včeličky: „Tak co, ty vole?“ (1932) > „Tak jak už jsi daleko s prací, ty vykutálenej lajdáku?“ (1956). Přednáška konaná 14. 4. byla věnována zajímavému tématu: Pavel Kořínek (Praha) ji nazval Proměny českého komiksu 1989–2009 a ukázal v ní etablování a vývoj naší porevoluční komiksové scény, její proměny a dobové trendy z hlediska její produkce i recepce. Ukázal komiks nejen jako svébytnou uměleckou formu, ale i jako fenomén reprezentující specifickou kulturu a subkulturu, který má však významné místo také v celospolečenském kontextu (původní komiks v českých společenských časopisech). V živé diskusi se hovořilo např. o komiksových adaptacích domácích literárních děl (Kytice, díla K. Čapka, B. Hrabala aj.) a o nejsoučasnějších světových trendech v této oblasti (překlady módních japonských komiksů typu „manga“, určených zejména pro dívčí publikum). 21. 4. pozorovala Mira Nábělková (Praha) – zejména ze zorného úhlu teorie jazykového managementu – Slovenštinu a češtinu v kontakte jako Pokračovanie príbehu. Slovenština je dnes v Česku nesamozřejmá: dvojjazyčná komunikace je stále možná, ale soutěží s ní i jiné komunikační modely. Recepční bilingvismus české zákony předpokládají např. u vysokoškolských učitelů; u dětí s ním však již dnes jako se samozřejmostí počítat nelze – a to česká společnost pociťuje jako své ochuzení. Jak se tvořila česká terminologie evropské bezpečnostní a obranné politiky, vysvětlovala 28. 4. Dagmar Wegingerová (Liberec). Přednáška byla nesmírně zajímavá zejména vylíčením potíží při analýze a definování jednotlivých hesel, jejich začleňování do kontextu a porovnávání v jednotlivých jazycích (konkrétně hledání odpovídajících výrazů německých, italských a českých). Štěpán Šimek (Praha) představil ve své přednášce 5. 5. (nazvané Tobiáše Masníka Zpráva písma slovenského, jak se má dobře psáti, čísti i tisknouti) osobnost a dílo slovenského evangelického kněze, zejména jeho pravopisně-gramatickou příručku z roku 1696, která byla prvním pokusem o kodifikaci oficiální biblické češtiny jako slovenského spisovného jazyka (a zároveň také první odbornou knihou tištěnou na území Slovenska). Představil ji podrobně z hlediska struktury výkladu i kodifikované normy a upozornil na ni také jako na spojnici kontextu česko-slovenského i katolicko-evangelického (jejím výchozím pramenem byl Štejerův Žáček).

Kruh přátel českého jazyka
Filozofická fakulta UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
vladimir.smilauer@tiscali.cz

Naše řeč, volume 94 (2011), issue 1, pp. 43-45

Previous Lucie Jílková: Kniha o českém chatování

Next Veronika Štěpánová: Časopis Český jazyk a literatura, ročník 57–60