Pocta morfoložce

Josef Šimandl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

[1]V roce 2004 vydala Masarykova univerzita v Brně 197stránkovou knížku Život s morfémy s podtitulem Sborník studií na počest Zdenky Rusínové. Úvodní stať Jubilantka (D. Šlosar) v obdivuhodné rovnováze přináší informace i oslavu; představuje přehled jubilantčiných prací a aktivit i lidské a společenské okolnosti její odborné kariéry. Příspěvky jsou řazeny abecedně podle autorů. Podíváme se na ně po tematických skupinách.

Řada příspěvků navazuje na některou z oblastí jubilantčiných zájmů: dialektologie, onomastika, diachronní tvoření slov (ze synchronního pak zvláště deminutiva), čeština pro cizince, tvarosloví a teorie mluvnice. Ve sborníku najdeme příspěvky o názvech osob ženského pohlaví (P. Adámková, diplomandka Z. Rusínové) a hned tři příspěvky o deminutivech (M. Křístek bilancující stylistické práce, S. Kloferová představující izoglosy k deminutivům v ČJA[2] a J. Pleskalová k deminutivům v pomístních názvech). Obecnější příspěvek K vývoji pomístních jmen (M. Čornejová) navazuje na jubilantčin zájem o typy názvů ulic v Brně. Z diachronní slovo[97]tvorby je tu stať Ještě jednou o deprefixaci (H. Karlíková),[3] ze synchronní nacházíme téma různých syndromů s analýzou jejich pojmenovací struktury (I. Bozděchová)a synchronně-diachronní problematiku sekundárních imperfektiv (F. Štícha), na níž krystalizuje autorovo dvojí pojetí negramatičnosti: negramatičnost systémová × komunikativní; statím Bozděchové a Štíchy je společné i to, že ve sborníku zastupují lingvistiku pracující s korpusem. Z pomezí tvarosloví a slovotvorby čerpá stať Deverbální adjektiva na -ící/-úcí ve staročeských listinách (V. Scheirichová). Příspěvek Substantiva odvozená předponou po- a koncovkami vzoru stavení: pobřeží, Podyjí (P. Hauser) aktualizuje popis z dokulilovského Tvoření slov v češtině 2[4] materiálem ze Slovníku spisovného jazyka českého (i ten je však už cca 40 let starý) a vlastní excerpcí; představuje výzvu pro ověření dnešního stavu pomocí korpusů a internetu.[5] Užívání řadových číslovek při udávání času (v hodinách)[6] a jeho traktování při výuce cizinců se dotkl příspěvek J. Cvejnové. Spíše syntaktickou linii Příruční mluvnice češtiny sledují příspěvky o výrazech aspoň, alespoň a jejich ruských protějšcích (S. Žaža), o souvýskytu posese a apelu v marginálním typu Livingstone a moji přátelé, dejte se do toho (O. Uličný) a o nářeční konstrukci Co máš (té) ruce? (M. Šipková).[7] Dialektologii zastupuje také příspěvek K přejímkám v nářečí (J. Vojtová). Některé příspěvky by ozdobily i jiný sborník. Stať o vztazích mezi češtinou, latinou a němčinou na přelomu středověku a novověku (M. Čejka) je poutavé čtení, ale „života s morfémy“ se nedotýká vůbec. Téma Jan Gebauer a česká jazyková kultura (M. Jelínek) se sice dalo využít např. k analýze pozoruhodné dvojtvářnosti Gebauerova mluvnictví (maximální respekt k doloženému morfologickému kolísání v historické mluvnici proti někdy až přímočarým pravidelnostem v gramatikách školských),[8] ale podstatná část výkladu se týká Gebauerových polemik s purismem.[9] [98]Problémy v užším či širším smyslu morfologické jsou tu epizodami: bez jejího bratra místo puristy požadovaného bez její bratra; odmítání kompozit jednoložka, hudivarhan; cenný je poukaz na Gebauerovo až puristické odmítání substantiv na -ba. Příspěvek Znepokojivá vágnost některých jazykovědných pojmů (R. Večerka) se týká dichotomií preskriptivní vs. deskriptivní mluvnice a synchronie vs. diachronie v časovém záběru od Averroese po futuristickou představu jazykové situace v r. 2008;[10] pro ilustraci se v ní objevuje styčný moment s jubilantčiným dílem (koncovky a-kmenové a u-kmenové); pozornost zasluhuje memento, že v generacích následovníků se setkáváme s přílišnou ikoničností základních pojmů a že synchronní pohled v pojetí strukturalistických „otců zakladatelů“ odpovídal spíš dynamickému úseku filmu než statickému snímku fotografické kamery.

Obecná témata dokázaly do sborníku nanejvýš zdařile promítnout tři stati: Morfologie a vnitřní struktura slova (M. Ziková; nadpis jedné z částí: „Slovník a gramatika ― spojité nádoby“), Kam s ním? (Problém stupňování adjektiv) (P. Karlík, Z. Hladká) a Příznakovost a její specifika v morfologii (M. Krčmová). Při stupňování, pomezním jevu mezi tvaroslovím a slovotvorbou, se autorům podařilo rozkrýt rozdíl mezi pojetím morphology v anglofonní a sílící měrou šíře v evropské lingvistice[11] (zahrnuje kromě flexe také derivaci a skládání, tj. veškerou nauku o vnitřní struktuře slov jako mezistupňů mezi fonémy a větou; srov. také zmíněný příspěvek M. Zikové) a mezi pojetím tvarosloví, jaké je stále ještě běžné u nás, a zároveň ukázat, že jubilantka ve svých pracích obsáhla celou oblast morphology, aniž se vzdala domácí tradice odlišující tvoření slov od tvoření jejich tvarů (toto pojetí pokládám pro češtinu za nosné).[12] ― Ze stati M. Krčmové uvedeme nejprve citát: „Morfologická rovina má z hlediska příznakovosti dvojí tvář. Na jedné straně příznakovost v rámci systému (analogickou fonologické rovině), jíž se ve standardních popisech češtiny věnuje pozornost jen minimální, na straně druhé příznakovost na úrovni vyjadřovacích prostředků (analogickou slovní zásobě, ale vázanou na tvarové typy, nikoli jednotlivé prvky)“ (s. 120). K příznakovosti systémové řadí autorka případy základního a příznakového užití času nebo vidu, konkurenci genitivu posesivního s přivlastňovacím adjektivem, lze uvažovat i o zacházení se životností apod. K příznakovosti výrazových prostředků řadí volbu koncovek (do které se promítají i faktory fonologické, dialektologické a ― dodejme ― sociologické). Připomíná potíže se stanovením příznaku na škále knižní-neutrální-hovorové × nespisovné, dané jednak proměnami komunikačních zvyklostí, jednak často nedostatečným repertoárem pro obsazení všech pozic, a připomíná také očekávání vůči mluvnici: „uživatel, a také školská praxe, která je od gramatik odvozená, hledá v tvaroslovných výkladech jednoznačná řešení a netouží ― na rozdíl od poznávání lexika, kde mnohost vyjádření přijímá jako výhodu, a i na rozdíl od roviny zvukové, kde [99]si možnosti ani neuvědomuje ― po dubletách umožňujících variantnost vyjádření. Morfologická rovina je mu jen rovinou, v níž realizuje spojitost textu, málokdy je i pramenem aktivní práce s jazykem a uvědomělé stylizace“ (s. 120―121). Ano, i do takových souvislostí vstupuje popis morfologie, jak ho jubilantka představila v Příruční mluvnici češtiny; jsou to souvislosti zatím zcela pomíjené v morfologii komputační.[13]

Sborník prací žáků i kolegů, včetně lingvistů s vysokým renomé ― čím se mohlo jubileum profesorky Rusínové oslavit lépe?

---

[1] Vypracování recenze je součástí řešení grantového úkolu GA ČR 405/03/0377 Možnosti a meze gramatiky češtiny ve světle Českého národního korpusu.

[2] Český jazykový atlas, Academia, Praha 1992―2005.

[3] Stať obsahuje i jedno synchronní tvrzení, které by bylo dobré uvést na pravou míru, totiž že deprefixace je v současné češtině neproduktivní (hned 1. odst., s. 95). Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 200, hodnotí deprefixaci jako „příležitostnou“. Uváděné příklady jsou, pravda, neživé, lumírovské, ale zejména za 90. léta v tisku valem přibylo deprefixátu policie šetří ‘vyšetřuje’ a spíše mimo tisk jistí ‘zajišťuje/pojišťuje’, expr. prudí ‘opruzuje’; srov. J. Šimandl, Morfologická problematika v jazykové poradně, NŘ 83, 2000, s. 129. Deprefixace je tedy prostředek okrajový, ne však neproduktivní.

[4] Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen, Nakl. ČSAV, Praha 1967.

[5] Srov. I. Svobodová, Lze zvolit pro pojmenování okolí Berounky Poberouní? NŘ 87, 2004, s. 221―222.

[6] K řadovým číslovkám při udávání data srov. J. Šimandl, Kam se (ne)ubírá vývoj českého numerativu, in: J. Dolník (ed.), Jazyk a komunikácia v súvislostiach. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie konanej 24. a 25. júna 2004 na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, UK, Bratislava 2005, s. 308―318.

[7] Materiálem interpretace (fundované i teoreticky) je přes půlstoletí starý sběr k ČJA (srov. pozn. 2). Ověřil jsem si, že otázku běžnou v opravně Co s tím máte?, Co s tím je? nebo Co tomu je? lze na Moravě slyšet i v podobě Co tomu máte? Stálo by za terénní přezkum, jak silnou pozici a kde má tato konstrukční varianta (chcete-li, kontaminovaná) dnes.

[8] Např. (já) káři, páři, skuhři, žebři, žehři nebo zaneprázdniti-zaneprážďněn, postulované jako jedině správné: J. Gebauer, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, Vídeň 1890, § 240 a 254. Na tradici deskriptivních mluvnic diachronních a preskriptivních k současnému jazyku upozorňuje ve svém příspěvku i R. Večerka.

[9] Autor píše důsledně purizmus, strukturalizmus, diletantizmus, germanizmy, archaizmy (ještě fonetičtější by bylo psát ^xarchajizmy). Zůstal v tom sám: pokud jde o -ismy, najdeme ve sborníku s u 13 autorů, u 9 jsem doklady nenašel.

[10] Poznámka k této vizi: Bude-li se v tom roce (podle virtuálního experimentu, jak jej R. Večerka navrhuje) vysílat Masarykův projev, jazykové společenství uživatelů češtiny ho nepřijme jako projev současného jazyka, takže povědomí o synchronii a diachronii se jím spíš upevní než znejistí.

[11] Srov. Morphologie/Morphology. Ein internationales Handbuch… W. de Gruyter, Berlin / New York 2000.

[12] Soustředit se na tvarové varianty např. slova správce (DLsg; ^?Vsg, popř. ^?Nsg; NVpl) je pro českou gramatiku výhodnější než popisovaný materiál komplikovat adjektivy správcův, správcovský nebo dokonce ještě šíře čeledí slov spravovat, správa (také samospráva, lidospráva…?) ― výhodnější nejen pro pisatele, ale hlavně pro uživatele gramatiky.

[13] Srov. např. J. Hajič, Disambiguation of Rich Inflection, Karolinum, Praha 2004. Pro komerčně podporované hledání v internetu možná stačí, když vyhledávač „umí“ tvar kosmetickými přípravky, ale k zadání kosmetické přípravky nenajde ani jeden výskyt tvaru kosmetickejma přípravkama (nemluvě o sofistikovanějších, leckdy plně spisovných variantách k jiným tvarům). Pro jazykovědu to stačit nemůže.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 2, pp. 96-99

Previous Lucie Saicová Římalová: Monografie o textové vícejazyčnosti

Next Radoslava Kvapilová Brabcová: Kniha o žargonu