Časopis Naše řeč
en cz

Dálník neboli ekomobil

Martina Ireinová

[Short articles]

(pdf)

-

Možná se už i kolem vás prohnal stroj, který u nezasvěcených mohl vzbudit představu návštěvy z jiných světů. Jednostopé vozidlo, řidič, za ním sedí spolujezdec, oba skryti kabinou před rozmary počasí. Stroj zpomaluje, vysunou se dvě postranní kolečka udržující stabilitu vozu, směrem vzhůru se otvírají boční dveře a může se vystupovat. Techniky a jejích vymožeností znalí čtenáři vědí, že hovoříme o kabinovém motocyklu, ekomobilu, a někteří si možná vzpomenou na českého průkopníka, konstruktéra tohoto typu dopravního prostředku Jana Anderleho (1900–1982), autora českého označení pro tento stroj: dálník (takto nazval jedno ze svých vozidel již ve 40. letech 20. století).

V slovnících popisujících slovní zásobu našeho jazyka tato dvě pojmenování nenajdeme (se slovem ekomobil se sice můžeme setkat např. v názvu čerpacích stanic, ale zaměřme se pouze na sledovaný význam ‚kabinový motocykl‘).

Slovo ekomobil bylo do češtiny přejato z německého obchodního označení ecomobil, původně oemil (současné technické provedení a výroba těchto strojů byla zahájena v 90. letech minulého století ve Švýcarsku pod názvem PERAVES ECOMOBILE).[1] Z pohledu slovotvorného je složeno ze dvou základů (podobně jako např. automobil), a to z části původu řeckého eko- mající v tomto případě méně frekventovaný význam ‚ekonomický‘ (nikoli ‚ekologický‘) a z části původu latinského mobil znamenající ‚pohyblivý‘. Jedná se tedy o vozidlo s ekonomickými aspekty provozu umožňující rychlý přesun při nízké spotřebě pohonných hmot.

V současné době se v českých textech můžeme setkat s různými podobami tohoto přejatého slova. Ke kolísání dochází zejména po stránce hláskoslovné: můžeme je najít buď v pravopisné podobě ecomobile (někdy dokonce s velkým počátečním písmenem Ecomobile[2]), nebo se přizpůsobuje našemu pravopisnému úzu formou ekomobil. Obě podoby většinou přejímají české koncovky, zařazují se k morfologickému typu mužských neživotných substantiv vzoru hrad (např. o úpravě ecomobilu, světový pohár ekomobilů). Vzhledem k tomu, že výrazy s počátečním eko- (v obou významech) jsou v češtině běžně užívané, doporučujeme jako vhodnější podobu ekomobil.

České pojmenování pro kabinový motocykl dálník (u odborné veřejnosti dnes již zcela vžité) patří do skupiny jmen prostředků s příponou -ník, náleží mezi názvy specifických druhů dopravních prostředků (podobně např. vírník ‚autogyra, gyroplán‘).[3] Jména tohoto typu jsou velmi produktivní, při absenci speciálních názvů vznikají též pro potřeby odborného názvosloví. Je tomu tak i u slova dálník odvozeného od substantiva dálka (podobně jako další názvy vozů pivník k pivo, hnojník k hnůj); vztah má též k substantivu dálnice, které patří do skupiny jmen prostředků tvořených sufixem -nice, a to do skupiny názvů cest, drah a komunikací (např. silnice, železnice, spojnice). Sledovaný dopravní prostředek můžeme tedy charakterizovat jako vozidlo snadno překonávající velké dálky, velké vzdálenosti.

Jména prostředků tvořená formantem -ník většinou slouží jako názvy nástrojů, pomůcek atp., nepojmenovávají stroje a přístroje samočinné, které by nahrazovaly lidskou činnost, [223]jsou tedy svým charakterem bližší jménům nositelů vlastností než jménům činitelským, popř. konatelským.

Z hlediska slovotvorného považujeme toto pojmenování za správně utvořené a lze je v dnešní době hemžící se výrazy přejatými z cizích jazyků doporučit k užívání jako vhodnější domácí ekvivalent přejatého ekomobil. Setkáváme se totiž s mnoha slovy s počátečním eko- majícím význam ‚ekologický‘ takže označení ekomobil není nejšťastnějším pojmenováním, protože si je nespojujeme s významem ‚ekonomický‘, ale ‚ekologický‘. Anderleho dálník můžeme dokonce pokládat z pohledu jazykového za skromného následovníka Čapkova robota – označení dalnik najdeme totiž i v textech anglických či francouzských.


[1] Za poskytnutí těchto informací děkuji Ing. G. Procházkovi z Brna.

[2] K psaní velkého počátečního písmene viz Pravidla českého pravopisu, Academia, Praha 1993, s. 49.

[3] Viz F. Daneš, M. Dokulil, J. Kuchař a kol., Tvoření slov v češtině 2, Academia 1967, Praha, s. 244n.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 4, pp. 222-223

Previous Jolana Sekaninová: Sborník ze 4. „šlapanického“ sympozia bohemistů

Next Anna Černá: Nápěchy