Časopis Naše řeč
en cz

225 let bohemistiky na vídeňské univerzitě

Jana Pleskalová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Čeština – jako předmět výuky i vědeckého bádání – má v Rakousku dlouholetou tradici a je třeba zdůraznit, že je od počátku spjata s Vídní. Prvenství ve výuce je přisuzováno vídeňskému Teresianu, školskému zařízení zaměřenému na výchovu státních úředníků, jež začalo vyučovat češtinu již v roce 1746. Jejím prvním učitelem byl Jan Václav Pohl, který – jak známo – učil česky také Josefa II. O několik let později zahájily výuku češtiny Tereziánská vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě a Šlechtická vojenská akademie ve Vídni, 7. října 1775 byla výuka češtiny zavedena na vídeňské univerzitě a ta tak předstihla o 18 let Univerzitu Karlovu. Vloni tedy oslavila vídeňská bohemistika úctyhodné jubileum a při této příležitosti uspořádal Institut für Slawistik der Universität Wien ve dnech 12.–14. října mezinárodní sympozium. (Plné znění všech referátů bude zveřejněno ve svazku Wiener Slavistisches Jahrbuch 46/2000.)

Vlastnímu jednání předcházela výstava zajímavých a cenných exemplářů tamní slavistické knihovny, koncert a vernisáž výstavy fotografií P. Barana a G. Fischera. Dne 13. října bylo sym[152]pozium oficiálně zahájeno. Po úvodních slavnostních projevech čelných představitelů univerzity, vedoucí Institutu für Slawistik prof. dr. J. Besters-Dilgerové a velvyslance ČR dr. J. Gruši, kteří zároveň tlumočili pozdravná poselství prezidentů dr. Thomase Klestila a Václava Havla, vystoupil s hlavním referátem Josef Vintr, profesor slavistiky a vůdčí osobnost vídeňské bohemistiky (Die Gründung der Bohemistik an der Universität Wien und ihre Stellung im 19.–21. Jahrhundert). Věnoval velkou pozornost J. V. Zlobickému, prvnímu univerzitnímu učiteli českého jazyka a literatury na vídeňské univerzitě, a na příkladu jeho pedagogické i odborné činnosti a hojných kontaktů s tehdejšími vídeňskými i českými vědci (B. Kopitar, G. Dobner, F. M. Pelcl aj.) ukázal, že jeho význam pro národní obrození nebyl dosud doceněn. Poté následovali v chronologickém pořadí Zlobického nástupci (J. N. Hromádko, A. V. Šembera…), a to až do současnosti.

Na úvodní tematiku navázaly následující dva bloky referátů. M. Svatoš vystoupil s přednáškou Die Mehrsprachigkeit in den böhmischen Ländern der frühen Neuzeit, H. Rothe hovořil na téma F. F. Procházkas De saecularibus liberalium artium in Bohemia et Moravici fatis commentarius. Některé referáty se týkaly výuky češtiny. T. Berger (Tschechischunterricht in der Habsburgerfamilie ab 1526) zaujal posluchače nástinem historie vyučování češtiny v rodině Habsburků, S. M. Newerkla (Tschechischunterricht in Wien und Wiener Neustadt bis 1775) se zaměřil na počátky vyučování češtiny na vídeňských školách. V. Petrbok (J. N. Hromádko) představil osobnost v pořadí druhého univerzitního učitele češtiny, A. Stich (E. S. Friedberg-Mirohorský und die tschechische Militärterminologie) se zabýval českou vojenskou terminologií. O historii slovakistiky ve Vídni pojednal J. Glovňa (Wien und die Slowakistik).

Další přednášky byly věnovány různým bohemistickým tématům z jazyka i literatury. Na základě soukromé korespondence a s přihlédnutím k archivním dokumentům informoval M. Nekula (Deutsch und Tschechisch in Kafkas Familie) o fungování češtiny a němčiny v rodině Hermanna Kafky, otce spisovatele Franze Kafky. S. Kloferová (Die Sprache der Wiener Tschechen – Forschungsstand und Ausblick) referovala o výsledcích společného projektu vídeňské univerzity a brněnského dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR a v této souvislosti charakterizovala mluvu dnešních vídeňských Čechů. O. Uličný (Vývojové tendence současné češtiny a české komunikace) se zaměřil na hlavní rysy vývojové dynamiky současné češtiny.

Dva referáty zamířily do doby dávno minulé. J. Reinhart (Möglichkeiten und Grenzen der Rekonstruktion des Urtschechischen) se zabýval hláskovými změnami doloženými v písemnostech 10.–13. století. M. Homolková (Möglichkeiten der Erkennung und Beschreibung lexikalisch-semantischer Strukturen – am Beispiel des Alttschechischen) uvedla svůj referát stručnou informací o české lingvistické diachronně orientované bohemistice a poté představila hlavní principy systémového pojetí slovní zásoby, z něhož vychází česká diachronní lexikologie, která se rozvíjí v těsné návaznosti na velký akademický Staročeský slovník.

Literární tematika byla rovněž hojně a reprezentativně zastoupena. J. Holý (Die Prager strukturalistische Schule – Zwischen Werk und Theorie) zdůraznil význam Mukařovského a Vodičky, z nichž prvý pojal pojem struktury semioticky a funkčně, a druhý vždy vycházel z konkrétního literárního materiálu. Tím se zakladatelé pražské školy i její pokračovatelé (především Sus, Jankovič a Červenka) ocitli v blízkosti novějších koncepcí, které usilují překlenout propast mezi abstraktně strukturním teoretickým modelem a živou interpretací literárního díla (např. Jauss, Iser, Ricoeur). Referát D. Turečka (Literaturgeschichte – Problem und Herausfor[153]derung der gegenwärtigen Bohemistik) byl orientován na dvě základní otázky konceptu dějin národní literatury – na jejich dějinnost a národní charakter.

Poslední dva přednáškové bloky věnovaly pozornost různým problémům české literatury (L. Udolph, Die Prager Modeme als bohemistisch-germanistischer Forschungsgegenstand, Ch. Rothmeierová, Terra incognita? – Die Erschliessung der tschechischen Lyrik des 20. Jahrhunderts durch deutsche Übersetzungen, P. Winczer, Moglichkeiten und Grenzen der vergleichenden Sicht in der literaturwissenschaftlichen Bohemistik) nebo jednotlivým osobnostem (G. Zandová, Pavla Kytlicová, Jakub Deml und Österreich, H. Schmidová, Die Dramen Václav Havels im tschechischen historischen Kontext).

Jednání uzavřela diskuse u kulatého stolu, v níž zazněly diskusní příspěvky o kritickém duchu vídeňské bohemistiky (D. Šlosar), o úkolech a potřebách bohemistiky (A. Stich) atd. Zbývá dodat, že zdařilé a velmi dobře organizované sympozium mělo kromě úvodních společenských akcí ještě další program, na němž se podíleli představitelé města Vídně i české velvyslanectví (recepce u starosty hlavního města Vídně). Sympozium 225 let bohemistiky na vídeňské univerzitě bylo nejen důstojnou oslavou tohoto jubilea, ale i důležitým setkáním bohemistů různých zemí, které – vedle nesporného přínosu odborného – poskytlo dobrou příležitost k prohloubení jejich vzájemné spolupráce.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 3, pp. 151-153

Previous Miloslava Vajdlová: Ohlédnutí za desátým ročníkem Kolokvia mladých jazykovědců

Next Ludmila Zimová: Bratislavské lingvistické rokování