Časopis Naše řeč
en cz

Příručka o výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině

Jiří Zeman

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Problematika užívání cizích vlastních jmen (dále CVJ) osobních a zeměpisných v českých mluvených i psaných projevech se v posledním období opět dostává do centra pozornosti jazykovědy. Jejich zvýšená frekvence od počátku 90. let vede lingvisty k popisu změn v jejich užívání,[1] do popředí vystupuje také problém jejich výslovnosti.[2]

Nejnověji se výslovností CVJ v češtině zabývá V. Strahl.[3] Jeho práce vznikla z praktické potřeby: autor jako bývalý rozhlasový hlasatel postrádal příručku, která by umožnila pohotově se orientovat ve výslovnosti CVJ, s nimiž se rozhlasoví a televizní pracovníci denně setkávají. Od poloviny 60. let zaznamenával – většinou na základě příslušné lingvistické literatury (slovníky, gramatiky, odborné články) – přehledy výslovnosti CVJ vybraných evropských jazyků a výsledky publikoval v interních tiscích určených pro pracovníky Československého rozhlasu. Recenzovaná práce je tedy přepracovaným, aktualizovaným a pro pedagogické potřeby upraveným vydáním díla, jemuž autor věnoval téměř pětatřicet let.

Příručka zpracovává pravidla českého způsobu výslovnosti CVJ (autor jej nazývá zčeštěná výslovnost). Vychází ze vztahu jejich grafické a zvukové formy v původním jazyce a podává přehled pravidel, podle nichž lze tyto formy vyslovit v češtině. Zčeštěnou výslovnost chápe autor šířeji, než bývá zvykem: neredukuje ji pouze na náhradu původních hlásek českými, ale přihlíží i k hláskovému okolí, ke stavbě slabiky (otevřená/zavřená) a v neposlední řadě i k zakončení CVJ, které rozhoduje o jejich zařazení k českému deklinačnímu systému.

Vzhledem k tomu, že je práce určena uživatelům z řad širší veřejnosti, kteří nemusí mít fonetické vzdělání, první část práce shrnuje hlavní zásady, jimiž se výslovnost CVJ v češtině řídí, a vysvětluje některé základní pojmy, s nimiž publikace pracuje (klasifikace hlásek, specifika jejich spojování, asimilace); zjednodušený je i fonetický přepis ([ch], [dy]×[ďi] apod.). Úvod je pak doplněn některými praktickými radami týkajícími se vymezení a použitelnosti prezentovaných pravidel, odkazy na výslovnostní slovníky aj.

Jádro publikace tvoří Přehledy české výslovnosti hlásek v jednotlivých jazycích. Zařazena je sem převážná část evropských jazyků (chybějí pouze jihoslovanské jazyky makedonština a slo[45]vinština či pobaltské jazyky litevština, lotyština a estonština). Oproti VSČ jsou do publikace zařazeny i kapitoly o výslovnosti slovenských a latinských CVJ. Nejrozsáhlejší kapitoly patří angličtině a francouzštině. Spíše okrajově je připomenuta i výslovnost CVJ některých neevropských jazyků (především indočínských).

Kapitoly věnované jednotlivým jazykům mají pevnou stavbu. Nejprve jsou stručně charakterizovány některé jejich prozodické vlastnosti (hlavně přízvuk a délka vokálů), zároveň se poukazuje na obtížné pasáže původní výslovnosti (např. výslovnost grafémů o, u v norštině či švédštině). Poté se podává přehled výslovnosti hlásek a jejich spojení. Uspořádání je podobné tomu, které najdeme ve VSC: nejprve je uveden grafém nebo grafické spojení a jeho adekvátní zvuková podoba, následují podmínky či omezení užití a poté příklady. Autor zde zúročil i své bohaté zkušenosti z rozhlasové praxe a speciálně (zvýrazněním) upozorňuje na takové jevy, v jejichž užití by mohl český mluvčí chybovat (např. že grafické spojení ei v norštině se vyslovuje [ej], nikoli – jako v němčině – [aj]). Protože je příručka zamýšlena jako učební pomůcka, u frekventovaných jazyků jsou tyto přehledy doplněny cvičnými příklady: autor je rozčlenil do skupin podle obsaženého jevu tak, aby mohly sloužit k jeho zafixování.

Při výslovnosti se nepřihlíží k původu jmen, ale k jejich užívání v určitém jazykovém společenství. Autor proto upozorňuje i na rozdíly ve výslovnosti portugalských jmen v portugalštině a její brazilské varietě, na odlišnosti ve výslovnosti německých jmen v Německu či Rakousku a jiných oblastech (např. v České republice), poučení o výslovnosti maďarských jmen najdeme také v kapitole věnované slovenštině (jsou zde frekventovaná) apod.

Práce podobného typu se nevyhne tomu, že občas výslovnost některých konkrétních CVJ neodpovídá stanoveným pravidlům. Např. grafické spojení kj v dánských CVJ publikace doporučuje vyslovovat [k] (s. 33), v souvislosti s tím je pro komponent kjaer prezentována výslovnost [kér] (s. 35), avšak u jména Aakjer (dánština má však Aakjaer) se uvádí výslovnost [ókjer] (s. 36) (Slovník severských spisovatelů[4] má zvukovou formu [ókér]). Nutno dodat, že podobné případy jsou v práci řídké.

Některé formulace při vysvětlování výslovnosti jsou nepřesné. Např. u finských jmen (s. 37) se pro psané h uvádí výslovnost [ch], pokud se vyskytuje před souhláskou v ryze finských jménech (např. Lahti [lachty]). Výslovnost [ch] je v češtině u těchto jmen především výsledkem působení asimilace znělosti.[5]

Závěrečnou část příručky tvoří poučení o skloňování CVJ (především osobních). Ke skloňovacímu typu se zařazují podle poslední vyslovené hlásky (s výjimkou některých francouzských jmen). Následuje přehled možných vyslovených koncových souhlásek a samohlásek (např. -j), zakončení genitivu (-je), zařazení ke skloňovacímu vzoru (muž) a příslušné příklady (Király [-áj] – maď., Clay [klej] – angl.). Z přehledu není jasné, jaké skloňování se doporučuje pro CVJ zakončená v grafické i zvukové formě na -e, jejichž kmen končí na měkkou souhlásku nebo -s/-z (např. [46]Nietzsche [nýče]). Jediný příklad (něm. Schulze) se zde zařazuje ke skloňování podle adjektiv (2. pád Schulzeho)[6]; tato jména však mohou mít také tvary podle vzoru soudce (tedy 2. pád je shodný s nominativem). Mužská jména zakončená na -o (Enrico [enriko]) se neskloňují podle vzoru bidlo (s. 146), ale podle vzoru pán.[7]

Zvláštní podkapitola je věnována CVJ zakončeným na němé samohlásky a souhlásky (tj. na grafémy, které se nevyslovují). Doklady jsou vybrány hlavně z francouzštiny (např. Roland [rolan]). Některá jména mají při skloňování dvojtvary (2. pád [rolana]/[rolanda]). Autor hodnotí – ve shodě s Mluvnicí češtiny 2 (Praha 1986, s. 355) – tvar [rolana] jako obvyklý a tvar [rolanda] jako též možný. Dodejme, že v masmediálních projevech jsou tvary shodné s grafikou (tj. [rolanda]) častější.

Práce obsahující bohatý ilustrační materiál vedou k řadě zamyšlení obecnějšího charakteru. O dvou takových problémech se autor přímo ve své příručce zmiňuje.

První z nich se týká toho, kam až může jít zčeštění CVJ. Strahl považuje pravidla ve své práci za dolní hranici přípustného zčeštění. U křestních jmen, která mají stejnou či obdobnou grafiku s českými (např. David), připouští i českou výslovnost bez ohledu na národnost nositele. Pokud lze CVJ vyslovovat několika způsoby, doporučuje volit variantu bližší grafice, zvl. u zeměpisných jmen.

Domnívám se však, že zčeštění výslovnosti může jít dál. Tak např. nebude zřejmě u islandské skupiny nutné vyžadovat jen výslovnost [gji] (např. Gísli [gjisli]), ale lze připustit i varianty shodné s grafikou. Problémy budou i s dodržováním kvantity samohlásek či plné a redukované výslovnosti skupin -en, -el, -er na konci německých, dánských nebo norských CVJ. Podobných příkladů bychom našli více. Většinou však jde o dílčí jevy (případně o jednotlivá CVJ).

Práce přihlíží i k dosud ustáleným formám české výslovnosti u některých CVJ, jež se – většinou pod vlivem jejich grafiky – liší od požadovaných pravidel. Autor na ně průběžně přímo upozorňuje, avšak z jeho poznámek vyznívá obava, aby se jejich počet nezvyšoval (hlavně o podoby „vzniklé z nedouctví jazyka“).[8] Porovnáme-li však konkrétní příklady uvedené v publikaci s jejich skutečnou výslovností užívanou v současných masmédiích, zdá se, že zvlášť u severských jazyků, portugalštiny aj. se této tendenci neubráníme.[9]

Porovnání příkladů prezentovaných v publikaci s výslovností týchž CVJ uváděných v českých příručkách, encyklopediích a slovnících poukazuje na další problém: u některých jevů existují [47]velké rozdíly v doporučované výslovnosti. Za všechny zde jmenujme alespoň výslovnost norského grafického spojení kj: ve Strahlově práci se – podobně jako ve VSČ – doporučuje [ch] (s. 86), v Slovníku severských spisovatelů [chj] (s. 498), v dalších příručkách lze zaznamenat také výslovnost [š], v rozhlasových projevech se objevuje i [kj].[10] To jen potvrzuje konstatování o (zatím) neustálené výslovnosti CVJ v češtině.

Práce V. Strahla předkládá dosud nejpodrobnější pravidla výslovnosti CVJ v češtině. Množství příkladů i četné přílohy (výslovnost frekventovaných zeměpisných jmen, častých komponentů složených CVJ, porovnávání rozdílů ve výslovnosti téhož jevu v příbuzných jazycích apod.) činí z publikace užitečnou pomůcku, kterou by neměl opomenout žádný pracovník masmédií. Mohla by tak významně napomoci při ustalování výslovnosti CVJ v češtině.


[1] Srov. např. R. Šrámek, Cizí místní jména v češtině, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 280–286.

[2] Pravidla pro výslovnost CVJ obsahuje příručka Výslovnost spisovné češtiny 2, Academia, Praha 1978 (dále VSČ), jejich aplikaci např. publikace M. Honzáková, F. Honzák, M. Romportl, Čteme je správně?, 2. vydání, Albatros, Praha 1996, další informace může zájemce získat i z řady encyklopedií. V posledním období vznikají práce, které zaznamenávají výslovnost CVJ tak, jak je užívána v masmediální komunikační sféře (srov. J. Kučera, J. Zeman, Výslovnost a skloňování cizích vlastních jmen v češtině. Anglická osobni jména, Gaudeamus, Hradec Králové 1998; J. Zeman, Výslovnost a skloňování cizích vlastních jmen v češtině. Severská osobní jména, Gaudeamus, Hradec Králové 2000).

[3] Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině. Podle původních jazykových pramenů a prací českých lingvistů zpracoval Vlastimil Strahl. Karolinum, Praha 1999, 152 s.

[4] D. Hartlová a kol., Slovník severských spisovatelů, Libri, Praha 1998.

[5] Asimilace znělosti je při fonetickém přepisu CVJ v publikaci zaznamenána nejednotně. Např. v cvičných příkladech švédských jmen (s. 126) jsou prezentovány formy odrážející výsledek asimilace znělosti (Torsby [túrzbí]), ale také ji opomíjející (Osby [úsbí]). Podobných nedůsledností je v práci více.

[6] Jak autor uvádí (s. 144), základem této části práce je stať F. Váhaly z publikace O češtině pro Čechy (Orbis, Praha 1960). Zde se skloňování typu Dante-Danteho nazývá „skloňování podle přídavných jmen“ (s. 164). Mluvnice češtiny 2 (s. 359) hovoří o zájmenném skloňování.

[7] Jde zřejmě o chybnou intepretaci příslušné pasáže ze studie F. Váhaly, kde se uvádí (s. 167), že víceslabičná jména zakončená na -o se skloňují jako české „Bidlo“.

[8] Např. v kapitole o španělských jménech (s. 117) je zaznamenána u jména Sevilla výslovnost [sevilja] i [sevila], ale u jména Mallorca jen forma [maljorka], i když v masmediálních projevech bývá častá i forma [malorka] (popř. [majorka]).

[9] Např. u švédského jména Georg se dnes ustálila výslovnost [georg] (nikoliv doporučovaná [jeorg]), u italského jména Gina je frekventovaná výslovnost [džina] (nikoliv [džína]) aj. Tyto formy bude zřejmě potřebné tolerovat. K tomu srov. též A. Stich, Výslovnostní kodifikace přejaté slovní zásoby, NŘ, 65, 1982, s. 86–101.

[10] Srov. J. Zeman, Výslovnost a skloňování cizích vlastních jmen v češtině. Severská osobní jména, Gaudeamus, Hradec Králové 2000, s. 75.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 1, pp. 44-47

Previous Ivan Dorovský: U nás ve Vídni. Vídeňští Češi vzpomínají

Next Běla Poštolková: Nový typ slovníku