Lucie Hašová
[Reviews and reports]
-
V loňském roce se objevila kniha Jany Hoffmannové, Olgy Müllerové a Jiřího Zemana Konverzace v češtině při rodinných a společenských návštěvách (Trizonia, Praha 1999, 256 s.).
Kniha se snaží uchopit a popsat žánr přátelské či rodinné konverzace. V běžně užívaném Jakobsonově modelu jazykových funkcí tento žánr nejspíše směřuje k fatické (kontaktové) jazykové funkci, tj. k funkci sloužící primárně k navázání, pokračování a přerušení komunikace, k ujištění, že kanál normálně pracuje, k prodloužení komunikace. Autoři knihy opakovaně ho[162]voří o „rozhovorech o ničem“. V recenzované publikaci je velmi názorně ukázáno, jak toto „nic“ ve skutečnosti vypadá, že vlastně „o ničem“ lze mluvit jen velmi těžko, že hovory „o ničem“ mají nesporný informační přínos.
Kniha je rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola, nazvaná Vyrovnávání asymetrií, se snaží popsat nejrůznější typy nesrovnalostí mezi účastníky konverzace, dané jejich věkem, pohlavím, postavením v rodině, resp. skupině přátel; dále podat přehled témat, která se při tomto typu návštěv pravidelně uplatňují, a strategií, kterými si jednotliví účastníci pomáhají, doplňují se navzájem, napovídají partnerům chybějící výraz, korigují sebe či druhé, ujasňují si, o čem je řeč (např. pomocí přeptávací konstrukce co to?).
Druhá kapitola, Tematická strukturace dialogu, zpochybňuje často uváděný názor, že nepřipravené rozhovory tohoto typu jsou o ničem (tedy na žádné téma) a že jejich tematická organizace je naprosto neprůhledná a chaotická. Kapitola ukazuje, že i v těchto rozhovorech se uplatňují nejobecnější principy tematické strukturace, jak jsou zachyceny např. tematicko-rematickou posloupnostní terminologií F. Daneše a v řadě prací konverzačních analytiků. Postupně jsou popisovány způsoby vnesení nového tématu do rozhovoru (případy, kdy je nové téma zavedeno bez jakéhokoli vyjednávání, a naopak případy, kdy je nové téma nějak verbálně ohlášeno), signály návratů jistého tématu do rozhovoru (takovým signálem může být např. pouhé napodobení výslovnosti nějakého člověka, o kterém byla před nějakým časem řeč), dále otázka tzv. tématu průběžného, k němuž se po různých přerušeních účastníci neustále vracejí a které tak přispívá k formální koherenci celého dialogu, a také různá míra verbální explicitnosti při uzavření tématu. Kapitola se dále věnuje roli klepů a drbů v rozhovorech tohoto typu a metajazykovým případům, kdy se účastníci zamýšlejí nad jazykovým ztvárněním svých replik.
Třetí kapitola, nazvaná Humor a smích, si klade za cíl popsat roli těchto dvou nesnadno uchopitelných fenoménů v rozhovorech zkoumaného typu. Upozorňuje na rozdíl mezi smíchem a mluvením se smíchem a dále se podrobněji věnuje smíchu nějak spjatému s obsahem řeči. Snaží se popsat, čemu a proč se vlastně v rozhovorech smějeme, ukazuje, že humorné vyznění nějaké repliky není často vyvoditelné z významu jednotlivých slov, ale spíše z konkrétní komunikační situace. Všímá si, že s humorem se často vyprávějí příhody vpravdě nehumorné, ba tragické, pozornost je věnována i humoru černému a jazykovému.
Smích (ve skutečnosti fónický projev emocí, lingvistickými kategoriemi nepopsatelný) může mít v rozhovoru funkci kontaktovou, členící, mluvčí jej může používat jako komentář své vlastní promluvy, z pohledu konverzační analýzy jej často můžeme považovat za samostatnou repliku.
Čtvrtá kapitola, Reprodukce řeči a myšlení, čtenáře nejprve teoreticky upozorňuje, že běžné rozhovory mají silně intertextovou a interdiskurzivní povahu, že doslova v každé naší replice, v každém našem příspěvku v rozhovoru se ozývají bachtinovská echa jiných hlasů. Složitost této problematiky je dále ukázána na zcela konkrétních ukázkách. Reprodukovat (tedy v rozhovorech převypravovat) lze promluvy skutečně pronesené i promluvy fiktivní, promluvy své i promluvy druhých osob (aktuálně rozhovoru přítomných či nepřítomných), reprodukovat lze dále myšlení (vnitřní řeč, úvahy, tj. něco, co nahlas nebylo řečeno), a to buď myšlení své, nebo myšlení někoho jiného. Jednotlivé typy reprodukcí lze i v jediné replice různě kombinovat. Při analýze jednotlivých ukázek se zřetelně ukazuje, že zde nelze vystačit s tradičními kategoriemi přímé a nepřímé řeči. Často nemáme žádný signál, oddělující citát od ostatní řeči (či spíše „nemá[163]me“, neboť ony signály v rozhovoru implicitně jistě přítomny jsou), uvozovací repliky jsou často umísťovány zcela náhodně, mívají různou formu (např. s užitím verba dicendi: von říká, já pám nebo méně konvencionalizované: vona na to). Při převypravování dochází často ke složitému prolínání časových rovin, setkáváme se třeba s reprodukcí reprodukovaného (např. von řikal že mu řikala), tedy jakousi reprodukcí na druhou; minulé události jsou v rozhovoru různým způsobem zpřítomňovány (např. nějakou uvozovací replikou v přítomném čase); nesnadné je také odlišit (doslovnou) reprodukci od volné interpretace. Z přepisů rozhovoru (tj. z textu vlastně dost neobvyklého, totiž písmem zachycujícího slovo od slova průběh mluveného rozhovoru) nám často nemusí být vůbec jasné, o kom byla v rozhovoru právě řeč, a neustále jsme udiveni, co všechno tam chybí a co by tam vlastně mělo „správně“ být.
Na předchozí kapitolu velmi těsně navazuje kapitola pátá, nazvaná Mluvení za druhého. Tato kapitola se věnuje momentům v rozhovoru, kdy se z nějakého důvodu jeden mluvčí stává „mluvčím“ druhého (rovněž hovoru přítomného), odpovídá za něj, prezentuje ostatním jeho (nebo spíše „jeho“?) názory, s různou mírou empatie (tj. vcítění se) interpretuje jeho vnitřní stav. Mluvení za druhého je často zároveň mluvením o tomto druhém, vždy podává nějaké svědectví o vztahu dvou osob. Tento jev může být také nazírán z pohledu zdvořilostní teorie a pak můžeme hovořit o mluvení za druhého pozitivním (mluvení, které druhému prospívá, kterým se ho mluvčí zastává, pomocí kterého s ním spolupracuje, kterým mu napovídá, kterým se zabraňuje konfliktu) a negativním (mluvení, kterým druhému něco vnucujeme, rozhodujeme za něj v otázkách, kterým by se on sám rád vyhnul, zbavujeme ho nároku na vlastní promluvu).
Šestá kapitola, Jak se na návštěvách vyjadřujeme (některé jazykové rysy), popisuje jazykové charakteristiky rozhovorů při rodinných a společenských návštěvách. Upozorňuje, že tyto charakteristiky jsou v zásadě platné pro jakýkoli spontánní mluvený projev. Při vyprávění nějaké příhody se lépe uplatní mluvčí schopný vyjádřit se stručně až zkratkovitě, dramaticky, vhodně užívající neverbální prostředky, běžné je napojování výpovědí na sebe bez explicitního vyjádření jejich vztahu pomocí spojky; jako zkušenější vypravěči se (alespoň ve zde prezentovaném materiálu) ukazují starší lidé. Běžně pozorujeme tendenci mluvčích vyjádřit nejprve to, co je důležité, a pak teprve dodat náležité gramatické a modální ztvárnění (např. umístění tázacího slova v doplňovací otázce na konec: klíče máš kde?).
Zásadním faktorem při vyprávění je čas, který má mluvčí k dispozici. Je-li času dostatek, mají mluvčí prostor pro delší a rozvláčnější vyprávění, na doslovné a dostatečně dlouhé citace, na případné zopakování repliky (nebo části repliky) předchozího mluvčího apod.
Kapitola si dále všímá, že repliky jednotlivých mluvčích začínají nejčastěji výrazy no, jo, a, tak, jako, ne, ale (případně jejich různými kombinacemi) (výrazy v mluvnicích zpravidla hodnocenými jako odpověďové částice), a také významově vyprázdněnými slovesnými tvary, jako např. heleď, no vidíš, které v rozhovorech tohoto typu mohou sloužit jako členicí signál, jako kontaktový výraz. Fatická komunikace se jeví jako mimořádně příznivá pro nespisovnou češtinu (jedním z nejnápadnějších rysů je např. užívání protetického v), v replikách jsou však vždy obsaženy také výrazy spisovné (např. v reprodukcích nějakých písemných textů), ba knižní (někdy ovšem používané pro dosažení zlehčujícího, ironizujícího tónu), které bychom v nich sotva hledali.
Poslední kapitola, K zvukové stránce mluvených projevů, si klade velmi nesnadný úkol, totiž popsat zvukovou složku rozhovoru. Obecně platí, že prozodický popis konkrétních mluvených [164]projevů bývá často velmi vágní, adekvátní pojmový aparát chybí; že konkrétní zvuková konstrukce zachycená v nějakém dialogu je často odlišná od ideálních příkladů z fonetických studií. Z. Palková ve svých pracích např. opakovaně upozorňuje na disproporce mezi zvukovými a jazykovými jednotkami a disproporce mezi fyzikálními kvalitami zvuku a percepčním dojmem uživatele. Kapitola se zamýšlí nad tím, že v rozhovoru je pro nás často důležitější např. to, jakým hlasem (např. agresivním, skličujícím, klidným) k nám partner mluví, než sama informace v replice obsažená. Kapitola se dále zabývá hlasovými rejstříky jednotlivého mluvčího (každý mluvčí má polohu hlasu neutrální, extrémně vysokou a extrémně nízkou); ukazuje, že je vlastně nemožné podat přehled všech možných konfigurací (možných realizací) jisté repliky (např. dobrý den); a konečně se věnuje prozodickému opakování v interakci (tj. napodobování intonace předchozího mluvčího).
Následuje Textová příloha, obsahující přepisy rozhovorů zachycených na CD, které je součástí této publikace. Poslech CD-ROMu je poučný i zábavný. Ocitáme se náhle na různých návštěvách, průběh rozhovorů můžeme zároveň sledovat ve zmíněné textové příloze.
Po stručném přehledu všech částí knihy můžeme závěrem konstatovat, že recenzovaná publikace je v mnoha ohledech jedinečná. Je významným příspěvkem k výzkumu mluvené češtiny. Z nepřeberného počtu komunikačních situací si autoři vybrali rozhovory při rodinných či přátelských návštěvách, tedy situace, které jsou čtenáři od první chvíle blízké. Řadu popisovaných jevů zná ze své vlastní zkušenosti, při čtení se dozvídá nejen o tom, jak popisované rozhovory vypadají, ale také něco sám o sobě, ujasňuje si, jakých strategií v podobných rozhovorech sám užívá, jakých užívají jeho přátelé či rodinní příslušníci, vybavuje si řadu podobných (možná i úplně stejných) dialogů, uvědomí si, jaké on sám má postavení ve vlastní rodině či v kruhu přátel, jakou má roli, zda je respektován, nebo spíše respektuje, zda je tím, kdo se snaží vyrovnávat asymetrie, nebo tím, kdo je zdůrazňuje a pěstuje, zda přispívá k dialogu pohodovému, nebo zda jej spíše problematizuje.
Naše řeč, volume 83 (2000), issue 3, pp. 161-164
Previous Jiří Kraus: Nově o přípravě a stylizaci odborného textu
Next Anna Jirsová: O volbě předložkové vazby