Druhý bez dvou za dvacet dva?

Jan Králík

[Short articles]

(pdf)

-

Vyslechl jsem útržek rozhovoru dvou studentů, ve kterém padla zdánlivě jednoduchá otázka a k ní zdánlivě recesní odpověď: „Když je jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, za kolik je ten druhý?“ – „Že váháš: jasně, že za dvacet dva.“ Hádanku uzavřelo přátelské vyjádření souhlasu dalším zdánlivým protimluvem z již zcela jiného soudku: „Ty ’seš můj člověk, vole.“

Rčení jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet je z rodu metafor o shodě lidských vlastností nebo činů, kam patří [56]i jsou ze stejného těsta, z jednoho hnízda, čert jako ďábel, nemají si co vyčítat, mohou si podat ruce, táhnou za jeden provaz, plují na jedné lodi, jako jedna rodina, vrána k vráně sedá apod. Číselné vyjádření je doloženo i ve variantách: jeden za patnáct, druhý bez pěti za dvacet; jeden za tři, druhý za pět bez dvou. Obdoby jsou známy i z jiných jazyků (Six of one and half a dozen of the other; Der eine ist einen Dreier wert, der andere drei Pfennige aj.).

Všetečný pohled mladé generace zde však objevil skrytou možnost dvojího chápání, a tím logického popření původního významu. Případy dvojznačnosti i víceznačnosti chápání jazykových prvků nejsou nijak vzácné. Autoři počítačových textových analyzátorů shledali, že bez znalosti kontextu – jen z hlediska gramatického – lze více než jedním způsobem vykládat v češtině každé druhé slovo (55 %). Díky větnému kontextu se však nejednoznačnosti výrazně snižují a v ustálených rčeních téměř zcela mizí. Ve rčení obsahujícím čísla je to pak případ rozhodně nečekaný. Už samo užití čísel, ve rčeních méně časté, by přece mělo jakoukoli hru s nejasným chápáním vyloučit (jako např. půl na půl, „fifty – fifty“ apod.).

V uvedeném případě je vše způsobeno jednak vypuštěním sponového slovesa, jednak volností českého slovosledu, a tím otevřením možnosti chápat bližší určení (větný člen) bez dvou buď jako přívlastek = rozvití jmenné části přísudku za dvacet, nebo jako příslovečné určení = rozvití nevyjádřené přísudkové spony je. Abychom vysvětlení oprostili od síly zvyku, podívejme se na mluvnicky zcela shodné druhý bez tří za patnáct. Záleží na místu, odkud předpokládáme vypuštění spony je: buď druhý bez tří je za patnáct, nebo druhý je bez tří za patnáct. Možnost dvojího chápání je zřejmá – v prvním čtení: odečteme-li od druhého tři, bude za patnáct (je tedy za osmnáct); v druhém čtení: druhému scházejí tři, aby byl za patnáct (je tedy za dvanáct). Týž dvojí výklad původního rčení pomohou naznačit závorky – v prvním čtení: (druhý bez dvou) ~ za dvacet lze přepsat jako (d–2) = 20, odtud d = 22; v druhém čtení: druhý ~ (bez dvou za dvacet)“ lze přepsat jako d = (–2 + 20), odtud d = 18.

Jakkoli je daný případ dvojího výkladu nečekaný – a pokud se podařilo zjistit, dosud i nepopsaný – nelze proti němu nic namítat. Je prostě také možný. Pokud by odpověď dvacet dva byla předmětem sázky, její autor by vyhrál i před soudem.

Dvou či více možností chápání nejen téhož slova, ale i téže věty jsou v každém jazyce dlouhé řady příkladů. Těží z nich žerty a hříčky i nepřeložitelné vtipy, mnohdy také právníci, ale především na nich stojí celé kouzlo nevyčerpatelnosti a stálé aktuálnosti pokladu světové poezie a velké části umělecké literatury. Počtářská úloha je v takovém prostředí vzácná. Jak vidno, dokonce ani ta však není zcela ochráněna před nejednoznačností, je-li vyjádřena větou v přirozeném jazyce, a nikoli matematickým zápisem.

Naše řeč, volume 81 (1998), issue 1, pp. 55-56

Previous Ondřej Hausenblas: Poprvé, podruhé, potřetí to jde, proč ne po čtvrté a po sté?

Next Upozornění čtenářům