Sborník z konference o cestách a cestování

Milan Harvalík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V loňském roce vyšel jako jedenáctý svazek řady Acta Universitatis Purkynianae, Studia litteraria et linguistica díky redakční práci D. Moldanové, M. Čechové, J. Horálka a I. Kolářové sborník Cesty a cestování v jazyce a literatuře (Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, 236 s.) zahrnující příspěvky ze stejnojmenné konference uspořádané ve dnech 6.–8. září 1994. Ústecká pedagogická fakulta tak navazuje na tradici pořádání šířeji tematicky zaměřených konferencí a vydávání sborníků z nich vzešlých. (Shodou okolností právě v září 1994 byl na konferenci Cesty a cestování v jazyce a literatuře prezentován sborník Česko-polské rozhovory[1] s referáty z mezinárodní konference Česko-polské vztahy II, která se konala v Ústí nad Labem 12.–14. 10. 1993.)

Téma konference se na jedné straně může zdát poměrně úzké, na straně druhé však umožnilo odborníkům vyslovit se k projednávaným otázkám prakticky ze všech hledisek jazykovědných disciplín i literární vědy. Náplň referátů ve sborníku proto tvoří problematika onomastická, lexikologická, frazeologická, dialektologická, jazykové i literární rozbory cestopisů ze starší i novější literatury a v neposlední řadě analýzy motivů cest a putování v literárních dílech. Všech čtyřicet pět otištěných příspěvků je proto roztříděno do tří oddílů (I. Cesty a cestování v jazyce, II. Cesty a cestování ve starší literatuře, III. Cesty a cestování v moderní literatuře). Přílohu tvoří anglicky psaná stať londýnského bohemisty R. Pynsenta Čapek’s Europe, Durych’s Europe. V souladu se zaměřením našeho časopisu se zde soustředíme převážně na příspěvky jazykovědné.

V první části sborníku se L. Olivová-Nezbedová zabývá motivacemi vzniku jmen cest v současnosti a v minulosti. Na základě výzkumu synchronního materiálu [40]stanovuje celkem sedm různých motivací (jména cest podle sídlišť, podle neobydlených míst, ze jmen větších zeměpisných celků, tzv. choronym, ze jmen osob, jména cest podle jejich vlastností, podle funkce a podle historické nebo místní události). – Odrazu mírových a válečných cest v pomístních jménech si všímá M. Knappová, ke vztahům starých obchodních cest a oronymie Českého středohoří se vyslovuje J. Malenínská. Zaměřuje se na jména vycházející z apelativa stráž a jeho německých ekvivalentů Wache, Wacht, Warte, Hut, na nichž se ukazují pro onomastiku typické vzájemně silně provázané vztahy mezi lingvistikou a historií: právě tato jména kopců pomáhají rekonstruovat trasy středověkých obchodních cest a naopak údaje historiků mnohdy zpřesňují a doplňují vysvětlení vzniku daného jména.

Po toponomastických příspěvcích přicházejí na řadu referáty chrématonomastické. Shodou okolností se v sborníku sešly dvě analýzy jmen cestovních kanceláří – Názvy českých cestovních kanceláří M. Čechové a Názvy cestovních kanceláří v Brně H. Kneselové. Obě sondy potvrzují, že repertoár volených pojmenování je v podstatě stejný (objevují se výrazy či komponenty s tour, travel, tourist ap. navozující dojem „světovosti“, název nějakým způsobem obsahuje jméno majitele, hojná jsou zkratková pojmenování a složeniny). M. Čechová navíc ještě připomíná grafickou stránku názvů – jména jsou často psaná pouze verzálkami, jindy zase není možné přesně určit, je-li část jména chápána jako samostatné slovo nebo pouze jako komponent (EuroTour). L. Kuba ve svém příspěvku detailně rozebírá a klasifikuje jména lokomotiv podle motivace, čímž navazuje na řadu svých článků o jménech dopravních prostředků.[2] Na tomto místě je třeba připomenout, že zkoumání chrématonym se silně rozvíjí zejména v poslední době a k čelným představitelům této onomastické subdisciplíny patří právě L. Kuba.

O tom, že i železniční jízdenka je písemný jazykový projev, nás přesvědčuje L. Zimová. Teprve její precizní výklad ukazuje praktický význam všech údajů, zkratek a kódů na jízdence uvedených.

Zamyšlení P. Hausera nad lexikálními a slovotvornými paralelami výrazů cesta a pouť v češtině a slovinštině přináší poučení pro lexikografy i překladatele. Významové diference a stylistické či sémantické posuny ve významech etymologicky příbuzných slov podobného významu někdy způsobují problémy při nepřesných překladech mezi geneticky blízkými jazyky (srov. slov. hovoriť × č. hovořit, č. žába × rus. žaba ap.). Substantivum cesta se vedle všeslovanského pouť (z psl. *pǫtь) zachovalo jen v češtině, slovenštině, slovinštině a srbocharvátštině. Slovinské slovo cesta se svými významy shoduje s významy českého výrazu cesta, je však řídce užívané. Základním označením je pot, které na rozdíl od češtiny nelze užít ve významu ’náboženská slavnost a cesta na ni’.

[41]Inspiraci k příspěvku M. Rackové Apelativní pojmenování cest v nářečích přineslo heslo Českého jazykového atlasu pěšinka ve vlasech a příslušná mapa.[3] Motivace pro pojmenování tohoto typu účesu vychází z metaforického přenosu podle označení komunikací. Bohužel zatím není k dispozici slovník českých nářečí, který by podobné komparace významně ulehčil, při využití co největšího množství lexikálních dokladů z existující dialektologické literatury, výkladových a etymologických slovníků a dalších materiálů je přesto podobné srovnání poměrně spolehlivé. Podle dvojic pěšina – pěšinka, stezka/stežka – stezička a cesta – cestička (první je vždy označení pozemní komunikace, druhé účesu) předpokládá autorka pro moravské území, kde je pro pěšinku ve vlasech převážně užíván výraz poutec, dřívější existenci pojmenování cesty odvozené z psl. základu *pǫtь (zřejmou tiskovou chybou v textu chybí vyznačení nosovky u o). Dnešní moravské označení pro cestu chodník se pak jeví jako inovace. Materiál Českého jazykového atlasu tedy není jen přehledem synchronního stavu našich nářečí s naznačením vývojových tendencí v budoucnosti, ale umožňuje i hlubší pohled na starší stav dialektů a jejich vývoj.

H. Hrdličková podrobila zkoumání slovesné frazémy se slovem cesta. Na základě dokladů získaných ze Slovníku české frazeologie a idiomatiky, Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny poukazuje mimo jiné na užitečnost využití těchto frazémů při výuce češtiny. – Osudů českých exulantů v Německu se týkají stati H. Adamové (Po stopách Čechů v Berlíně) a R. Zsärlichové (Po stopách Čechů v Braniborsku). – I. Kolářová porovnává v příspěvku Sdělování dojmů a zážitků z cestování po Anglii v knihách K. Čapka a Z. Kočové styl Čapkových Italských listů a Potíží putování Z. Kočové. Jako bezprostřednější se autorce jeví Čapkův jazyk, zatímco v textu Z. Kočové je mezi vypravěčkou a čtenářem cítit patrný odstup zaviněný absencí výrazů, „které by vzbuzovaly iluzi záměru navazovat se čtenářem kontakt“.

Druhý oddíl věnovaný starší literatuře tvoří jakýsi přechod mezi první (jazykovou) a třetí (vyhraněně literární) částí publikace. Už v úvodu celého sborníku se totiž připomíná fakt, že právě v těchto příspěvcích se výrazně prolíná jazykovědné a literárněvědné hledisko.

Vývoji motivu cesty ve starších slovanských literaturách a posunu ve funkci cestopisu od afirmace přes informaci až k edukaci čtenáře se věnuje referát E. Petrů.[4] – Z. Trösterová se zaměřuje na „cestování“ církevní slovanštiny a mnichů šířících ji spolu s vírou. – O několik století blíže naší době se dostáváme tématem V. Pospíšilové týkajícím se cest členů Jednoty bratrské. – Jedním z nich byl i litomyšlský český bratr Martin Kabátník. Jazykovou stránku jeho cestopisu podrobně rozebírá N. Kvítková. K autorčinu konstatování, že „písař jen s obtížemi rozlišoval fonémy h a ch“ (s. 78), dokumentovaném na podobách korúchvi, v náchlosti, od druchého, v chromadě, vyvrchl, chbitě a naopak těh, přiházely, příhoziemu, lze [42]doplnit, že rukopis odráží první fázi změny g > γ > h a psané ch svědčí o písařových rozpacích, jakým grafémem vyjádřit zadopatrové γ, lišící se od ch pouze příznakem znělosti.[5] Uváděné slovesné tvary l-ového příčestí s neprovedenou přehláskou ’a > ě (s. 79) typu slyšal, vydržal a analogicky také hořalo (kde bylo původní ě), jsou zaznamenány v okrajových úsecích severních a severovýchodních Čech, odkud rukopis pochází, ještě v tomto století, naproti tomu tvar večeřal odborná literatura pro oblast Čech už nedokládá.[6]

Typologickému srovnání cestopisů Václava Vratislava z Mitrovic a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic si všímá K. Pospíchal. – Motiv bouře zaujal V. Chmelíkovou a H. Chýlovou. Výchozím bodem jejich práce se staly cestopisy Václava Šaška z Bířkova, Jana Hasištejnského z Lobkovic, Oldřicha Prefáta z Vlkanova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Václava Vratislava z Mitrovic a Bedřicha z Donína, všechny z 15. a 16. století. Autorky mimo jiné konstatují, že největší prostor se dostával v tehdejších cestopisech popisu mořské bouře, pro suchozemce události zcela výjimečné a nezvyklé. – V širších souvislostech zkoumá cestopisy Václava Šaška z Bířkova a Bedřicha z Donína L. Pavera. – Jazykové stránky cestopisu Oldřicha Prefáta z Vlkanova se dotýká podnětný příspěvek V. Koblížka. – S novým pohledem na Komenského Labyrint světa přichází S. Pastyřík. Vyslovuje zde myšlenku, že labyrint není poutníkovo město-svět, ale „spíše lidská společnost, v níž jedinec osamocen tápe, hledaje sám sebe, pravé štěstí, klid a mír v duši a psychickou rovnováhu“.

Další otištěné referáty tohoto oddílu (příspěvky L. Kusákové, D. Turečka, J. Peřiny, A. Hamana, T. Świętosławské, V. Millera) i části Cesty a cestování v moderní literatuře (stati J. Bartůňkové a A. Zachové, S. Urbanové, I. Březinové, N. Mlsové, V. Linhartové, D. Moldanové, M. Vojtkové, A. Debické, M. Davida, H. Váchové, J. Hetycha, Š. Vlašína, I. Haráka, B. Plánské, D. Vlašínové, V. Novotného, C. Kučery) mají orientaci výrazně literární. Zato ani pozornosti jazykovědce by neměla ujít stať R. Pynsenta, v níž srovnává Čapkovy a Durychovy cestopisy. Už proto, abychom věděli, jak se na českou problematiku dívají, obvykle s jistým nadhledem, lidé „zvenku“. Tento odstup dovoluje Pynsentovi hned v úvodu vyslovit zajímavou prognózu týkající se recepce Čapkových děl českými čtenáři v budoucnosti. Tvrdí totiž, že „it is unlikely that many Czechs will be reading him (tj. Čapka, pozn. M. H.) after the first decade of the twenty-first century; if they are, it will be as Trivialliteratur“ (s. 223). Zda bude Čapka v příštím století skutečně číst málo českých čtenářů a zda bude chápán jako autor triviální literatury, ukáže čas.

Upozorňovat v recenzi na nejednotnou citaci literatury v poznámkách jednotlivých příspěvků a připomínat tiskové chyby (ostatně jen ojedinělé) by bylo malicherné a zavánělo by přílišným puntičkářstvím, dvě věci si však podrobnější zmínku přece jen zaslouží. Pro titul knihy H. Sienkiewicze pro mládež z roku 1911 o příhodách polského [43]chlapce a anglického děvčátka v Africe (v originále W pustyni i w puszcze) je v češtině vžitý překlad Pouští a pralesem, nikoliv V poušti i v pustině, jak čteme v českém překladu stati T. Świętosławské (s. 135), práce M. Červenky Symboly, písně a mýty. Studie o proměnách českého lyrického slohu na přelomu století vyšla v Československém spisovateli v roce 1966 (tak jak je správně uvedeno v poznámce č. 8 v článku V. Linhartové na s. 170), ne v roce 1986 (jak se tvrdí v seznamu použité literatury na téže straně).

Uvedené maličkosti pochopitelně nijak nesnižují celkovou kvalitu a význam sborníku, které lze spatřovat především v komplexním pohledu na projednávaný okruh otázek. Doufejme, že i z nadcházející konference se dočkáme podobně pečlivě připraveného sborníku a přejme všem z Ústí hodně úspěchu v jeho přípravě.

---

[1] Česko-polské rozhovory, Ústí nad Labem 1994.

[2] Srov. L. Kuba, Loď jako chrématonomastický objekt, Onomastický zpravodaj 32–33, 1991–1992, s. 66–88, týž, Automobil a chrématonomastický průzkum, Onomastický zpravodaj 34–35, 1993–1994, s. 40–58, týž, Identifikace a jména letadel, Onomastický zpravodaj 34–35, 1993–1994, s. 59–68, týž, Označování a názvy polských a československých letadel v letech 1918 až 1939, in: Česko-polské rozhovory, Ústí nad Labem 1994, s. 147–151.

[3] Viz Český jazykový atlas 1, Academia, Praha 1992, s. 122–124 a mapa č. 36 na s. 123.

[4] Úplné znění příspěvku je otištěno v časopise Slavia – E. Petrů, Cesta jako klíčový motiv starších slovanských literatur, Slavia 64, 1995, s. 125–131.

[5] Viz A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha 1986, s. 83.

[6] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972, s. 123 a mapa č. 19.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 1, pp. 39-43

Previous Jiří Kraus: O jazyce a literatuře ve sborníku Pedagogické fakulty v Plzni

Next Jiří Kraus: Školská komunikace očima sociálních psychologů