Člověk

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Starý náš brusič Jan Blahoslav vykládá v »Gramatice české« na str. 200 n. (vydání Hradilova a Jirečkova), jak překládati po česku latinské slovesné tvary trpné, zvláště bezpodměté (jako luditur = hraje se atp.). M. j. tam čteme (latinská a řecká slova Blahoslavova klademe v českém překladě do hranatých závorek): »Někteří pak [zlých vzorů se držící nebo méně umělí] chtějí sobě formovati [výraz neosobný] beze vší potřeby z toho slova marně přidaného jeden. Říkají takto: »A coť jeden ví, kam jíti, když tam nebýval! Nemůž se jeden najísti a napiti, aby nebylo svády. Mohl by se jeden zabiti. Div se jeden nepřetrhne« etc. Verštatní locutio [= rčení]; tam může trpína býti; ale [bohoslovcům (t. j. překladatelům sv. Písma, o něž Blahoslavovi především jde) nenáleží], neb jest to germanismus. Někteří místo toho slova jeden užívají člověk: »Coť člověk ví! Musí člověk snésti.« [Jeť to snesitelnější způsob mluvení, třebas ne vkusný (elegans)]; k běžnému mluvení nezle se hodí.« Tedy: jeden je zde germanismus, jejž lze uznati jen v řeči sprosté, člověk se hodí k obecnému hovoru denního života. To je věta, jejíž druhou část lze opakovati i dnes beze změny. I dnes by nám zněla věta se slovem člověk v příkladech Blahoslavových nemístně, kdybychom je čtli v překladě z bible nebo ve vážné vědecké rozpravě, kdybychom je slyšeli v slavnostní řeči, kdežto v denním hovoru nám nevadí. Co se první části mínění Blahoslavova týká, rádi bychom byli přísnější než on; germanismus by se dnes měl příčiti kde komu i »ve verštatě«.

Blahoslavovo mínění je vlastně i míněním slovnikářů a brusičů nových. Jungmann bez poznámky má doklady jako »čím víc se člověk včel choulí, tím více se za ním sypou«, i doklady, kde člověk znamená asi tolik co »já, našinec« (člověk pracuje, a on lenoší). Brusy zápovědí nemají; buď o tomto významě slova »člověk« mlčí, anebo jej uvádějí bez zápovědi (»jeden« neužívejme místo člověk; pišme: Člověk nemůže ani promluviti…, Bačkovský, Oprávce, 21; člověk = podmět obecný, jako něm. »man« nebo francouzské »on«, Vorovka, Strážce jazyka, 17). Pan Dr. Brtník je jiného mínění, vidí v našem člověk zakuklené něm. man… (IV, 57). Naznačil jsem již II, 110, že člověk ve významě fran. »on« ani já za nesprávné nemám; dnes se k tomu vracím. Činím to zejména proto, že se v novinách i v pí[260]semnictví stále rozmáhá zvyk, nahrazovati zde slovo člověk tím, že se všude sloveso dá do 2. osoby. Věty Blahoslavovy by dnešní spisovatelé vyjádřili asi »co pak víš« (na př. kdybychom chtěli říci »co pak člověk ví, jak to u nás bude vypadati za rok!«), »musíš to snésti« (na př. »je to darebáctví, ale člověk to musí snésti«). Šíří to naše překlady z ruštiny, v níž 2. os. zde je pravidlem; naši překladatelé hýří v rusismech, ale kde by shoda češtiny s ruštinou měla svědčiti, že rčení, o něž jde, je správné, kde se však naše dnešní papírová čeština liší od ruštiny, volí ovšem rčení papírové (tak na př., kde Rus o něčem řekne, že to je jedno, že je vše jedno, překladatel svědomitě napíše, že to je lhostejno). A pomáhají někteří učitelé na středních školách, jimž je měřítkem jazykové krásy a správnosti vzdálenost slova psaného od slova mluveného; zapovídají slovo člověk ve významě něm. »man«, franc. »on« napořád. Neupadneme v jejich chybu. Blahoslav zná i ten dnes tak oblíbený způsob; praví: »Avšak dosti pěkně se dí: »Již, hle, neuslyšíš o ničem dobře rozprávěti«, totiž neuslyší se. »Vejdeš-li do kostela, neuzříš tam mnoho lidu. Půjdeš-li do krčmy, tam divné lidi nalezneš«, totiž vejde-li se, uzří se, půjde-li se, nalezne se. Ale zná i způsoby jiné, a divně by se byl asi podíval na toho, kdo by mu byl uznával způsob jen jediný.

V 40. sv. Kuhnovy »Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung« jsem o těchto věcech vykládal podrobněji. Ukázal jsem tam (a došel jsem souhlasu; neříkám to z marnivosti, ale pro věc samu), že byly v jazycích indoevropských v starých dobách věty, v nichž se děje a stavy, které se jeví anebo mohou jeviti na kterémkoli člověku bez rozdílu, vyjadřovaly 3. osobou jedn. č., aniž bylo třeba do věty klásti slovo naznačující onen obecný podmět. Jazyk staroindický měl na př. i věty jako »očima vidí«, t. j. »člověk vidí očima, očima vidíme« (viděti očima jest vlastnost lidská vůbec). Čeština starší i dnešní má takových starobylých vět množství; znějí nám tak přirozeně, že si jich ani neuvědomujeme. Podnes říkáme na př. »v Praze dostane (t. j. člověk, kdyby něčeho potřeboval) všecko; odsud je za hodinu v Krči; kam ho ráno postaví, tam ho večer najde; bez kuráže málo dokáže«; o trpělivém člověku říkáme, že by na něm mohl dříví štípat, o tvrdohlavém, že by na něm mohl dvacetníky razit, ani se nehne; o hlubokém místě v Lužnici (»víru«) jsem slyšel větu »tadyhle ta voda, dyby do ní žblunknul, ta by ho nevynesla, ta je tichá«. Hájek píše na př. »bylo tu kněh rozličných,… že by jích na tři fasuňky nepobral« (397a), anebo [261]»veliká drahota v české zemi byla, tak že jedva mohl dvě vajce za peníz kúpiti« (256a). Tma je taková, »že by ji mohl krájeti; někdo vypadá, »že by nad ním splakal, že by mu dal krejcar«, jiný je dobrák, »aby ho pohledal«, jiný zase neposlechne, »kdyby před ním krví (krev) plakal«; kluk se otočil a vytratil, než by řekl »švec«, a než by napočítal pět, byl již kdovíkde. Takové věty má slovenština, polština, lužičtina, jsou to tedy věty vůbec západoslovanské; jsou, jak jsem řekl, prastaré; ale to nic, za několik let bohdá budeme mluviti po rusku, způsobem nepůvodním, nečeským, mladším, než je způsob náš, budeme říkati »v Praze dostaneš všecko« atd., protože všecko je nám milejší, co nezní prostě po česku. Ukázal jsem v onom výkladě, že takovéto věty, zdánlivě bezpodměté, od pradávna jsou oblíbeny zvláště jako věty přirovnávací, že zase je nalézáme v jazycích západoslovanských stejně jako v svatých písmech staroindických. U nás se říká podnes, jako se říkávalo v staré době, na př., že něco upadlo v zapomenutí, jako by kámen do vody hodil; že někdo mlčí, jako by mu ústa zašil, jako by ho zařezal; že lže, jako by tiskl (jako když tiskne); dá-li kdo nevděčnému, že to je, jak by do bláta uvrhl; že kapsa je prázdná, jako by vyplákl (Tyl 3, 681 ve vyd. Sekaninově); že je marné zatvrzelci kázati, jako by hrách na stěnu házel; něco je rovné, jako když bičem mrskne; kluci se před hlídačem rozutekli, jako když do vrabců střelí, atd. Ani tak již nebudeme mluviti; nedávno jsem četl na př. ve vypravování o dívce, již právě probudil její milenec: »modré oči zpívaly něco o touze, ruce se zachvěly, jako když češeš vlasy«, a p. spisovatel, když to psal, byl přesvědčen, že píše velmi krásně po česku, ač tak jistě nikdy po česku mluviti neslyšel.

Podmět »člověk« se v takových větách rozumí sám sebou, a Čech, jak viděti, velmi často obstojí posud bez něho. Někdy se ovšem jejich ráz mění a mění se i osoba jejich slovesa. Mluvící osoba je také člověk jako jiní lidé; proto někdy vznikají podobné věty s 1. os. mn. č. (očima vidíme; rádi zapomínáme na dobrodiní). I věty s 2. os. jedn. č. tak nalézáme; i v češtině. Nemyslíme zde na věty, kterými přímo oslovujeme určitou druhou osobu; mluvím-li na př. s někým, kdo neví, najde-li, čeho potřebuje, a řeknu-li mu »v Praze dostaneš všecko«, přestává tato věta býti větou podmětu neurčitého a je tvarem i významem větou 2. os., jejím podmětem je určitá osoba, k níž právě mluvím. Ale jsou i věty se slovesem 2. os. jedn. č., při nichž nemáme na mysli osobu určitou, kde je podmět stejně neurčitý jako v oněch větách [262]se slovesem 3. os. jedn. č. Takové věty vidíme vznikati na př. v jazyce latinském a řeckém; druhá osoba je mluvícímu jaksi příkladem, na němž se mu jeví, co platí nebo může platiti o každém člověku. V jazycích slovanských takovéto věty s 2. os. jedn. č. mohly vznikati zejména proto snadně, že v některých slovesných tvarech zanikl rozdíl mezi 2. a 3. os. Tak se stalo v bývalých prostých časech minulých (v aoristech a v imperfektech), k nimž patří také náš tvar by (v starší češtině by byla 2. i 3. os. jedn. č.), a zvláště v rozkazovacím způsobě.

Že by významová neurčitost tvaru by byla pomáhala větným tvarům s 2. os. jedn. č., nikde s bezpečností nevidíme. Flaškovo přísloví »by vedl osla do Paříže, komoň z něho nebude«, kde by je asi 3. os., znělo by dnes »kdyby vedl…«, a »kdybys vedl…« bychom (aspoň my, kteří se snažíme mluviti po česku) řekli asi jen, kde bychom přímo mluvili k určité druhé osobě; tvary s by, tedy dnes s nepochybnou 3. os., máme podnes ve větách neurčitého podmětu velmi často (neposlechne, kdyby mu kázal od rána do večera; dnes by ani psa nevyhnal; o prst by ho ovinul; jako by kámen do vody hodil atd.). Ale věty obecného významu s rozkazovacím způsobem jsou nám dnes větami 2. os. Jsou to věty obecných rad, návodů lékařských, kuchařských atd., jichž i my máme nesčíslné množství: »čí chléb jíš, toho píseň zpívej« má v tomto znění (s nepochybnou 2. os. jíš) již Komenský, již Flaška má podobné přísloví »čie pivo pieš, toho piesen zpievaj« (Flajšhans, Č. přísl. 2, 152), známe rady »vezmi libru mouky, vraz do toho dvě vejce« atd. Ale i zde je 2. os. jedn. č. nepůvodní. V jazyce staroindickém, který liší určitě 2. os. od 3. os. i v rozkazovacím způsobu (vlastně bychom zde měli mluviti o způsobu přání, optativu, který je v těchto větách staroindických snad vždy, s nímž náš způsob rozkazovací je svým původem však totožný), nalézáme ve větách obecných rozkazů, rad a návodů jen tvary 3. os., tvar 2. os. by byl možný jen, kde by se mluvilo k určité druhé osobě. Ale i v češtině samé jsou stopy, že dnešní 2. os. bývala původně osobou 3.; v souvětích zde v staré době vedle tvaru rozkazovacího bývají tvary oznamovacího způsobu v 3. os. Tak na př. je u Dalimila přísloví »kdo chce v domu škody zbýti, ten nedaj jiskřě uhlem býti«, podobně je nalézáme častěji i jinde, ale u Srnce (1582) zní »chceš-li zlému v cestu vjíti, nedej jiskře ohněm býti« (Flajšhans 1, 461); jiné přísloví zní zase u Dalimila »kterýž chce zbýti všeliké strasti, neroď (= nechtěj) prsta mezi dřvi (= dvéře) a podvoj klásti«, později »nestrkej prstu, kde se dvéře svírají« [263]a pod. (2, 303); přísloví podobného tvaru, s jednou větou obsahující sloveso nepochybné 3. os., s druhou obsahující rozkazovací způsob patrně také v 3. os., jsou v starší době dosti častá (na př. kdo koně nemá, choď pěšky; kdo chce pokoji, nečiň zmínky o boji), dnes však v obyčeji nejsou, a v příslovích se způsobem rozkazovacím my cítíme osobu 2.

Tvary 2. os. nalézáme odedávna i v jiných našich příslovích, vyjadřujících zkušenosti a pozorování hodící se za rady druhým osobám; přísloví jako známá zásada »bláznových« pánů u Štítného »chlapť jest jako vrba: čím čestějie (= častěji) ji obrúbáš, tiemť sě húště (= hustěji, houšť) obalí«, nebo »ptáka po peří, vlka po srsti poznáš, člověka po řeči«, »s poctivostí nejdál dojdeš«, »jak si usteleš, tak si lehneš« mají tvar již dávno u nás častý, třebas i v nich předpokládáme původní tvar s osobou 3. Ale všude v češtině mají takovéto věty s 2. os. aspoň vzdálený vztah k možné druhé osobě, mluvnický tvar jim dává ráz řeči směřující k osobě druhé, a zejména jich nenalézáme, kde by Čech mluvil sám o sobě, o věcech, které se týkají jen jeho, třebas mluvil o nich, jako by se týkaly kohokoliv (přirozenou výjimkou jsou věty, kde člověk sám sebe apostrofuje; vyvedu na př. nějakou hloupost a sám sebe kárám slovy »vidíš, máš být opatrnější!«). Ruština vět s 3. os. neurčitého podmětu, jaké se u nás tak hojnou měrou udržely ze starých dob, vůbec nemá, za to si vytvořila věty s 2. os. v míře mnohem větší, než si je vytvořila čeština a jazyky západoslovanské vůbec; je to důvod, abychom my ruštinu napodobili větami, jakých čeština nikdy nemívala? I zde je po mém soudě nejlepší rada brusičská, nepsati takových vět v tvaru 2. os. jedn. č., kde nás k nim nevede náš přirozený český cit, kde bychom jich neužili v tomto tvaru v důvěrném hovoru domácím. Kdo věří, že věty s 2. os. jsou všude větami správně českými v té míře, v jaké jich užívá ruština, proto, že to jsou věty ruské, dopouští se chyby, které se u nás mnozí i jinde dopouštějí; ruština není čeština, a jak jsem řekl již před dvěma lety, cizí kabát zůstává cizí, i když to je kabát bratrův.

Jest ovšem otázka, je-li podmět člověk v takovýchto větách germanismus, ať zakuklený, ať odkrytý, vznikly-li věty jako »v Praze člověk dostane všecko«, »dnes by člověk ani psa nevyhnal«, »tahle voda, kdyby do ní člověk žblunknul, ta by ho nevynesla« napodobením německého neurčitého podmětu »man« či nic. Nechci se dovolávati významového rozdílu mezi německým man (t. j. Mann, »muž«) a českým člověk, ač i ten něco váží; a nechci ani zamlčovati, že je takovéto neurčité »man« již v nej[264]starších hornoněmeckých památkách, takže by se bylo k nám mohlo dostati velmi dávno z Němec. Ale jsou věci, z nichž lze souditi, že naše neurčité »člověk« nejen nemusí býti německého původu, ale bezpochyby německého původu ani není.

Němčina není jediný jazyk, který si takovéto jméno neurčitého pojmu »člověk« vytvořil. Slabé počátky něčeho podobného jsou v jazyce staroindickém; ale zato je takové slovo dosti hojně rozšířeno v Avestě (mluvil tak již Zoroastr — Zarathuštra, který žil snad někdy v 7. stol. př. Kr., ne-li dříve). Tam je to slovo, které znamená původně »muž«, ale v avestském jazyce také prostě »člověk«. A také franština má své on, slovo, jež vzniklo z lat. homo »člověk«. Vytvořily-li si takové slovo, které větovým úkolem je spíše neurčité zájmeno než podstatné jméno, jazyky jiné bez německého vlivu, proč by si ho nebyla bez tohoto vlivu mohla vytvořiti čeština? I polština má totéž slovo co čeština také v témže neurčitém významě, i Polák říká »człowiek robi a robi«, »człowiek robi, a on sobie próžnuje«, »gdzie człowiek tego dostanie«, docela jako my říkáme »člověk dělá a dělá (nemá oddechu)«, »člověk (našinec) dělá, a on si hoví«, »kde to člověk dostane«; i Poláci, kteří se nevyhýbají příliš německému slovu, ale za to mají skladbu svou, cizím vlivem neporušenou, naučili se tvořiti takovéto věci od Němců?

A takovéto »člověk« je u nás slovo velmi staré. Není mnoho dokladů z doby staré, ale jsou; jejich řídkost pochopíme v starém písemnictví snadně, uvědomíme-li si, že i dnes je to slovo běžné spíše v denním hovoru než v řeči povznesenější. Slovník staročeský má dva doklady již z Alexandreidy: když člověk ustane (= unaví se), dětí ni domu zpomene; (muž ten) tak divné rúcho jmieše (= měl), jakž mi sě nezdá nikake (= nikterak), by kdy člověk vídal také. Flajšhansova staročeská přísloví mají také doklady podobné. Na př.: člověk má, svým (= tím, což má) dělaje, cizím omastiti a jako sukni pěknou ještě aksamítem spremovati; když se na člověka rozhněvá, zradu by pověděl, zvláště při truňku; což člověk rád přemietá v srdci, o tom rád mluví (Štítný); jakož člověk sěje, takéž bude žieti (zaznamenáno již koncem 14. stol.); s pravdou člověk všudy projde; což člověk nevie, příhoda bez bolesti nalezuje; cokoli člověk navykne za mládi, to bude a jest jeho přirození; kterýž hřiech člověk obykne (= si obvykne), toho na starost neotvykne; když člověku bradu holí, nemůž po vůli mluviti (na tyto doklady mne upozornil kol. Flajšhans). V rukopise o štěpování z r. 1447 je výklad, jak se má učiniti, aby hořejšek révy srostl s višní, načež se její dolejšek [265]odřízne, a na višni pak roste réva; k tomu je dodatek »také mi sě zdá lépe, by člověk neuřezával té révy až do třetieho léta, proto, až by sě dobřě ujala« (34). V témže rukopise se popisuje příprava jakéhosi vína; »to víno čistí člověka v prsech a obměkčuje, tak že vychrkuje a otkašlává« (55). Je-li takovéto užívání slova »člověk« germanismus, je to germanismus velmi starý, z dob, kdy i my jsme mívali skladbu čistě svou a neporušenou.

A co mi ještě více znamená: významy českého člověk a německého man se ani nekryjí. V němčině man (a podobně ve franštině on) často, a snad nejčastěji, nalézáme ve větách, kde naše člověk je slovo nemožné. V onom výkladě, jehož jsem se již svrchu dovolával, ukázal jsem, že vedle vět zdánlivě bezpodmětých se slovesem v 3. os. jedn. č., v nichž my (jako jazyk avestský) doplňujeme rádi podmět »člověk«, bývaly podobné věty se slovesem v 3. os. množného čísla, které se zachovaly mimo jiné jazyky hojnou měrou i v jazycích slovanských a také v češtině. Jsou to věty, v nichž si nelze domýšleti za podmět kteréhokoli člověka, nýbrž jen nějakou část lidí, lidi, jejichž věcí podle jejich povolání, sídel anebo jinak jest (nebo bylo nebo bude) vykonati děj, o němž je řeč. »Pana X. zavřeli (ještě ho zavrou)«; to je výkon ne kteréhokoli člověka, nýbrž lidí, kteří mají stíhati všeliké darebáctví. »V Americe tomu rozumějí lépe než my.« »Takové hračky dělají z papírové hmoty.« »Povídají, že se chceš ženiti«; ne všichni lidé, nýbrž lidé, kteří mají dosti času starati se o své bližní. »Již zvonili po třetí.« »Frantík? A toho již dávno pochovali.« »Za starých časů ještě mívali skutečné víno.« »Za nějakých deset let budou jezditi do Ameriky vzduchem.« Atd. V takovýchto větách Němec odedávna říká man, Francouz on (mimo jiné možné způsoby); Čech se může vyjádřiti všelijak, ale kdyby přeložil na př. něm. »man sagt«, franc. »on dit« slovy »člověk říká«, »on dansera« na francouzském pozvání k večírku »člověk bude tancovati«, nikdo by mu nerozuměl. Také zde dovedeme doplniti často podmět; ale pak to musí býti množné číslo lidé. »Lidé budou cestovati vzduchem«; »lidé povídají«; ve známé písni děvče nehledí na nějakou tu hubičku, »aby lidé nemyslili, že tě ráda nemám«.

Někdy i zde bývalo sloveso v jedn. čísle, kde totiž mluvící osoba má na mysli jediného člověka jako činitele. V češtině ještě se tak mluvívá, zvláště v obecném hovoru. Popisujeme na př. život v nějakém venkovském kraji. »Ve všední den jsou v létě od rána do večera na poli v plátěnkách, ale v neděli, to se oblékne (rozuměj: takový tamější obyvatel) do svátečních šatů, ráno jde do [266]kostela a odpoledne k muzice.« Anebo čekáme na stanici, na níž živé duše neznáme, a někdo nám oznamuje: »Už otevřel« (rozuměj: člověk, který má vydávati lístky). Někdy nemáme ani tušení, kdo by asi mohl býti původcem nějakého děje; tu obyčejně doplňujeme nějaké někdo. »Někdo zvoní.« »Někdo telefonuje.« I zde Němec může říci na př. »man läutet« (také »es läutet, jemand läutet« a j.), Francouz »on sonne, on téléphone«; proč aspoň zde nelze po česku říci »člověk zvoní, člověk telefonuje«, vzali-li jsme si toto slovo od Němců?

Na mluvnických zjevech přešlých z jazyka do jazyka bývá viděti více stejnosti, než je mezi naším člověk a německým man. Proto máme české neurčité člověk za slovo, které si čeština přizpůsobila sama k úkolu, k němuž ho užívá; a přiznáváme se, neměli bychom je za germanismus ani bez těch nestejností, pro svědectví, jež nám o něm vydává stará čeština a polština. A ty nestejnosti chápeme bez nesnází nestejným vznikem českého slova a německého man, francouzského on. Snadně se řekne, že něm. man = Mann, franc. on = lat. homo a že české člověk je v podstatě totéž (zvláště máme-li za pravděpodobné, že něm. Mann podle svědectví staroindických slov příbuzných původně znamenalo také »člověk«, ne »muž«); dějiny oněch slov jsou nestejné, české neurčité člověk vzniklo z výrazu kladného, něm. man, franc. on z výrazu záporného.

Lat. nêmê »nikdo« se vykládá jednomyslně z ne-hemo = ne-homo »ne-člověk« (víme, že vedle homo »člověk« býval také tvar hemo; ostatně i v nehomo by se bylo o v kořeni musilo změniti podle starolatinských pravidel o změnách samohlásek v slabice za přízvukem způsobem, který by sám vysvětloval konečný výsledek stažení původního neho- v nê-). V tomto záporném spojení nabylo slovo původně znamenající plný pojem »člověk« významu méně určitého, blízkého neurčitému zájmenu; nehomo, nemo znamená pak ne již »ne-člověk«, nýbrž »ni-kdo«. V lidové mluvě (ve »vulgární« latině) se z tohoto záporného nemo (v době, kdy se původ tohoto slova ještě cítil) vyvinulo i kladné homo s neurčitým významem asi »někdo«, které v konečném tvaru on žije ve franštině (žije i v provençalštině, ve stopách i v jiných jazycích románských, na př. ve vlaštině a v španělštině). Desetkrát nic je nic, desetkrát nikdo zase nikdo; proto nemo nemá množného čísla, ač to je původně podstatné jméno, a nemá ho ani franc. on. Stejně tomu jest v germánštině. Nejstarší známý jazyk germánský, gotština, má kladné slovo manna »muž, člověk« jen s významem plným, ale ve větách záporných ni manna (nebo [267]i manna ni) znamená »nikdo«; a odtud pochází, jak již Grimm správně naznačuje (Deutsche grammatik 3, 6 n.), neurčité man pozdějších jazyků germánských. V staré němčině nalézáme toto man zase skoro stále jako slovo čísla jednotn.; objevují-li se na př. u Otfrida ojedinělé (i pochybné) doklady množného neurčitého man, pochopíme je snadně proto, že vedle neurčitého, zájmenného man bylo i podstatné jméno man »muž« s plným významem mu slušejícím.

Říkalo se tedy v latině, než se ne homo stáhlo v jediné slovo, na př. »ne homo scit«, v gotštině »ni manna wait«, v slovném překladě »ne člověk ví« = »nikdo neví«; říká-li Francouz dnes »personne ne sait«, t. j. »osoba neví« = »nikdo neví«, je jediný podstatný rozdíl ten, že v oněch větách starých je záporná částice po starém zvyku indoevropském na začátku věty, ve větě francouzské po zvyku pozdějším u slovesa. K záporným tvarům lat. ne homo (nemo) scit, got. ni manna wait vznikly kladné tvary vulg. lat. homo scit, franc. on sait, něm. man weiss, kterých slovně do češtiny ani přeložiti nedovedeme (»někdo ví« i »člověk ví« je něco jiného, význam oněch vět bychom vystihli na př. slovy »lidé vědí, jest známo«); je to docela tak, jako kdyby si franština podle věty personne ne sait utvořila nový kladný tvar větný personne sait = on sait.

Něco docela jiného vidíme v češtině. Také čeština by byla mohla dospěti k slovu pro pojem »nikdo« způsobem podobným jako latina nebo němčina. Psychologický zárodek k tomu vidíme ve větách jako »není tu človíčka, s živou duší jsem o tom nemluvil« (= franc. je n’en ai parlé à âme qui vive), nebo v Bechyňkově zmínce o slepém žákovi (z prvních let 16. stol., Flajšhans, Č. přísl. 2, 243), jenž prý o té lásce svorné zpívá »když Praha v jednotě bude, živý člověk jí nedobude«; ale nevyrostlo z něho žádné ne člověk, ne-člověk = »nikdo«; utvořili jsme si slovo nikdo z tázacího zájmena jako většina našich jazyků (a jako také jazyk avestský). A k neurčitému slovu člověk jsme dospěli způsobem svým (zase jako jazyk avestský). Původně jsme toho slova užívali jako jiné jazyky indoevropské jen, kde mělo plný svůj význam, kde jsme mluvili o věcech »člověka« vyznačujících jako člověka proti jiným pojmům. Mluvíme-li o sobě, nemajíce při tom na mysli nikoho jiného, neříkáme »já«. Chci vstáti a řeknu »už vstanu«; ale pomýšlím-li při tom i na jiného, snad že by měl také vstávati, snad ať si dělá co chce, řeknu »já už vstanu«. A protože jsme všichni lidé, kladlo se původně slovo »člověk« také jen, kde ho bylo potřebí. Starému Indovi [268]stačí říci »očima vidí« (ani není zde rozdílu mezi člověkem a jinými živými tvory); Čech podobně říkal původně na př. »s poctivostí nejdál dojde«. Ale říkáme »člověk míní, Pán Bůh mění«, protože zde při větě o člověku pomýšlíme i na Boha; kdyby Ind byl měl sloveso »míti«, byl by říkal »člověk má dvě nohy a dvě ruce«, protože by byl při tom pomýšlel na jiné tvory, kteří jsou končetinami poděleni jinak (takto by byl musil říci »člověka [= člověkovy jsou] dvě nohy, dvě ruce«). Z vět, kde slovo »člověk« bylo nutné, kde mělo svůj plný význam tím, že tento pojem odlišovalo od pojmů jiných, přenášelo se pak i do vět, kde ho původně potřebí nebylo, vznikaly věty jako na př. »s poctivostí člověk nejdál dojde«. To se stalo na př. v češtině, kde vedle vět takto doplněných ještě hojnou měrou žijí věty tvaru původního, bez slova »člověk«. Že vedle toho jsou i souběžné změny jiné (s poctivostí nejdál dojdeš, s poctivostí nejdál dojdeme), je pravda; ale jen u nás jsou lidé, kteří proto myslí, že z těch možných cest jen jedna je pravá (a samo sebou se již rozumí, že to bývá ta, po níž se takto nejméně chodí).

Také kde nejde o podmět, bývalo podobně. Říkáme »bolí mě hlava, Karla bolí hlava«, ale předmět se vynechával, kde nebyl určitý, kde se mluvilo o člověku vůbec: »když bolí hlava, je nejlíp všeho nechat a jít na procházku«. Také zde se časem doplňuje slovo »člověk«, jež ovšem nám pak zase nezní s plným svým významem: »když člověka bolí hlava,…«. Také zde máme místo »germanismu« člověk klásti výraz 2. osoby, máme říkati »když tě bolí hlava…«? Někteří naši spisovatelé nutí se již i do toho; ale nezní Čechovi nepředpojatému z takové věty ta 2. os. tak určitě, že se ohlíží nebo i zeptá, ke komu se tak mluví, koho hlava bolí?

Také v němčině a ve franštině bychom vlastně očekávali k 1. pádům man a on i pády jiné; lat. nemo i got. ni manna se skloňovalo a skloňuje se i něm. niemand, v němž snad vězí got. ni manna (ovšem, je-li tato domněnka správná, změněné podle slova jemand). Jsou v staré němčině i ojedinělé doklady skloňovaného neurčitého man, ale patrně se již odedávna počal u tohoto slova (jako u franc. on) ustalovati zvyk užívati ho jen v 1. pádu jako podmětu. V ostatních pádech Němec nahrazuje slovo man tvary slova einer, Francouz slovo on zájmenem 2. os. vous; říká se na př. po francouzsku qu’on ne vienne pas me dire qu’il faut être très beau pour qu’une femme vous soit fidèle »ať mi nepřijde nikdo povídat, že je třeba býti velmi krásný, aby žena člověku (vl. »vám«) byla věrna«. Není ovšem nic nemožného, že by si [269]byla čeština mohla rozšířiti možnost užívati slova člověk i v ostatních pádech, i kdyby si je byla vytvořila podle něm. man; ale i to je přece jen zase rozdíl od němčiny.

Pojem »člověk« se v takovýchto větách rád zužuje z celé své šíře na pojem »našinec, já« (vlastně bychom měli říci, že pojem »našinec, já« rozšiřujeme na pojem »člověk«); často mluvíváme o »člověku«, ale míníme sami sebe a lidi nám podobné. »Člověk aby se dnes zbláznil! Každý chce z člověka míti jen užitek!« Také v takových větách nutí se naši spisovatelé s překladateli ruštiny v čele do 2. os. a říkají »dnes aby ses zbláznil, každý chce z tebe míti jen užitek«. I to se konečně snese, nemluví-li se přímo s nějakou jinou osobou; jinak tato druhá osoba věty vyjádřené v 2. os. u nás přirozeně vztahuje přímo na sebe, a tak by jim rozuměli u nás i svědkové rozmluvy i čtenáři rozmluvy podobné ve psané povídce. V prvním výstupu »Jiříkova vidění« rozmrzelý Jiřík mudruje: »To je krásné živobytí! — bití, ano, ale ani kousek života. Ráno sotva vyleze člověk z hnízda, už aby se dřel, a když přijde večer, je utahán jako mlékařčin pes… My ubohá čeládka musíme se dřít a tahat jako při robotě a sedlák se nafukuje. Zrovna aby zadal našinec po každé petlici, když chce na půl hodiny do hospody. Člověk aby se přetrhal, a nic za to nemá!« Jiřík myslí, že ho nikdo neslyší, nevznikala by tedy snad nejasnost, kdybychom Tylovu poctivou češtinu opravili podle dnešní ruské módy (»ráno sotva vylezeš z hnízda« atd.), ačkoli Čech tak nemluví. Ale za Jiříka se přikrade Kačenka, plácne ho na rameno a vybafne na něj; Jiřík vzkřikne a uskočí: »To — to si vyprosím! Člověk by moh’ dostat psotník, ani by nevěděl jak!« Dovede si čtenář představiti, že by přirozený Čech v této situaci vykřikl »mohl bys dostat psotník, ani bys nevěděl jak!«? A to ještě Jiříka polekala osoba ženského rodu; což kdyby mu to byl udělal nějaký kamarád? A co počíti, kde by se měly pak dvě takové 2. osoby potkati v jedné větě? Jak se má vyjádřiti naše panička ze 4. č. II. ročn., když »s vámi by se jeden zbláznil« je germanismus a »s vámi by se člověk zbláznil« prý také? »S vámi by ses zbláznil«? Anebo dokonce, tyká-li ještě služce po staru, »s tebou by ses zbláznil«? A jak, kde je 2. os. podmětem, na př. »ty bys člověka přivedl do hrobu«? Francouz se tu vykličkuje rozdílem mezi tu a vous (z Donnayovy veselohry »Amants« 2, 5 jsem si zapsal větu: tu vous dis tout de suite des choses blessantes, toi »ty člověku říkáš hned věci urážlivé«), Rus si snad na takové věty ani netroufá; nemáme býti rádi, nám že obtíží nepůsobí?

[270]Člověk v takovýchto větách je podle našeho soudu poctivé slovo české. Znějí-li věty s ním Blahoslavovi ne příliš vkusně, není to pro slovo člověk samo, nýbrž proto, že nejčastěji je nalézáme tak, že »člověkem« mluvící osoba míní sama sebe; a tak se vyjadřujeme nejspíše v důvěrném všedním hovoru. Proto také nezní ruské věty s 2. osobou o nic vkusněji než věty se slovem člověk (nemáme zde ovšem na mysli lidí, kterým je vkusné vše, co není lidové). Dnešní písemnictví, které celým svým rázem je odkázáno měrou tak velikou na vystihování denního života, má nejméně příčin vyhýbati se výrazům lidovým, ale správným, kde jich potřebuje.

P. S. V květnové a červnové literární příl. »Nár. listů« jsme čtli opravdu krásné a dojemné vzpomínky pí. A. Lauermannové-Mikschové na její učitelku v kresbě a malbě, Amalii Mánesovou, a na rodinu Mánesovu vůbec. »Fraile Mánes« tam mluví češtinou pražských rodin z dob, než v nich naše probuzení i po stránce jazykové zapustilo pevné kořeny, s »vonikáním«, s německými slovy (konc recht, konc fraindlich, kumšt), s pražským tvaroslovím a hláskoslovím (naše kluci, voči) atd. (rodiny přišlé z venkova mluvily jinak, někdy se však také kazily). Někde najdeme ovšem i nějaké to slovo, nějaký ten tvar, jakého v ústech Mánesovy sestry asi nebylo (tak »ten celej lidovej kumšt«). Učitelka tam shrnuje m. j. svůj úsudek o malířském nadání své žačky v slova: »Achenbach z nich nebude, ale pemzlík už držet umějí, a to je něco, nesmějou se, některá je takové dřevo, že ji pemzlík držet nenaučíš, to je pak trampota!« Neřekla snad slečna, že ji »jeden« (nebo »člověk«) pemzlík držet nenaučí? Ta 2. os. zní zde pražskému uchu dočista cize.

Naše řeč, volume 4 (1920), issue 9, pp. 259-270

Previous Josef Zubatý: František Bílý mrtev

Next Josef Zubatý: Pouze — jen, jediné