Rozumět jazyku

Zdeňka Kavková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Sborník Rozumět jazyku[1] je souborem tematicky rozmanitých příspěvků. Uvážíme-li však, při jaké příležitosti byl vydán, začne se jeho tematická bohatost jevit jinak. Profesorka Brabcová, jejímuž jubileu je sborník věnován, se totiž věnovala a věnuje celé řadě lingvistických témat a tuto šíři jejího zájmu jakoby mapují příspěvky ve sborníku. Je však zajímavé, že zde není zastoupena tematika didaktická, kterou se prof. Brabcová také soustředěně zabývá.

Úvodem k publikaci je rozhovor s jubilantkou (s. 7–15) a osobní vzpomínka prof. Hausera na první setkání se svou žačkou – jubilantkou (Tempus fluentis aquae modo abit, s. 16–17).

Příspěvek Rudolfa Šrámka (Etymon RAD – v toponymii Moravy a Slezska, s. 18–24) je inspirován přítomností tohoto etymonu v rodném jménu jubilantky. Šrámek užívá při analýze oikonym (sídlištních jmen) Šmilauerovu metodu tzv. malých typů, kterou obohacuje o vlastní poznatek – malé typy lze zjistit vzhledem k etymonu, který je v daném hypokoristiku užit jako základ. V příspěvku, ale i ve svých ostatních pracích, kombinuje Šrámek morfematickou, frekvenční a areálovou analýzu, zde konkrétně upozorňuje na specifika sídlištních jmen s etymonem RAD a uvádí jejich slovník a areál výskytu. V závěru autor konstatuje, že mezi antroponymy je značný podíl komponovaných jmen, a podává přehled toponymických přípon. Jaksi „mezi řádky“ čteme informaci o chystaném 3. dílu slovníku L. Hosáka a R. Šrámka (Místní jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku).

Následující dva příspěvky jsou z oblasti syntaktické. Přemysl Hauser (Kolik je vám let?, s. 25–26) provádí syntaktickou analýzu odpovědi na tuto otázku. Připomíná, [151]že souborné skladby (Šmilauer 1966, Trávníček 1951, Kopečný 1958, Grepl-Karlík 1986) pokládají větu Je mi 20 let. za jednočlennou, zatímco akademická Mluvnice češtiny, 3. díl, ji zařazuje do vzorců se subjektem a označuje ji jako dvojčlennou. Hauser se přiklání k názoru „považovat všechny tyto věty za jednočlenné, bezpodmětné“.

Příspěvek Milady Markové (K povaze některých případů obligatorních nevětných propozic, s. 27–31) vychází z autorčina dlouhodobého zájmu právě o nevětné propozice. Na zvoleném tématu porovnává autorka vazby deverbativních substantiv s vazbou slovesa, od něhož bylo příslušné podstatné jméno slovesné odvozeno (vzlykot nad rozlitým mlékem/vzlykat nad rozlitým mlékem ap.). Vyvozuje, že „nevětné propozice s dějovým substantivem mají v současné češtině tendenci zachovat substantivum odvozené od sloves s předložkovou vazbou a tendenci umožnit, aby v deverbativním substantivu předložkové vazby pronikaly“.

Autor příspěvku „Omnis, omne – všechen, každý“ aneb De verbis difficilibus – o „slovech nesnadných“ (s. 32–37), Otakar Mališ, se zamýšlí nad podstatou gramatické kategorie plurálu právě u slova každý, pro které navrhuje nové slovnědruhové určení „kvantové zájmeno“. Dochází k závěru, že u tohoto slova plurál není násobkem singulárových jednotek, ale vyjadřuje dělitelnost celku. Vyšší dělitelný celek přitom signalizuje, avšak přímo neoznačuje. „Atypičnost tohoto perspektivního plurálu je v tom, že se k němu směřuje od singulárových jednotek.“ (Mališ)

Náčrt možného popisu slovotvorného systému z hlediska dynamiky (K popisu dynamiky slovotvorného systému, s. 38–42) podává Olga Martincová. Vychází z porovnání současných gramatik slovanských jazyků (gramatika polská, ruská, slovenská), v nichž se různou měrou uplatňuje zřetel k synchronní dynamice. Autorka upozorňuje na další společný rys gramatik, kterým je pozornost k novému lexikálnímu materiálu, slovotvorným, ale také sémantickým neologismům. Uvádí řadu příkladů ze současné češtiny a v závěru konstatuje, že „při novotvoření existují různé strukturní souvislosti, na různých úrovních abstrakce“.

Mezi nebem a zemí (s. 43–47) je příspěvek Pavla Šmejkala, který objasňuje strukturu pojmenování letadel za 2. světové války. Pojmenování bylo složeno z názvu výrobce, číselného a písmenného kódu a tzv. popular name, tj. vlastního jména letadla. Autor podrobněji popisuje všechny složky jména letadla, největší pozornost věnuje jádru pojmenování, jímž je právě vlastní jméno. Uvádí značné množství těchto jmen a dochází k závěru, že všechna byla vytvořena na základě vnější podobnosti a jedná se o metaforické tvoření slov.

Paul L. Garvin (Úloha jazykovědců Pražské školy při rozvoji jazykové normy českého jazyka, s. 48–57) v úvodu příspěvku konstatuje, že „cílem této práce je stručně analyzovat vývoj českého spisovného jazyka, jakož i roli, kterou sehrála Pražská škola při jeho popisu a kodifikaci“. Tento cíl autor beze zbytku splnil, zaměřil se na funkční pohled Pražského lingvistického kroužku na jazyk a v souvislosti s tím rovněž na rozvrstvení jazyka, přičemž zvláštní pozornost věnuje postavení obecné češtiny. Na tomto místě Garvin upozorňuje na situaci frankofonního Quebeku, která je podle něho z historického i jazykového hlediska podobná situaci češtiny a Čechů. Poukazuje na možné paralely mezi oběma společenstvími a v závěru příspěvku si klade otázku, zda [152]quebecká francouzština je z hlediska funkčního interdialektem, který by byl srovnatelný s obecnou češtinou.

Jiří Kraus (K soustavě žánrů akademického diskurzu, s. 58–64) „se pokusil naznačit možný obrys vysokoškolského kurzu, který by v soustavě přednášek a hlavně asi seminářů představil nároky akademického diskurzu…“ (s. 64). Autor vychází z praktických potřeb uživatelů jazyka, pro které se osvojení přiměřených komunikačních návyků stává prestižní záležitostí. U uživatelů je vyvolán rovněž zájem o různé okruhy komunikační činnosti, který koresponduje s tendencemi lingvistiky zkoumat diferenciaci jazykových projevů podle žánrů a funkčních stylů. Kraus se věnuje terminologickému vyjasnění pojmu „akademický diskurz“ a podává výčet textů, které do okruhu akademického diskurzu patří (texty vědecké, učební, slovníkové, popularizační, texty administrativní povahy), neopomíjí ani projevy mluvené. Podstatu textů akademického diskurzu spatřuje Kraus v „potřebě badatele odhalit všechny korektní významy, které se skrývají za jevovou stránkou skutečnosti“ (s. 61). Při charakteristice těchto textů autor zdůrazňuje prolínání autorské orientace na obsah sdělení s orientací rétorickou, tedy se zřetelem k účastníkům sdělování.

Pragmatickou orientaci reprezentují ve sborníku dva příspěvky. V prvním (Dialog o významu, s. 66–72) se Svatava Machová zabývá dialogem, jehož tématem je zjišťování nebo upřesňování významu jednoduchého i složitého jazykového znaku. Význam jazykového znaku chápe autorka (ve shodě s L. Wittgensteinem) jako schopnost užít výraz správně v mezilidské komunikaci. Autorka popisuje situace, v nichž příjemce není schopen přiřadit význam odpovídajícímu jazykovému výrazu a navrhuje klasifikaci možných typů dialogu.

Ve druhém „pragmatickém“ příspěvku (K problematice oslovení v češtině, s. 73–80) se Milena Švehlová věnuje oslovení, které je důležitým kontaktovým prostředkem verbální komunikace. Autorka konstatuje, že oslovení je součástí řečové etikety a upozorňuje na jeho sociostylistické konotace. Oslovení může být samostatné, avšak v mnoha případech se stává součástí syntaktické konstrukce – těmito případy se autorka zabývá ve větší míře. Příspěvek je obohacen o živé a aktuální příklady, zajímavá je pasáž, ve které autorka stručně porovnává způsoby oslovení a kontaktu s divákem na ČT 1 a TV NOVA. Rovněž zajímavá je poznámka o způsobu oslovování na vysoké škole a nelze než souhlasit s tím, co autorka konstatuje v závěru: „… bylo by zajímavé (a užitečné) jednak analyzovat formy oslovení v jednotlivých veřejně správních oblastech, jednak popsat, jak se v reálné praxi dnes lidé oslovují…“ (s. 80).

Příspěvek Stjepana Damjanoviće Biskup Strossmayer i Ćirilometodska baština (Biskup Strossmayer a cyrilometodějské dědictví, s. 81–87), psaný v srbochorvatštině, se soustřeďuje na osobnost srijemského biskupa Josipa Juraje Strossmayera (1814–1905). Tento významný kulturní a církevní pracovník se sám považoval za dědice sv. Metoděje a celý život usiloval o to, aby Řím povolil pro všechna chorvatská území vlastní církevní jazyk staroslověnštinu. Pro svůj záměr se mu podařilo získat i „otce charvátské Cyrillo-Methodiany“, významného charvátského historika Fr. Račkého. Snahy biskupa Strossmayera byly snahami integračními – usiloval o sjednocení jižních Slovanů a o sblížení západní a východní církve.

[153]Téma příspěvku Naděždy Kvítkové (K textu agitačního spisu Krátké sebránie z kronik českých, s. 88–93) je úzce spjato s jejím zájmem o text Dalimilovy kroniky. Autorka velmi podrobně analyzuje text agitačního spisu, který obsahuje dvě značně rozdílné části. První část je argumentační a v ní pro svůj agitační záměr autor využívá texty jiných děl, mezi nimiž má výhradní postavení právě kronika tak řečeného Dalimila, a to jednak pro četnost přejatých argumentů, jednak pro způsob jejich přejímání, právě ten totiž způsobil zvýraznění nacionálního a protiněmeckeho tónu předlohy. Ve druhé části spisu jsou formulovány požadavky pro dobrou vládu a mír v zemi.

Poslední příspěvek ve sborníku (Vančurovo Rozmarné léto v slovenčině, s. 94–100) je věnován slovenskému překladu Vančurova díla. Jeho autorka, Klára Buzássyová, nejprve charakterizuje odlišnou motivaci pro překlady textů umělecké literatury ze slovenštiny do češtiny a naopak. V prvním případě jde o splnění informační funkce, v případě druhém je primární motivací možnost vyzkoušet a ověřit kvality a možnosti slovenštiny. Autorka se zabývá jedním konkrétním dílem, a to překladem Rozmarného léta od Dušana Heviera. Připomíná smysl a poetiku tohoto dílka a poukazuje na některé asymetrie v jazykové realitě češtiny a slovenštiny. Buzássyová uvádí konkrétní příklady z textu a jejich aktuální překlad. V závěru konstatuje, že překlad D. Heviera „pokládáme za vcelku vydarený“, avšak „dosvedčuje platnosť tézy, že prekladom sa vždy cosi stráca…“ (s. 99).

Závěrem můžeme konstatovat, že na Pedagogické fakultě vznikl zajímavý sborník, který přináší příspěvky výstižně reflektující odbornou práci prof. Brabcové. Stati v něm uveřejněné jsou nesporně užitečné pro odborníky – lingvisty, ale ani neztrácejí přístupnost pro studenty českého jazyka na vysokých školách.

---

[1] Rozumět jazyku. Sborník k významnému životnímu jubileu univerzitní profesorky PhDr. Radoslavy Brabcové, CSc. Studia Paedagogica č. 12. Bulletin Pedagogické fakulty UK, 1995. 112 stran. Sborník obsahuje 14 příspěvků od 13 přispěvatelů, z nichž 3 jsou zahraniční, bibliografii prací prof. Brabcové (s. 101–108, 82 položek), kterou sestavila Iveta Horáčková, a stručné biografické a bibliografické údaje o přispěvatelích (s. 109–112).

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 3, pp. 150-153

Previous Hana Konečná: Jaroslav Suk — Několik slangových slovníků

Next Jiřina Zourková: 44. a 45. ročník časopisu Český jazyk a literatura