Časopis Naše řeč
en cz

Existuje u nás pocit ohrožení jazyka?

Alexandr Stich

[Articles]

(pdf)

-

Tento příspěvek vznikl z podnětu a na žádost slovinských kolegů a přátel a byl v slovinském překladu prof. Toma Korošce uveřejněn v lublaňské revui Javnost (Vol. 1, 1994, č. 3, s. 11–20) pod názvem Preživetje jezikovne dominacije: Primer češčine (titul dodala redakce); stal se tak součástí bouřlivých a dramatických diskusí o ohrožení slovinštiny. Protože tento lublaňský časopis není u nás běžně dostupný a protože jsem se zde vyjádřil v zahraničním, nám mimořádně blízkém a srdečně nakloněném prostředí i o věcech, které jsou také u nás diskusní a citlivé, pokládám za korektní předložit české odborné i neodborné, ale o současný stav jazyka a jeho kulturu se zajímající veřejnosti poněkud upravenou původní českou verzi tohoto textu, v naději, že podnítí další úvahy o některých tématech zde dotčených.

V Česku uplynulo pět let od rozpadu a zániku komunistického režimu, navíc se před dvěma lety rozpadlo dvounárodní Československo. Je na čase položit si otázku, jaký měly tyto mezníkové historické události (jejichž význam si, jakožto jejich bezprostřední, přímí a rozmanitě zainteresovaní aktéři, nedovedeme dosud asi ani plně uvědomit) dosah pro českou jazykovou situaci. Klademe si tedy tuto otázku zde a pokusíme se na ni odpovědět, jsouce si vědomi, že odpověď bude nutně jen kusá a že v ní bude, aspoň podvědomě, obsažen i prvek subjektivní. Ten bude možno plně eliminovat teprve tehdy, až bude od událostí větší časový odstup a až bude známo, kam a jak dospěly procesy, které se jeví dnes jako kontroverzní.

Jazyková situace nebyla od r. 1945 v české části Československa nijak vnitřně vypjatá a nebyla, až na řídké výjimky, v centru pozornosti veřejnosti; také případy, kdy jazykové problémy zastupovaly něco jiného (skutečnosti vnitropolitické a zahraničněpolitické, ekonomické, sociální, kulturní apod.), se vyskytovaly jen ojediněle a mívaly pak ráz spíše okrajový. České země (od r. 1960 Česká socialistická republika v rámci československé federace) prošly sice těsně po ukončení druhé světové války jazykovou proměnou dalekosáhlého významu a prvořadé důležitosti, a to tím, že se staly po odsunu naprosté většiny německého obyvatelstva zemí v podstatě monolingvní, a to po údobí, které trvalo cca sedm set let. Uvědomíme-li si, jakou úlohu měla němčina nejen jako jazykově komunikační instrument, ale i jako znakový prostředek kulturní, hospodářský a mocenský, je slabá sociálně psychologická reakce na tento fakt značně překvapivá. Ale i pro jazykové vybavení individuí v rámci českého společenství měla tato epochální [62]skutečnost dosah značný: během několika desetiletí přestala být česká inteligence bilingvní (což bylo běžné až do druhé světové války) a totéž platí i pro ostatní vrstvy obyvatelstva, které předtím v jazykově smíšených územích nebo z důvodů profesionálních aspoň do jisté míry musely zvládnout „druhý zemský jazyk“, jak bylo zvykem říkat až do konce habsburského soustátí v r. 1918.

Jak tato dvojjazyčnost fungovala a jaké měla i kulturní a duchovní aspekty předvedla například nedávno vydaná memoárová knížka českožidovského obchodníčka Simona Welse z vesnice Osek (na sever od Rokycan v západních Čechách, v území jazykově od věků čistě českém). Snadnost, ba zdánlivá bezproblémovost česko-německého jazykového rozchodu může udivovat tím více, připomeneme-li, že celé politické dějiny českého národa a českých zemí se od konce 18. století (a vlastně už od počátku 17. století) skrytě a od poloviny 19. století, zvláště pak od počátku 60. let, zjevně odehrávaly ve znamení zápasu o jazykové právo, jakožto nejmanifestovanější složky českého úsilí státoprávního.

Uvědomovaná monolingvnost českého individua i české společnosti po r. 1945 se přijímala zřejmě s jistým zadostiučiněním a zpočátku to bylo spojeno i s jistým zvýšením sebevědomí, zároveň však to nutně přispívalo k tomu, že se česká vzdělanost více izolovala od okolní Evropy (i v dnešní době vyžaduje např. značné úsilí a vytrvalou persvazivní taktiku přesvědčit i české studenty bohemistiky a historie, že aspoň pasivní znalost němčiny je zcela neoddiskutovatelná složka jejich profesionálního vybavení). Na druhé straně však, pozorujerne-li jazykově sociální mentalitu občanstva Česka bedlivěji, zjistíme poměrně snadno, že rezidua onoho dnes už před půlstoletím zaniklého pocitu jazykového ohrožení ze strany němčiny jsou latentně přítomna podnes a že mohou být poměrně snadno evokována. Když se sociolingvisticky už před více než dvaceti lety zkoumalo, jaké vztahy mají uživatelé češtiny k přejaté složce slovní zásoby, s překvapením se zjistilo, že značná část obyvatelstva je alergická na přejímání právě z němčiny – paradoxní přitom je, že spisovná čeština nepřejímá z němčiny slova už téměř celé století (přejímky po r. 1945 lze pak spočítat na prstech jedné ruky, jako příklad lze uvést například slovo vafle – „druh pečiva“ –, ale u toho si téměř nikdo z Čechů cizí, německý původ neuvědomuje; někteří uživatelé ho navíc zřejmě chápou jako rusizmus).

Po listopadu 1989 se situace v jazykovém vztahu česko-německém radikálně, téměř přes noc, změnila. S pádem železné opony se nejrozmanitější kontakty pracovní, obchodní, kulturní, turistické atd. – zmnohonásobily, mnoho občanů České republiky hledalo a našlo v Německu zaměstnání, německý kapitál, a tím i německý management se v České republice uplatnil a dále uplatňuje v míře dost rozsáhlé (typovým příkladem je symbióza automobilky Škoda v Mladé Boleslavi s Volkswagenem), množí se styky kulturní, vědecké, školské, spolkové, [63]vytvářejí se – i když s obtížemi, nejsouce příliš podporovány pražským centrem – nadnárodní regiony překračující hranice státu; a to pochopitelně zvyšuje nebývale potřebu komunikovat v druhém jazyku, přičemž možnost uspokojovat tuto potřebu je zatím malá, někdy žalostná, zvláště u mladé a nejmladší generace. Pocit, že je třeba česko-německou jazykovou bariéru překonat, se objevuje i na straně německé (zvl. v Bavorsku, zčásti i v Sasku), ale přece jen se tiše předpokládá, že vstřícně si bude počínat jazykové společenství početně i ekonomicky slabší (např. české nápisy se na německé straně objevují někdy v reklamách obchodníků a ve varováních adresovaných českým zlodějům, zatímco na české straně hranic jsou nápisy, návody, jídelní lístky atd. dvojjazyčné už něčím zcela běžným). Reakce na to jsou rozmanité: zvyšuje se zájem o výuku němčiny, vydávají se dvojjazyčné publikace (například turistické průvodce po českém pohraničí) atd., na druhé straně se objevují i reakce obranářské, ba přímo xenofobické (například skupina „národně sociální“ mládeže publikovala už předloni výzvu, aby se německé nápisy odstranily do jistého data, jinak že je začne ničit, ale když lhůta prošla, agrese se nekonala). Vcelku však lze říci, že podobné aktivity jsou záležitost marginální. Situaci do jisté míry komplikuje speciální německo-český vztah, totiž vystupování reprezentace Němců odsunutých v l. 1946–7 z Československa, tzv. sudetských Němců, za jejichž zástupce se prohlašuje sudetoněmecký Landsmannschaft, jehož názory a požadavky jsou tu důrazněji, tu skrytěji podporovány i některými oficiálními představiteli a institucemi Spolkové republiky Německo. Reakce na české straně jsou nejrozmanitější – od velmi vstřícných až po naprosto odmítavé (ty vedou někdy až k trapným skandálům včetně fyzických srážek a ohrožení, jak se stalo právě v létě 1994 v Terezíně); co je však z hlediska našeho tématu hodno upozornění, všechny tyto veřejné akty nejsou téměř nikdy spojovány s otázkami interně jazykovými a komunikačními a neprojevují se v rovině jazykově xenofobní; pocit přímo jazykového ohrožení ze strany německé je v dnešním českém prostředí něco naprosto ojedinělého a cizího (zprávy o tom, že i v nejvyšších zastupitelských politických kruzích a ve vedení některých politických stran se ojediněle objevily úvahy o možnosti regulovat užívání němčiny legislativně, nebyly nikdy oficiálně potvrzeny a také se nestaly předmětem veřejného zájmu.)

Druhou převratnou složkou nejsoučasnější české jazykové situace je radikální ústup kontaktu českého jazykového společenství s ruštinou. Ruština se měla programově a plánovitě stát jazykem mezinárodního dorozumívání v celém sovětském bloku. Přibližně dvě generace Čechů prošly masivním školením v ruštině už od základní školy. Dnes už je málo známo, že tento proces se nezačal až po komunistickém převratu v únoru 1948. Návrhy zavést ruštinu do českých škol jako povinný vyučovací předmět předkládali už v druhé polovině 30. let významní čeští levicově orientovaní lingvisti. Během německé okupace za druhé [64]světové války byla zaváděna nejen jako vyučovací předmět, ale přímo jako vyučovací jazyk postupně v dalších a dalších předmětech nejazykových němčina – když potom po r. 1945 němčina ze škol zmizela úplně, pokládalo se za zcela přirozené, že jako povinný objekt školního vyučování ji zastoupila právě ruština. Mělo to během času i jeden výsledek pozitivní – česká rusistika jako vědní obor dosáhla světové úrovně i uznání. Ale to bylo v podstatě vše – pokud jde o masovou výuku ruštiny a zvládnutí tohoto jazyka v úhrnu populace, by se asi těžko hledala školská analogie, jak přímo grandiózní úsilí a vynaložené prostředky přinesly dost žalostné výsledky. Důvod nebyl asi jen v skryté kryptopolitické rezistenci vyučovaných, ale i v tom, že žáci necítili pozitivní motivaci a dospělí nebyli hromadně vystaveni situacím, v nichž by mohli své, beztak chatrné školské znalosti ruštiny uplatňovat. Následkem toho bylo, že ani v období tzv. konsolidace po sovětské intervenci v r. 1968 a následující vojenské okupace země se vztahy česko-ruské v oblasti přímo jazykové nijak nevyostřovaly a nevyhrocovaly, třebaže jinak byly čím dál tím antagonističtější. Představa, že čeština je ohrožena masivním kontaktem s ruštinou, se nestala nikdy obecnou (nanejvýš byly kritizovány, popřípadě zesměšňovány jednotlivé přejímky z ruštiny, které měly zřetelně „sovětský“ charakter, jako chozrasčot apod.). Pokud se uvažovalo o destruktivním působení ruštiny na češtinu, poukazovalo se téměř vždy na jevy z roviny textově komunikační, lingvostylistické, psychologické, axiologické, nikoli na jevy týkající se jazyka jakožto struktury dorozumívacích prostředků (zde kontakt s ruštinou, vesměs prostřednictvím masového překládání, na strukturu češtiny rušivý vliv měl – například v šíření některých modelů slovosledných, přímo epidemické zvyšování frekvence složených adjektiv typu vědeckotechnický, šíření genitivního přívlastku na úkor přivlastňovacích adjektiv od osobních vlastních jmen apod. – to však běžní uživatelé jazyka, pod vlivem jazykově typologické blízkosti obou jazyků, většinou ani nezpozorovali). Rapidní ústup a nakonec téměř zánik ruštiny jako povinného vyučovacího předmětu prošel tedy po r. 1989 zcela prostě a plynule; ruština víceméně zmizela z českého obzoru stejně samozřejmě a nedramaticky, jako se na něm necelé půlstoletí předtím objevila, a byla rychle téměř zapomenuta jakožto nepodstatná průvodní epizoda epochy, jejíž tíže a nebezpečnost tkvěla jinde než v skutečnostech jazykových. Časově nejbližší a zároveň nejzávažnější proměna v české jazykové situaci nastala 1. ledna roku 1993, a to rozdělením Československa. Jazykový vztah slovensko-český se datuje do dávné minulosti a měl značně složitý, bouřlivý a leckdy konfliktní průběh. Slovenština se definitivně manifestovala jako svébytný a samostatný jazyk ve 40. letech 19. století vytvořením své trvalé kodifikované formy spisovné, ale ani pak neprobíhaly jazykové kontakty s češtinou bez komplikací. Při extrémní blízkosti, dané geneticky, typologicky i stoletým kontaktem, bylo ještě r. 1920 v první československé ústavě možno zakotvit [65]a proklamovat existenci státního československého jazyka jakožto ústavněprávního institutu a konstruktu, který se jevově projevuje ve dvou „zněních“, českém a slovenském. Zároveň tato ústava urbi et orbi právně potvrdila existenci jediného a jednotného národa československého (existence fenoménu, který je možno označovat jako „československý jazyk“, popřípadě „československá literatura“ není přitom něco jen z říše fikce nebo zbožného přání, nýbrž lze ji zjistit a popsat přinejmenším na textové skutečnosti 16.–18. století, i když to bohemistika a slovakistika dosud opomíjela). Tento oficiální „čechoslovakismus“ první republiky, z l. 1918–1938 (jehož předním zahraničním tvůrcem vedle Masaryka a Beneše byl Slovák M. R. Štefánik, sám přesvědčený a zarytý čechoslovakista), se stal dlouhodobým zdrojem slovenského přesvědčení o tom, že Slováci jsou ohroženi ve své národní identitě, i jazykově (a to v dorozumívací praxi i působením rozkladné bohemizace přímo na mluvnickou a hlavně lexikální stavbu slovenštiny). Rezidua toho byla zřejmá i po druhé světové válce; v první polovině 60. let se dokonce první organizovaný veřejný odpor proti poststalinskému totalitnímu systému mohl uskutečnit znakově pod pláštěm jazykovědné ofenzívy ve prospěch „nehateného rozvíjania slovenčiny“ a obrany „jazyka starých materí“, a obdobné projevy se pak objevovaly tu a tam až do zániku Československa. Paralelně s tím se však uplatňoval v jazykové komunikaci aspoň pasivní bilingvizmus, a to na obou stranách, slovenské a české. Koexistence v jednom státě, jehož centrum bylo asymetricky položeno na západ, do Čech (nikoli aspoň na Slovákům jazykově i jinak bližší Moravu), pochopitelně působila, že slovenština byla vystavena trvalému vlivu a tlaku češtiny, ale vliv nebyl pouze jednosměrný, projevoval se i opačně (přitom nejhlouběji v češtině zasáhl tento kontakt právě tam, kde si to běžní uživatelé jazyka obvykle ani neuvědomují, tj. v gramatické struktuře jazyka – například ve vývoji slovesných vazeb, v ústupu tzv. jmenných, krátkých tvarů adjektiv a trpných participií, v tvarech přechodníku atd.). Pocit jakéhokoli ohrožení na straně české se však nikdy neprojevil, dvojjazyčný federální rozhlas a televize byly přijímány jako samozřejmost, nebo jako výhoda (i vzhledem k tomu, že po r. 1968 panovaly na Slovensku v kultuře „měkčí“ poměry, a Češi přijímali slovenské pořady rádi a ochotně, stejně jako oceňovali mnohem liberálnější ediční slovenskou politiku). Pasivní bilingvizmus byl v českých zemích většinou chápán buď jako samozřejmost, nebo jako přednost, podporován nesčetnými kontakty pracovními, přátelskými, společenskými, kulturními, společnou službou v armádě, existencí četných jazykově smíšených manželství atd. Blízkost obou jazyků měla následky někdy i kuriózní – například je příznačné, že v Česku nevznikla česká slovakistika ani na vysokých školách (postačoval slovakistický servis pro studenty bohemistiky). Situace po Novém roce 1993 to vše radikálně změnila; příležitostí k aspoň pasivnímu přijímání [66]komunikace v druhém jazyku velice ubylo. Lze očekávat, že se to projeví v částečném oddalování obou jazyků, ale stěží si lze představit, že by to postihlo fakt pasivního bilingvizmu v jeho podstatě. Svědčí o tom i fakt, že Česká a Slovenská republika spějí zřejmě k dohodě, že úřední dokumenty budou mít v jedné i druhé zemi platnost v původním, nepřeloženém znění – fakticky to znamená, že druhý jazyk nabývá v té či oné ze dvou těchto zemí ve vymezené funkci platnosti jakéhosi vedlejšího, subsidiárního úředního jazyka; pokud víme, je to případ v našem kulturním okruhu ojedinělý. Českou společnost šlechtí, že tuto skutečnost přijala bez projevů jakéhokoli pocitu ohrožení nebo jazykové xenofobie, nanejvýš v některých kruzích s jistým pocitem nostalgie. Pro někoho bylo dokonce překvapením, že v nejnovějších sociologických průzkumech veřejného mínění o vztahu Čechů k jiným národům a jazykům je Slovensko a slovenština bezpečně a výrazně na pozitivním místě prvním.

Jisté překvapení pro mnohé lidi přinesl vývoj po listopadu 1989 ve vztahu česko-moravském, a to včetně aspektů a reflexů jazykových. Tento problém má historické kořeny dávné a hluboko vrostlé. Už od raného středověku měla Morava a české Slezsko zčásti jiný státoprávní a i kulturní vývoj než Čechy, byla období, kdy i státoprávní spojení těchto zemí bylo přerušeno nebo aspoň reálně oslabeno až téměř na nulu. Také proces tzv. národního obrození měl na Moravě ve srovnání s Čechami podstatně jiný, a navíc opožděný průběh. V 30. letech 19. století se objevily i pokusy oddělit Moravu i jazykově. Také později v krizových dějinných momentech novodobé české historie (v r. 1938, 1968) se objevily pokusy Moravu osamostatnit politicky i jazykově. Tyto pokusy jsou psychologicky vždy motivovány mimojazykově, také představy konkrétně vytvořit spisovnou moravštinu (třebaže už byly veřejně ohlášeny) by při velké nářeční diferenciaci jazyka na Moravě a ve Slezsku narážely na nepředstavitelné a asi nepřekonatelné potíže. Avšak s existencí těchto faktů je třeba reálně počítat, mimo jiné při úvahách o vývoji kodifikace současné spisovné češtiny.

Vcelku minimálně se dosud v současné české jazykové situaci projevují jazykové faktory plynoucí z existence menšin. Početně nejvýraznější je dnes menšina romská-cikánská, třebaže její velikost nelze určit zcela přesně. O její pozici ve společnosti se dost i veřejně diskutuje, s jejím začleněním (nebo naopak s odmítnutím snah o její vintegrování do celku obyvatelstva) jsou podstatné a velmi viditelné obtíže, ústící občas i do incidentů a situací napjatých, až krizových. Tyto komplikace vedou někdy k projevům majícím rysy rasizmu a antiromské xenofobife a naopak se lze setkat, i když ojediněle, s obdobnými projevy i na straně romské. Komplikace čistě jazykové, dorozumívací, ve vztahu k ostatnímu obyvatelstvu jsou celkem výjimečné. Interně jazykové problémy se však objevují přímo uvnitř romského společenství. V tom, že Romové nutně musí projít [67]vzdělávacím školským procesem v češtině, se někdy vidí překážka jejich civilizačního a kulturního vzestupu a ohrožení jejich etnické, a tím i psychosociální identity a integrity. Avšak ani uvnitř romské společnosti samé, v jejích vrstvách vůdčích a určujících, není jednoty v tom, zda je na prospěch Romům samým usilovat o to, aby své vyšší kulturní potřeby perspektivně uspokojovali v češtině, nebo zda mají usilovat o konstituování rozvité, relativně jednotné a kodifikované spisovné podoby svého jazyka. I když se jazyková stránka celého problému dnes v Česku jako palčivá nepociťuje, skrývá se v ní pro budoucnost možnost jazykověpolitických střetů a konfliktů dost zřetelně.

Početná je dnes v Česku i menšina slovenská (i když se údaje o její velikosti zveřejňované v českých a slovenských pramenech dost podstatně odlišují). Tato menšina je dnes reprezentována třemi spolky; i když se hlasy požadující pro ni menšinové školství ozvaly, nenašly živější ohlas ani na straně Slováků žijících v českých zemích. Příčinu toho lze hledat jednak v zmíněné krajní blízkosti obou jazyků, jednak obecně v situaci a reakcích menšiny, která nezaujímá kompaktní teritoriální prostor, ale žije disperzně, rozptýlena v prostředí jiného jazyka.

V obdobném postavení se nachází vcelku ne příliš početná menšina německá (v její situaci se však převratné změny od listopadu 1989 projevily výrazněji: zatímco ve výčtu národnostních a jazykových menšin, jak ho podávala Ústava Československé socialistické republiky z r. 1960, nebyla o německé menšině zmínka, současný právní stav České republiky ji plně respektuje a zakotvení menšinových práv v čl. 25 listiny základních práv skýtá i reálné možnosti využívat menšinových jazykových práv).

Výraznou jazykově menšinovou skupinu tvoří v Česku občané polské národnosti, žijící víceméně kompaktně na severovýchodě Moravy a Slezska (především v okresech Karviná a Český Těšín, tedy na území kontinuálně souvislém s polským jazykovým územím v Polské republice). Tato menšina disponuje školami s polským vyučovacím jazykem, a i jinak vyvíjí svébytnou společenskou a kulturní aktivitu. Toto území, včetně přilehlého území na polské straně, bylo už od 19. století zdrojem konfliktů, animozit a po první světové válce i místem vojenské konfrontace a iredenty (část území, s Polským Těšínem a městem Bielsko-Biala, postoupilo tehdy Československo nakonec Polsku), také v krizovém období po mnichovské dohodě na podzim 1938 se zde situace vyhrotila až do vojenského zásahu polské armády. I když ani dnes není situace zcela bezproblémová, soužití českého, polského a dnes i početně zastoupeného slovenského obyvatelstva v tomto regionu směřuje, zdá se k vyrovnanému občanskému spolužití, bez výrazných a konfrontačních jazykových třenic a sporů.

Ostatní jazykové menšiny evidované při sčítání lidu jsou nepočetné a žijí vesměs rozptýleně.

[68]Česká republika představuje tedy dnes stát více méně jazykově kompaktní. To usnadňuje praktickou veřejnou jazykovou komunikaci a odlišuje českou jazykovou situaci od poměrů v mnoha evropských státech, o světě mimoevropském nemluvě.

Tento stav se promítá i do jazykověprávních poměrů. Český politický život se od jara r. 1848 odvíjel ve znamení právě snah jazykověprávních; projevovalo se to v zápasu o uznání češtiny jako úředního jazyka (včetně takzvaného „vnitřního“ jednacího jazyka ve styku úřadů mezi sebou), tyto jazykově politické boje ústily před r. 1914 někdy i do pouličních demonstrací, krvavých srážek, vyhlašování mimořádného stavu atd. To činilo českou společnost vůči jazykovým otázkám značně vnímavou a citlivou. Po vzniku samostatného státu se Československo stalo samo státem s vysokým procentuálním podílem menšinového obyvatelstva, zajišťovat a chránit tyto národní menšiny i z hlediska jazykového bylo zavázáno i poválečnými mezinárodními mírovými smlouvami. Vyrovnalo se s těmito závazky v ústavě z r. 1920 a speciáním jazykovým zákonem z téhož roku a pak prováděcími vyhláškami k němu z r. 1926. Celá konstrukce československého jazykového práva mezi oběma světovými válkami byla předmětem uznání a obdivu, ale zároveň i ostré kritiky, především ze strany menšiny německé; hlavním terčem útoků bylo to, že jazykové právo vycházelo z občanských práv individua a početního zastoupení příslušníků jazykových menšin, nikoli z uznání menšiny jakožto celku za právní subjekt.

Po druhé světové válce menšinové jazykové právo a vůbec jazykověprávní řešení na tradici předválečné republiky navázalo minimálně, celá problematika se dostala do stínu malého zájmu veřejnosti. Ustavní zákon z 27. 10. 1968 o postavení národností v Československé socialistické republice uznal v článku 3 pro menšiny „v rozsahu přiměřeném zájmům jejich národního rozvoje“ právo na vzdělání v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyk v úředním styku v oblastech obývaných příslušnou národností, právo spolčovat se v kulturních organizacích a právo na tisk a informace v jejich jazyku (co je v těchto záležitostech „přiměřené“, v jakém jazyku se koná styk institucí samých, jaké musí být početní zastoupení příslušné menšiny v té nebo oné „oblasti“, to vše se ponechávalo denní praxi regulované direktivním a totalitním způsobem).

Společenské změny a vření po listopadu 1989 přineslo nové prvky i do této oblasti společenského myšlení a dění. Jako aktuální se jazykověprávní otázky projevily především na Slovensku; zápas o přijetí speciálního jazykového zákona v slovenském parlamentu vyvolal situaci krizovou; oba návrhy, umírněný vládní i radikální tzv. matiční (tj. podaný Maticí slovenskou), ukázaly, že v slovenské společnosti existuje silné napětí, plynoucí z pocitu nesamozřejmosti a ohrožení jazyka většinového (a podle slovenské ústavy z r. 1992 i státního) národa, a to ze [69]strany menšin. To se projevilo i v takových událostech, jako byl zápas o jazykové znění veřejných nápisů (tzv. tabulová válka, tj. spor o znění označení obcí a měst na veřejných komunikacích). Zákon Slovenské národní rady o úředním jazyku v Slovenské republice z podzimu 1990 totiž stanoví, že státní a samosprávní orgány jsou povinny užívat výhradně úřední, slovenský jazyk a v tomto jazyku že se uvádějí i názvy obcí, měst, ulic, jiné zeměpisné názvy atd. V České republice se obdobné tendence a nálady neprojevily. Česká ústava z konce r. 1992 byla naopak založena důsledně na principu občanském, nikoli národním – v její proklamační preambuli vystupují pouze občané České republiky, v textu se mluví pouze o lidu a občanech, listina lidských práv zaručuje v čl. 3, odst. 2 právo na svobodnou volbu národnosti, zakazuje nátlak směřující k odnárodňování, třetí hlava této listiny zaručuje obecně práva menšin v jejich jazyku a nespecifikované „právo užívat jejich jazyka v úředním styku“ – nic však tam není řečeno o jazyku samosprávy ani o jazyku úřadů vůči příslušníkům menšin atd. Státní nebo úřední jazyk ústava nestanoví. Jisté náznaky dění podobného slovenskému se objevily, nikoli však ve vnitrostátním rozměru, nýbrž směrem ven, ve vztazích mezinárodních (týkaly se označování českých topografických objektů v německém znění v jazykové praxi v Německu a Rakousku, nastaly proto i komplikace se zněním některých německo-českých dohod), tyto jevy však měly ráz spíše okrajový a nevzbudily silnější reakci české veřejnosti.

Zdálo by se tedy, že dnešní česká společnost je a cítí se jazykově stabilizovaná, neohrožovaná a sebevědomě samozřejmá. Celkem tomu tak je, ne však zcela a ve všem.

Je zřejmé, že se jazykové cítění (jak známo, jev velmi často regulovaný pocity a reakcemi aracionálními a iracionálními, a leckdy jen zastupující pocity a reakce rázu velice nejazykového) neorientuje na konfrontaci s jinými jazykovými společenstvími. Víceméně absentuje v českém prostředí pocit, že je čeština nějak podstatněji dotčena, popřípadě ohrožována jazykovou angloamerikanizací. Například přijetí francouzského jazykového zákona v nedávné době nevyvolalo v českých sdělovacích prostředcích nijaké pozorovatelné projevy, že by Češi toužili po něčem obdobném (něco jiného je, že obsah tohoto zákona byl české veřejnosti prezentován někdy v okleštěné, popřípadě zkreslené podobě). Přitom je možno konstatovat, že v reálné jazykové praxi dost masové přejímání z americké angličtiny potíže někdy působí, především proto, že značná typologická vzdálenost obou jazyků adaptaci přejímek z angličtiny mnohdy dost znesnadňuje. Stejně tak nebývalý vzrůst intenzity kontaktu češtiny s němčinou vyvolává někdy reakce ostražité až odmítavé – většinou však proto, že se za jazykovými úvahami a reakcemi mohou dobře skrýt postoje rázu politického a ekonomického.

[70]Jisté zneklidnění však lze v české veřejnosti zaznamenat, a to pokud se týká jejího nazírání na stav národního jazyka samého. Lze to dobře dokumentovat na dvou událostech, které v poslední době rozvířily veřejné mínění:

První se týkala sporu o pojmenování státu, který vznikl 1. ledna 1993 – pokud víme, obdobný případ se neudál nikde jinde v střední a východní Evropě, přestože prošla za posledních pět šest let státoprávními, politickými i teritoriálními změnami přímo kolosálními. Už tato odlišnost, výjimečnost Českého případu je signifikantní. V podstatě šlo o toto: oficiální název státu je bezproblémový – Česká republika. Státní útvar tohoto názvu ostatně existoval v rámci československé federace už předtím. Potíž však nastala v tom, že tento státní útvar nedisponoval jednoslovným synonymem pro neoficiální, popř. polooficiální jazykový styk. Tento stav má hluboké kořeny historické, a to jazykové i mimojazykové. České středověké soustátí se pojmenovávalo „země koruny české“ (dnešní ústava České republiky se také dovolává ve své preambuli na tradici „státnosti zemí Koruny české“), „země koruny svatováclavské“, a skládalo se z českého království (Čechy), moravského markrabství (Morava), slezských knížectví (Slezsko), do 17. století ještě z Horní a Dolní Lužice. Etnonymum Čech se mohlo a může chápat dodnes ve smyslu národnostním (Nečech pak je Němec, Polák, Fin atd.), nebo teritoriálně státoprávním (Nečech pak je Moravan, popř. český Slezan). Závažnost toho se manifestovala i v posledním sčítání lidu, kdy se téměř jeden a půl milionu obyvatel prohlásilo za příslušníky moravské národnosti a okolo padesáti tisíc obyvatel za příslušníky národnosti slezské (třebaže podle československého práva byla volba národní příslušnosti zcela v kompetenci občana, může ji volit a udávat bez jakéhokoli omezení, statistické úřady nevzaly v úvahu občany, kteří se prohlásili za příslušníky národnosti československé, v tomto ohledu bylo sčítání lidu zmanipulováno).

Povážlivost, ba absurdnost situace zjevily jedny české noviny, když otiskly politickou mapu současné Evropy: všechny státy a území byly označeny jednoslovně, kromě tří: Bosny a Hercegoviny, Severního Irska a – České republiky. Přitom potřeba jednoslovného pojmenovacího ekvivalentu pro běžnou, každodenní jazykovou praxi je evidentní, zvláště u jazykového společenství, které má tak hlubokou potřebu a schopnost univerbizovat víceslovná, příliš „oficiální“ pojmenování, jako jsou Češi. Ve všech evropských jazycích také jednoslovné pojmenování pro český státní útvar vzniklo (konfliktní byla německá podoba Tschechei, chápaná v českých zemích jako depreciativní, popř. přímo jako produkt nacistického myšlení a propagandy; místo ní se prosazuje podoba Tschechien). V diskusi, která se o tom v českém prostředí rozvinula, se navrhovala řešení mnohá – Čechie, Bohemie, České země (to je ovšem zase pojmenování dvouslovné, a navíc to Českou republiku staví, užije-li se této podoby ve smyslu státním a politickém, na úroveň spojení „skandinávské, baltské, balkánské apod. země“), objevily se, jak už v národě Haškově a Hrabalově asi ani jinak [71]není možné, návrhy humorné, ba až sebeironické a sarkastické (podle vzoru Benelux vytvořit Bomosil – Bohemia, Moravia, Silesia, nebo dokonce Slezmorče – Slezsko, Morava, Čechy). Eridiným jablkem se stal návrh užívat podoby Česko (jakožto název státu Čechů, mluvících českým jazykem, obdobně jako Polsko je stát Poláků s polským jazykem atd.). Tento návrh měl mimo jiné paralyzovat nebezpečí, že se v běžné praxi začne užívat pro pojmenování celého státu pojmenování Čechy – jeden významný jazykovědec se snažil tomuto nebezpečí čelit v denním tisku prohlášením, že je to „nepřípustné“, jazyková praxe ho však neposlechla, jak už to bývá, a tento psychologicky i politicky krajně nebezpečný nezpůsob se stal něčím velice běžným. Přitom název Česko nebyl a není dnešní neologizmus, jednak je jazykově systémový, jednak se objevoval už dávno v 19. století. Proti Česku se vyslovil prezident republiky, ministerský předseda, jedna z koaličních stran, noviny otiskovaly mnoho vzrušených, citově zraněných nebo útočných dopisů čtenářů atd. Důvody se uváděly rozmanité: historicko-politické (Česko je ekvivalent nacistického Tschechei), pseudoslovotvorné (Česko je useknuté Československo), a hlavně citově iracionální (naše krásná vlast si nezaslouží tak ošklivé pojmenování).

Celá tato událost ukázala stav jazykového vědomí a podvědomí velmi dramaticky. Za prvé se projevilo, jak žalostně malá je naděje, že lingvistická teorie a popularizace může podstatně ovlivnit veřejné mínění – více než půlstoletí školní výchovy v duchu zásad pražské jazykovědné školy se ukázalo jako velice málo účinné, pokud jde o postoje k jazyku a jejich vnitřní, psychologické zakotvení. Za druhé se projevilo, že české státoprávní vědomí je křehké a nesamozřejmé (toto nebezpečí tušil už kolem r. 1848 Karel Havlíček Borovský, když sáhl k návrhu užívat slova Čech jen ve smyslu (státně) národním, tj. ’člověk české národnosti, mluvící česky’, a proti tomu Moravan a korunář, ve smyslu teritoriálním – k neologizmu korunář ho inspirovalo polské koroniarz, jako označení obyvatele „polské koruny“ v protikladu k obyvateli velkoknížectví litevského). A za třetí se vyjevily skryté tendence myšlení o jazyku, které se opírají o představu „jazykových hodnot“. Po půlstoletí života v poměrech morálně destruktivních je potřeba manifestovat svou mravní a citovou bezúhonnost a kvalitu velmi značná, a jazykové problémy k tomu skýtají příležitost ideální. Následky toho ovšem mohou být žalostné, jak tomu bylo i v tomto případě. Nejistota v jazykovém sebeoznačení národního společenství se ještě prohloubila, frekvence onoho „nepřípustného“ pojmenování Čechy ve významu „český stát, Česká republika“ se zvýšila, a co je pro lingvistu nejpozoruhodnější, vznikla atmosféra, v níž jsou slova kádrována: užít slova Česko je dnes jistá manifestace, pro leckoho přímo provokace. Komunikační neutrálnost, mířící přímo k sdělovanému obsahu, se oslabuje.

[72]A právě tento, společensky velmi povážlivý, aspekt se projevil ještě výrazněji v druhé současné české jazykové „aféře“. Týkala se nového vydání Pravidel českého pravopisu v r. 1993. Ta přinesla některé nečetné novinky v psaní přejatých slov (víceméně se to týkalo psaní grafému -z- podle výslovnosti), v označování délky samohlásek, psaní velkých písmen, složených adjektiv a několika dalších drobností (školní vydání těchto Pravidel pak přineslo i některé změny v tvaroslovné kodifikaci, připouštějící ve spisovných projevech i některé jevy dosud charakterizované jako obecněčeské). V názorech na tato Pravidla se diferencovala i obec jazykovědců. Proti těmto Pravidlům vystoupili velmi vehementně a autoritativně někteří přední filozofové, spisovatelé, publicisti, noviny otiskovaly rozhořčené dopisy čtenářů. Ministerstvo školství, zmateno, Pravidla nejdřív schválilo jako školní pomůcku, pak schválení odvolalo, pak odvolalo toto odvolání, svolávaly se konference odborníků, vydávaly se dodatky k těmto Pravidlům, rozšiřující počet dublet, atd. Na počátku školního roku 1994–95 se rozhodli někteří pražští učitelé tato Pravidla neakceptovat. Argumenty, které se proti Pravidlům uváděly, byly vesměs založeny opět „hodnotově“. Jedni kritici požadovali v pravopisných principech nic neměnit (zastánci „ohrožení tradice“), druzí žádali vůbec nic nepředpisovat a nechat volný průběh jazykové praxi, která si ortografická pravidla vytvoří prý sama (lidé přesvědčení o tom, že jakákoli jazyková kodifikace, preskripce, je pozůstatek politické totality a zároveň projev libovůle a zlovůle jazykovědců zvyklých dirigovat jazykovou praxi ostatních). V celé poměrně obsáhlé diskusi o tom se diskuse vlastně nekonala, celý problém byl paradoxně ve stylu mravů a postupů minulého režimu značně zpolitizován a zideologizován, s argumenty zastánců Pravidel se nepočítalo, a to vše v duchu osobité „jazykové axiologie“. Výsledek je opět tristní – byly redukovány, popř. likvidovány jazykové prostředky a podoby neutrální. Konkrétně: napíše-li někdo dnes v češtině „filozofie“ nebo „filosofie“, nepojmenovává jen daný objekt, ale zároveň cosi manifestuje. Třetí cestu nemá, pokud nechce sáhnout k neužívanému puristickému obrozenskému kalku z 19. století „libomudrctví“. V rámci této nové jazykové a jazykovědné axiologie se začalo zvláštním způsobem užívat pojem „jazyková hodnota“. Zpochybnila se instrumentální, komunikační hodnota jazyka, ba začala se pokládat za přímo protiklad „hodnoty“ jako takové, začala se chápat jako něco pouze technokratického, úzce utilitárního atd.

Tyto a podobné jevy mají vysokou hodnotu vypovídací. Ukazují, že společenství je zneklidněno pocitem interního ohrožení, devalvace jazyka, a že tomu chce čelit iracionálními, a často zcela mezi sebou nekompatibilními postupy a prostředky. Tyto snahy vesměs nijak nepřispívají k zvyšování jazykové kultury daného společenství, naopak, mohou vést i k jazykovému alibizmu a nihilizmu. Je otázka, jak se v takové situaci mají zachovat jazykovědci. Mají v podstatě dvě možnosti: buď sekundovat této jazykové „axiologii“, nebo zůstat věrni [73]zásadě, že „jazyka nejen užíváme, ale zároveň ho i prožíváme“, že však tento (vždy individuální, subjektivní) prožitek je záhodno a nutno podrobit racionální úvaze, jakmile se dostaneme do oblasti jazyka jako nástroje interpersonální komunikace.

Několik bibliografických doporučení:
K. Buzássyová, Kontaktové varianty a synonymá v slovenčine a v češtine, Jazykovedný časopis 44, 1993, č. 2, s. 92n. (tam další literatura tohoto tématu)
J. Bosák, Vzťahy slovenčiny a češtiny a ich výskum v novej etape, Jazykovedný časopis 39, 1988, s. 113–119
J. Davidová, Překonávání a využití interference češtiny, slovenštiny a polštiny v komunikaci velkých podniků ostravské aglomerace, Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, řada D 27, SPN, Praha 1990, s. 31–46
A. Fischel, Das österreichische Sprachenredit, Brno 1910
J. Herold, O české řeči úřední, Praha 1909
C. Horáček m., Jazykové právo Československé republiky, Praha 1928
F. C. Kapelík, Práva naší řeči a národnosti, Praha 1845
V. Kural, Jazykový problém a jazykové právo ČSR 1918–1938 z hlediska česko-německého, Slezský sborník 89, 1991, s. 32–38
K. Malý, Sprache – Recht und Staat um der tschechischen Vergangenheit, in: Sprache – Recht – Geschichte, vyd. J. Eckert, H. Hattenhauer, Heidelberg, nakl. C. F. Müller, 1991, s. 257–281
T. G. Masaryk, Světová revoluce, 22. vyd. (4. opravené), Praha 1938, s. 523–531
J. Nekvapil, Kontaktsprachen und Minderheiten in der Tschechischen Republik, vydalo Zentrum für interdisciplinäre Forschung der Universität Bielefeld (Report Nr. 2/1993; tam soupis především české literatury předmětu, s. 12–17)
J. V. Neustupný, The Romani language and language managment, center for Theoretical Studies, Karlova univerzita, Praha 1992
Ľ. Novák, Jazykovedné glosy k československej otázke, Turčiansky Sv. Martin 1936 (2. vyd.)
Z. Peška, Poměr češtiny a slovenštiny v našem jazykovém právu, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 112n.
G. Sokolová, K některým otázkám bilingvismu v etnicky smíšených regionech ČSSR, Sociológia 17, 1985, s. 219–223
V. Srb, Základní školy v Československu podle vyučovacího jazyka a národnosti žáků v l. 1970–1985, Slezský sborník 84, 1986, s. 253–263
T. Staněk, Německá národnostní skupina v Československu v letech 1947–1986, Slezský sborník 88, 1990, s. 81–95
A. Stich, Z dějin českého jazykového práva, Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, leden 1979
J. Šolc, Zápas o právo jazyka českého v úřadech a soudech, Praha 1897
J. Valenta, Slováci v Čechách, Lidové noviny 15. 10. 1992, s. 8
J. Wiechowski, Spór o Zavlzie 1918–1920 i 1938, nakl. TOR, Varšava 1990

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 2, pp. 61-73

Previous Jubileum Jiřího Krause

Next Miloslav Sedláček: Dvě kapitolky z formálního tvarosloví češtiny