Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o slovenských příslovcích

Josef Filipec

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Úsilí o hlubší popis jazykových jevů, které lze pozorovat v lingvistice posledního čtvrtstoletí, se týká i příslovcí, bohatě diferencovaného pojmenovávacího slovního druhu s mnoha souvztažnostmi a přechody k jiným druhům. Mladý slovenský lingvista Juraj Šikra přistoupil ve své práci Sémantika slovenských prísloviek (Veda, Bratislava 1991, 212 s.) k této problematice s důsledným komplexním pojetím tohoto slovního druhu, dosud většinou popisovaného v morfologii,[1] a s důrazem na jeho sémantiku.

Protože příslovce jako slova třetího pořadí vyjadřují příznak dynamického nebo statického příznaku, tj. slovesa nebo přídavného jména, popř. příslovce, je třeba přihlížet nejen k jejich významu lexikálnímu, ale především k významům syntaktickým. K popisu celého sémantického pásma konstruoval autor hierarchii 211 sémů (významových příznaků), syntagmatických a paradigmatických. Paradigmatické sémy tvoří pět stupňů: integrační, klasifikační, identifikační, specifikační a diferenční, a umožňují disjunktní popis šesti syntakticko-sémantických typů příslovcí, zobrazených grafy.

První tři typy jsou charakterizovány obecným významem způsobu a blíže modifikovány v prvním případě vztahem k predikátu i levovalenčnímu participantu. Např. ve větě Sportovci nás úspěšně reprezentovali jde na další, už specifičtější úrovni o rozumové hodnocení činnosti vztahující se k sportovcům. V druhém případě jde jen o bližší charakteristiku činnosti vyjádřené predikátem. Např. ve větě Okamžitě zpozoroval změnu jde o rychlostní modifikaci děje příslovcem. V třetím případě charakterizuje příslovce buď jen predikát, nebo současně predikát i participant. Ve větě Žena odpovídá na otázky polohlasně neoznačuje příslovce vlastnost ženy, ve větě Žena afektovaně odpovídá na otázky označuje. Dokazuje to transformace Žena … je afektovaná. Každý syntakticko-sémantický typ se dále člení podle lexikálně sémantických polí (LSP), popř. ještě synonymických a antonymických skupin. Např. v třetím typu jde o osm LSP: působení (Lék působí blahodárně), zvuku, podobnosti, aktivity člověka, pohybu, vysílání informací, myšlenkových operací a existence.

K čtvrtému typu patří příslovce zřetelová, na jejichž specifičnost a rostoucí frekvenci poukázali F. Daneš a M. Knappová.[2] Tato příslovce jsou často derivačně prvotní, tj. byla odvozena bezprostředně ze substantiv, a teprve [108]druhotně vznikla i příslušná adjektiva (myšlenkově zpracovat — myšlenkové zpracování). Vztah příslovce k participantu (Člověk se názorově vyvíjí) se uplatňuje nepřímo, je jen zprostředkován predikátem. U tohoto typu není zastoupeno hodnocení. Pátý typ zahrnuje běžná příslovce času a prostoru, vyjadřující okolnosti děje. Na rozdíl od prvních čtyř typů zde tedy nejde o inherentní, nýbrž o adherentní určení děje, volně k němu připojené. Jako šestý typ uvádí autor příslovce stavu (predikativa), spojující se nejčastěji se slovesem být a se slovesy stavu (je jarně, načase, být pohromadě, je tu čisto, je draho, veselo, to je dobře; je větrno, třeba; cítit se dobře, uskutečnit se zítra ap.).

Mezi přednosti Šikrovy knihy patří bohatý materiál získaný ze Slovníku slovenského jazyka i z vlastní excerpce, znalost domácí i cizojazyčné odborné literatury včetně prací českých, samostatný přístup k řešení sporných otázek a jasné metodologické východisko, které přispělo nejen k hlubšímu poznání příslovcí, ale může být i návodem k aplikaci a kontrole pro další práce podobného zaměření. Důležité je, že se tu prokázala užitečnost sémické analýzy a hierarchická povaha dílčích systémů i slovnědruhových tříd, i když ne absolutně homogenních.

Ne zcela jasné je zde pojetí apreciačních (hodnotících) sémů (s. 32, 56), kterým se přikládá platnost klasému.[3] Ve spojení strašně vysoký, nízký, známý je klasém, tj. sémantický průnikový prvek členů syntagmatu, ‚míra‘, nikoli hodnotící významový sém slova strašně v jeho sekundárním významu. Sympatické je i to, že autor sám nepovažuje svůj dosavadní výzkum příslovcí za jednou provždy ukončený (s. 186).


[1] F. Miko, Príslovky. Morfológia slovenského jazyka. Red. J. Ružička. Bratislava 1966, s. 565—614. — J. Petr, Příslovce. Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 188—196. — M. Knappová, Odvozování příslovcí. Adverbializace. Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 431—450, 498—507.

[2] Příslovce a příslovečné určení zřetelově vymezovací, SaS 33, 1972, s. 106—115.

[3] Odkazuje se na E. Coseriu — H. Geckeler, Linguistics and Semantics, sb. Current Trends in Linguistics 12. The Hague — Paris 1974. Výklad o klasému je zde však jen náčrtkem.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 2, pp. 107-108

Previous Jana Hoffmannová: Monografie o dialogu v prózách K. H. Máchy (a jeho současníků)

Next Jana Matúšová: Pomístní jména v jazykových kontaktech