Dvojí poloha pojmu jazyková norma

Iva Nebeská

[Articles]

(pdf)

-

[1]1. Jazyková norma patří k základním pojmům, kterými pražská škola obohatila soudobé lingvistické myšlení. Zatímco některé klíčové pojmy byly definovány již v Tezích,[1a] jazyková norma zde byla spíše předznamenána: V paragrafu o spisovném jazyce jsou uváděny požadavky kladené na spisovný jazyk (zejména ustálenost a posilování rysů vlastních jazyku, o který jde), s nimiž se později setkáváme jako s požadavky kladenými na normu spisovného jazyka.

Definováním pojmu jazyková norma vyústily v r. 1932[2] ostré diskuse o kritériích jazykové správnosti, v nichž se střetla zásadní stanoviska příslušníků pražské školy s názory lingvistů orientovaných mladogramaticky. Navzdory této své genezi se norma nevztahovala pouze k jazykové správnosti, ale byla vymezena ve vztahu k pojmům dalším, zejména jazyk, jazykový systém, řeč, úzus, kodifikace. Stala se tak od počátku organickou součástí pojmoslovné soustavy pražské školy.[3]

V průběhu dalších desetiletí, s přibývajícími poznatky o jazyce a jeho užívání, se obsahová náplň pojmu norma postupně modifikovala. Základní rysy tohoto vývoje spolu s dokladovým materiálem jsou uve[23]deny ve dvou statích ve Slově a slovesnosti.[4] V tomto příspěvku se soustředíme na jeden aspekt tohoto vývoje, který souvisí s určitou neostrostí některých pojmů pražské školy. Zaměříme se na to, že pojem jazyková norma má od počátku vlastně dvojí polohu.

V prvním případě norma zaujímá prostor mezi pojmy jazyk/jazykový systém a úzus; tuto polohu budeme pracovně nazývat polohou obecnou. V druhém případě norma zaujímá prostor mezi pojmy úzus a kodifikace a představuje kritérium jazykové správnosti; tuto polohu nazveme polohou specifickou. Uvedené dvě polohy pojmu norma nebyly ani v pražské škole, ani později explicitně rozlišovány; v některých pojetích se k sobě spíše blížily, v jiných se spíše vzdalovaly, v každém případě se však navzájem obohacovaly. Domníváme se, že explicitním rozlišením dvojí polohy jazykové normy lze přispět k osvětlení některých nejasností, které jsou s tímto pojmem spojeny.

Nevyhraněnost ve vymezení normy není zvláštností nebo nějakým „nedostatkem“ pražské školy. Můžeme ji pozorovat i v pozdějších koncepcích, které z pražské školy nevycházely. Norma je obecně pojmem vágním, je vždy středním členem v řadě pojmů jazyk — norma — řeč, především však systém — norma — úzus;[5] prostor pro jazykovou normu je vymezen hranicemi, které tvoří jednak systém, jednak úzus.[6] Výstižně formuloval tuto skutečnost F. Kočiš:[7] Norma svým umístěním mezi systémem a územ jakoby ztrácí vlastní tvář, má dvojaký charakter; je definována buď se zřetelem k prvkům a pravidlům systému, nebo k tomu, že diriguje úzus.

Lze říci, že uvedená dvojí poloha pojmu norma pramení právě z nevyhraněnosti/neostrosti jejího vymezení, je projevem tendence dodat tomuto pojmu určitější obsah.

2.1. V obecné poloze tedy norma zaujímá prostor mezi jazykem/jazykovým systémem a územ. V pražské škole nebyl vztah mezi jazykem a normou ani mezi jazykovým systémem a normou pociťován jako problémový. Systém byl vedle funkce ústředním pojmem pražské školy, akcentována byla spíše blízkost pojmů [24]systém a norma (jazyk a norma) než specifika každého z nich. Ve své základní práci definoval B. Havránek[8] normu jako „soubor jazykových prostředků gramatických i lexikálních (strukturálních i mimostrukturálních), pravidelně užívaných…“ (s. 33). Jazyk se v Tezích chápe jako systém účelových výrazových prostředků,[9] jazykový systém je charakterizován jako komplex jazykových faktů vzájemně souvisejících, hierarchicky uspořádaných a vzájemně podmíněných.[10]

Těsnou blízkost, resp. průnikovost pojmů jazyk, jazykový systém a norma posilovala v klasickém období pražské školy i opakovaně zdůrazňovaná inherentnost normy[10a] vůči jazyku/jazykovému systému: „… nesmíme nikdy podléhat omylu dosti rozšířenému, že by mluvnický systém (mluvnice) spisovného jazyka byl dán v jakékoli sebeautoritativnější příručce. V ní je jen lepší nebo horší jeho kodifikace, avšak systém sám existuje v jazyce jako jeho mluvnická norma, jako soubor jazykových prostředků mluvnických, který je v jeho kolektivním úzu a má tendenci stát se stabilizovaným a normativním…“.[11]

V klasickém období pražské školy byla vázanost normy na systém manifestována i tím, že norma byla ztotožňována především s inventářem jazykových prostředků; pokud se (a to zejména v pozdějších letech) do normy zahrnoval i soubor pravidel a zákonitostí jejich užívání, byla tím míněna zejména vzájemná spojitelnost (kombinatorika) jazykových prostředků. Takové atributy normy, jako je vhodnost, přiměřenost, adekvátnost dané situaci, byly v pražské škole předznamenány dávno před vznikem Tezí Mathesiovým pojmem výrazová účelnost;[12] součástí obsahové náplně pojmu norma se vhodnost, přiměřenost, adekvátnost stávají až prostřednictvím norem stylových (viz níže).

Havránkově pojetí jde o blízkost, nikoli o totožnost pojmů jazyk a norma. Podobně jako ve většině pozdějších koncepcí distinktivním rysem je společenská podmíněnost normy (soubor jazykových pro[25]středků pravidelně užívaných). Pravidelné užívání můžeme chápat jako vztah daného jazykového společenství k jazykovým prostředkům (systému jazykových prostředků). Norma je tedy způsob, jak se společenství k souboru jazykových prostředků staví. Projevuje se v tom funkční přístup k jazyku: postoj společnosti k jazykovým prostředkům je dán funkčně, tj. je dán komunikačními potřebami příslušníků tohoto společenství. V komunikačních potřebách příslušníků jazykového společenství pramení i dynamika normy.

Podobně jako v některých dalších otázkách ani ve vymezení jazykové normy nebyli příslušníci pražské školy jednotní. Mimořádně těsný vztah mezi jazykem/jazykovým systémem a normou nacházíme u Artymovyče[13] a Kořínka.[14] Artymovyč umisťuje normu do prostoru mezi pojmy jazyk a řeč a normu prakticky ztotožňuje s jazykem: „Co jest pouhý úmysl, možnost, norma, zkrátka to, co existuje ještě před uskutečněním, je jazyk, co už je uskutečněno, je mluva … norma je to, co má býti uskutečněno … norma je možnost, která má býti realizována…“[15] V tomto pojetí je tedy potlačen obvyklý atribut normy: společenská podmíněnost („pravidelné užívání“). Na rozdíl od Havránka však Artymovič vyzdvihuje potenciálnost normy.[16]

Zatímco Artymovič tím, že odhlíží od společenské podmíněnosti, přibližuje normu jazyku, J. M. Kořínek naopak přibližuje jazykový systém normě: závaznost považuje za rys i jazykového systému a tím vlastně systém s normou ztotožňuje. Nadindividuální povahu jazykového systému chápe tak, že jde o určitou instituci znakových hodnot, platnou a normativně závaznou pro určitou skupinu lidí, v jejichž povědomí existuje jako určitý stupeň znalosti příslušného jazyka.[17]

Jestliže norma zaujímá prostor mezi systémem a územ, k jejím rysům nutně patří, že jedinec jako příslušník jazykového společenství soubor konvencionalizovaných[18] jazykových prostředků pravidelně užívá, ale neobrací se k němu primárně jako k autoritě, norma zde není kritériem jazykové správnosti. V obecné poloze je tedy jazyková norma [26]implicitní, neuvědomělá, míra závaznosti je nižší, závaznost má povahu vhodnosti, přiměřenosti.[19]

2.2. Specifická poloha pojmu jazyková norma zaujímá prostor mezi pojmy úzus a kodifikace. Zatímco ve své obecné poloze, jak již bylo řečeno, je norma organickou součástí pojmoslovné soustavy pražské školy, v poloze specifické z ní do jisté míry vybočuje, resp. směřuje mimo tuto soustavu. Vzhledem k tomu, že o kodifikaci jde prakticky pouze v případě spisovného jazyka, jazyková norma v této poloze má velmi blízko k normě spisovného jazyka (spisovné normě), je s ní prakticky totožná.

Spisovná norma není pouhým souborem konvencionalizovaných jazykových prostředků, které umožňují a usnadňují příslušníkům daného společenství vzájemné dorozumění. Jazykové společenství užívání těchto prostředků jednak vyžaduje, jednak prostřednictvím jazykovědců tyto prostředky tříbí, dbá o jejich ustálenost, o posilování rysů vlastních danému jazyku (spisovná norma se vyvíjí za zásahů teoretických).[20] Spisovná norma jako dynamicky se vyvíjející produkt komunikačních potřeb společenství i teoretických zásahů lingvistů je fixována kodifikací. Právě prostřednictvím kodifikace se požadavek závaznosti spisovné normy prosazuje, jinými slovy, spisovná norma má v kodifikaci důležitou oporu. Pro uživatele jazyka je spisovná norma autoritou, kritériem jazykové správnosti. Společnost, reprezentovaná lingvisty (ale nejen jimi), má pocit odpovědnosti za spisovný jazyk, což se projevuje zpravidla tím, že vyvíjí na příslušníky tohoto společenství silnější tlak, vyžaduje zachovávání spisovné normy naléhavěji, než je tomu u útvarů nespisovných. Na straně jedince tomu odpovídá silnější pocit závaznosti. Se silnějším pocitem závaznosti spisovné normy úzce souvisí i další její rys, formulovaný již pražskou školou: její uvědomělé zachovávání. Vodítkem pro uvědomělé zachovávání je právě kodifikace. Souhrnně řečeno, uvedené rysy spisovné normy — silnější pocit závaznosti, uvědomělé zachovávání a opora v kodifikaci — se navzájem podporují.[21]

3. Dvojí poloha pojmu jazyková norma je zcela zřetelná i v dalším vývoji teorie normy. Upozorníme zde na dvě oblasti: první se týká [27]pojmu standard (viz níže), druhá norem stylových.

3.1 Domníváme se, že opakované snahy zavést do lingvistického pojmosloví vedle normy pojem standard můžeme chápat nejen jako pokus o překlenutí vzdálenosti mezi spisovným jazykem a jazykem užívaným v každodenní komunikaci, ale také jako pokus o rozlišení dvou poloh pojmu norma. Řeší se tím problém závaznosti: V obecné poloze pojmu norma je základem pravidelné užívání, závaznost má povahu vhodnosti, přiměřenosti. Ve specifické poloze normy se závaznost blíží správnosti. Domníváme se, že právě zde můžeme hledat inspiraci pro zavedení pojmu standard: pojem norma by se tím omezil na specifickou polohu, v obecné poloze by mohl být nahrazen pojmem standard. Např. E. Beneš definoval pojem standard jako „jazykový normál, soubor pravidelných prostředků skutečně užívaných v jisté době…“,[22] J. Horecký chápe standardní jazyk (standardní formu národního jazyka) za základní podobu národního jazyka při společenském dorozumívání.[23]

3.2 Pokud jde o normy stylové, lze říci, že pro obecné pojetí normy představovalo vymezení norem stylových podstatnou změnu: z inventáře jazykových prostředků se důraz jednoznačně přenesl na pravidla jejich užívání. Pravidly se v normách stylových (a ani později v normách řečově komunikačních) však nerozumí primárně vzájemná spojitelnost jazykových prostředků, ale jejich výběr, adekvátnost dané situaci. Předmětem výběru však nejsou jen formální prostředky daného jazyka, ale i jeho útvary, styly, žánry. Důsledkem tohoto posunu je zřetelné oddálení obecné polohy normy od její polohy specifické.

S odstupem času je zřejmé, že právě normy stylové se staly spojovacím článkem mezi klasickým pojetím normy jazykové a široce chápanými normami řečově komunikačními.[24] Zřetelem ke komunikační situaci se problematika normy dostává do nových souvislostí, otvírají se celé nové okruhy problémů; ve své podstatě však nejde o nějakou zásadní změnu orientace, ale o důsledné uplatnění stanoviska funkčního.

---

[1] Předneseno na semináři Ústavu pro jazyk český ČSAV o Tezích Pražského lingvistického kroužku 26. 11. 1990.

[1a] Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, in: U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1970.

[2] Viz sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, vyd. B. Havránek a M. Weingart, Praha 1932.

[3] Analýza jednotlivých pojmů pražské školy a jejich vývoj jsou spolu s dokladovým materiálem uvedeny v sérii článků ve Slově a slovesnosti: E. Macháčková, O názorech na dichotomii langue a parole, SaS 48, 1987, s. 232—239; E. Macháčková, O názorech na dichotomii langue a parole (2. část), SaS 50, 1989, s. 56—65; A. Jirsová, K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky, SaS 49, 1988, s. 155—164; A. Jirsová, K pojetí systému a struktury v současné české lingvistice, SaS 50, 1989, s. 238—248; N. Svozilová, K vývoji pojetí funkce, SaS 49, 1988, s. 64—71; H. Prouzová, K pojmu rovina v českém lingvistickém myšlení, SaS 49, 1988, s. 329—341; I. Nebeská, Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice, SaS 48, 1987, s. 334—342; I. Nebeská, K současnému pojetí normy v české lingvistice, SaS 50, 1989, s. 152—167.

[4] Nebeská (1987; 1989), d. cit. v pozn. 3.

[5] Viz E. Coseriu, Sincronía, diacronía e historia, Montevideo 1958. Přeloženo do ruštiny in: Novoje v lingvistike III, Moskva 1963, s. 143—343.

[6] Viz N. N. Semenjuk, Norma, in: Obščeje jazykoznanije, Moskva 1970, s. 549—596.

[7] F. Kočiš, Pojem jazykovej normy a normovanosti, in: Z teórie spisovného jazyka, Bratislava 1979, s. 32—42.

[8] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, d. cit. v pozn. 2, s. 32—84.

[9] Dokladový materiál k dobovým pojetím jazyka viz Macháčková (1987), d. cit. v pozn. 3.

[10] Viz Jirsová (1988), d. cit. v pozn. 3, dokladový materiál tamtéž.

[10a] Inherentností normy se v pracích lingvistů pražské školy rozumí, že norma není mimo jazyk, ale existuje v jazyce samém.

[11] B. Havránek, Mluvnická kodifikace spisovné češtiny (1935), in: Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 119—124.

[12] Viz V. Mathesius, O jazykové správnosti (1911—1912), in: V. Mathesius, Jazyk, kultura a slovesnost, Praha 1982, s. 60—64.

[13] A. Artymovič, O potenciálnosti jazyka, SaS 1, 1935, s. 148—151.

[14] J. M. Kořínek, Úvod do jazykospytu, Bratislava 1948.

[15] D. cit. v pozn. 13, s. 149.

[16] Potenciálnost jazykové normy, přesněji vztah mezi možnostmi a realizacemi se stal později důležitou součástí obsahové náplně pojmu norma u Coseria (viz d. cit. v pozn. 5) a předmětem diskusí u jeho kritiků.

[17] D. cit. v pozn. 14.

[18] Konvencionalizované jazykové prostředky jsou prostředky jazykovým společenstvím přijímané.

[19] K vlastnostem normy podrobněji viz Nebeská (1989), d. cit. v pozn. 3.

[20] Havránek (1932), d. cit. v pozn. 8.

[21] B. Havránek formuluje rozdíly mezi spisovnou normou a normou jazyka lidového tak, že se neliší svou podstatou, ale kvantitativně; viz Ottův slovník naučný nové doby, Praha 1936 — heslo spisovný jazyk.

[22] E. Beneš, Terminologická poznámka k pojmům „norma“ a „kodifikace“. Příspěvek k diskusi, SaS 22, 1961, s. 273—277.

[23] Např. J. Horecký, Východiská k teórii spisovného jazyka, in: Z teórie spisovného jazyka, Bratislava 1979, s. 13—22.

[24] Základní vlastnosti komunikačních norem — viz Nebeská (1989); d. cit. v pozn. 3.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 1, pp. 22-27

Previous Miloslava Knappová: Přechylování příjmení jako problém kodifikační a legislativní (návrh doplňkové kodifikační úpravy)

Next Miloslav Churavý: Kdo a proč má činoherce za betlemáky