Jiří Novotný sedmdesátiletý

František Daneš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Na samém konci letošního roku (o Štědrém dnu) se dožije své sedmdesátky význačný český bohemista, profesor Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, PhDr. Jiří Novotný, DrSc., osobnost jistě dobře známá i čtenářům Naší řeči.

Ač rodem Moravan (z Přerova, kde prožil mládí a také r. 1940 maturoval), věnoval celé produktivní období svého života severočeskému Ústí (když předtím po nesnadných letech protektorátních absolvoval r. 1949 filozofickou fakultu UK v Praze, obory čeština — francouzština). Odešel do tehdejšího pohraničí dobrovolně jako středoškolský učitel, ale zároveň s úmyslem věnovat se i vědecké práci. Velmi brzo vypracoval disertační práci na téma „Zvláštnosti staročeské syntaxe ve srovnání s češtinou novou“ (předznamenávající zčásti jeho budoucí hlavní oblast zájmu) a získal r. 1951 hodnost PhDr. Brzy, ještě před svým příchodem na Pedagogickou fakultu (1956), začal též publikovat v časopisech (a jeho první článek, jímž zasáhl do diskuse o syntaktické interpretaci typu město Praha, byl rovněž pro něj příznačný).

Se soustavností a vytrvalostí sobě vlastní Jiří Novotný pokračoval na své vědecké a vědeckopedagogické dráze: Po obhájení rozsáhlé a v mnohém objevné disertace na téma „Souvětí souřadné v jazyce Sabinovy krásné prózy a publicistiky, jeho vývoj a stylové diferenciace“ získal hodnost kandidáta věd (1965) (a dodejme hned, že Sabinovi věnoval Novotný ještě několik dalších prací). Rok nato se na fakultě habilitoval (jako habilitační práci předložil zpracování velmi zajímavého tématu „Přirozený rod a jeho vy[247]jadřování v češtině“, o němž psal již dříve ve fakultním Sborníku). A konečně r. 1981 získal nejvyšší vědeckou hodnost, doktora filologických věd, a to na základě svých prací o valenční syntaxi češtiny, a v témž roce byl jmenován vysokoškolským profesorem. Přičteme-li k tomu jeho činnost pedagogickou a fakultní funkce, obětavě vykonávané, nemůžeme než obdivovat jeho výkonnost.

Vědecké dílo Novotného se hlásí do několika tematických okruhů (přičemž rozhodně tu nejde snad o tematickou rozptýlenost nebo roztříštěnost). Novotný je především gramatik s centrálním zájmem o syntax. Do této oblasti se hlásí jak soustavná díla vědecká, tak i práce se zaměřením pedagogickým, stejně jako drobné výklady některých jednotlivých jevů se zaměřením k péči o jazykovou kulturu (otiskované především v Naší řeči a v Českém jazyce). Z mnoha jeho prací z tohoto okruhu zmíním se alespoň o stati „Genitiv v současné spisovné češtině z hlediska její normy a kodifikace“ (1979), osvětlující, na základě bohatého materiálu, zejména též složitý vztah genitivu a adjektiv přivlastňovacích v současném spisovném úzu.

Od poloviny let sedmdesátých se přiklonil k valenční teorii syntaxe a na základě hluboké znalosti její historie a problematiky ji soustavně rozpracoval na materiále češtiny (především pokud jde o valenci neverbální). Vedle řady článků a podnětných referátů vydal několik prací soustavných. Nejdříve to byla monografie Valence dějových substantiv v češtině (1980) (jejíž výtěžky později uplatnil jako spoluautor 3. dílu akademické Mluvnice češtiny (1987)) a pak Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie) (1984), který později podstatně přepracoval, rozšířil a připravil pro knižní vydání ve Státním pedagogickém nakladatelství (332 s. rukopisu).

Je opravdu velká škoda, že vydání této důležité a potřebné vysokoškolské učebnice bylo zatím odloženo. Existující dvě moderně, valenčně pojaté syntaxe, totiž Greplova-Karlíkova Skladba spisovné češtiny a syntaktický díl akademické Mluvnice češtiny, jsou příliš rozsáhlé a náročné, takže nemohou představovat vysokoškolskou učebnici ve vlastním smyslu. Prof. Novotnému se podařilo (s přihlédnutím k oběma) takovouto učebnici vypracovat. Protože patří k průkopníkům valenčního přístupu, mohl k svému úkolu přistoupit s rozhledem a nadhledem a zároveň uplatnit svůj vlastní badatelský přínos. Přitom, jako velmi zkušený pedagog a didaktik, zpracoval látku tak, že bude studentům nejen přístupná, ale že je též zaujme a povede i k samostatnému a kritickému pozorování a uvažování. Troufám si říci, že to bude právě tato učebnice (doufáme, že přece jen vyjde ve svém novém vydání a budou ji patrně užívat všechny bohemistické katedry), co dopomůže modernizovat vysokoškolskou výuku syntaxe (jak už to na svém pracovišti Novotný po léta činí) a tím ji také uplatnit i jako teoretické pozadí jazykové výchovy středoškolské. (Ostatně pod vedením Novotného byla už zpracována skladba pro mluvnici češtiny pro gymnázia.)

Jinou užitečnou syntaktickou pomůckou pro vysoké školy, víceméně oje[248]dinělou, je rozsáhlá Sbírka úkolů k rozboru českého souvětí (s řešeními). Vyšla už dvakrát jako skriptum (1978, 1982) a doufejme, že její třetí, podstatně rozšířené knižní vydání v SPN nedá na sebe příliš dlouho čekat.

Už zmíněné práce o jazyce a stylu K. Sabiny ukázaly zájem Jiřího Novotného o vývoj spisovné češtiny. Ten se výrazně projevil též ve velmi zajímavé a cenné knížce Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka. Napsal ji spolu s Fr. Cuřínem (bohužel už zesnulým) a o její užitečnosti a přímo oblíbenosti (též jako učebnice) svědčí to, že vyšla už (ve SPN) ve třech vydáních (1974, 1981, 1987).

Mám-li na závěr souhrnně charakterizovat vědeckou činnost a osobnost jubilantovu, řekl bych, že v sobě šťastně spojuje řadu pozitivních rysů: vědecký rozhled a teoretické znalosti, metodologickou promyšlenost a čistotu, smysl pro práci s konkrétním jazykovým materiálem, jasnost a přehlednost výkladu; účinný zájem o aplikaci vědeckých poznatků v praxi, především didaktické, schopnosti pedagogické a organizační; soustavnost, vytrvalost a udivující pracovní výkonnost. Ve svém souhrnu jde tedy o vlastnosti předurčující jejich nositele k tomu, aby byl vynikajícím vědcem a vysokoškolským učitelem.

Náš jubilant je krásným příkladem toho, že i mimo centrum mohou vyrůst vědecké osobnosti velkého významu. Profesor Novotný nepochybně přispěl k vysoké úrovni své katedry a celé fakulty a vychoval za svého pětatřicetiletého působení (za něž se mu dostalo i oficiálního uznání a vyznamenání) velký počet bohemistů, kterým poskytoval nejen velkou míru konkrétních poznatků, ale i možnost získat hlubší vhled do jazyka, zájem a pochopení pro češtinu v celém jejím rozsahu a dosahu.

Nepochybuju, že ti všichni, stejně jako jubilantovi kolegové a přátelé (mezi něž se rád hlásím), jistě rádi projeví Jiřímu Novotnému při jeho životním jubileu svou vděčnost za obětavou práci a vysloví přání, aby v budoucích letech neztratil svůj dosavadní pracovní elán (o čemž ti, kdo toho nestárnoucího sedmdesátníka znají, jistě nepochybují), aby se mu podařilo brzo vydat už hotová díla a připravit ty práce, které má nepochybně v plánu, a aby se ještě po dlouhá léta těšil ze všeho, co mu obohacuje život — a že mezi tyhle věci patří přední místo jazykovědě a vyučování, o tom není pochyb.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 4-5, pp. 246-248

Previous Alena Hůlová: Žánr bajky ve staré české literatuře

Next Jiřina Hůrková: Významné výročí českého fonetika