Časopis Naše řeč
en cz

Bohemistický sborník z Amsterodamu

Daniela Škvorová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Péčí Mojmíra Grygara vyšel u příležitosti 20. výročí založení bohemistiky jako hlavního oboru na Amsterodamské univerzitě sborník Czech Studies: Literature, Language, Culture (Amsterodam 1990, 336 s.). Obsahuje téměř dvě desítky vědeckých studií českých i zahraničních bohemistů několika generací a různých metodologických přístupů k otázkám lingvistickým, literárním a kulturně-historickým. Na tyto tři oblasti je sborník také rozčleněn.

Jistě nejvýznamnějším příspěvkem lingvistického bloku je příspěvek známé bohemistky Adély Grygarové-Rechzieglové z Amsterodamské univerzity vycházející z autorčina referátu na bruselském sjezdu A.I.L.A. v roce 1984. Stať se zevrubně zabývá českou diglosií (tj. střídáním útvarů spisovných a nespisovných při dorozumívání), hodnotí mluvenou češtinu z pohledů historických a sociolingvistických. Autorka se zamýšlí nad koexistencí dvou jazykových norem, zdůrazňuje významnou roli diglosie při dorozumívání i v umělecké literatuře a připomíná, že téma obecné češtiny patří v zahraniční bohemistice k nejzávažnějším.

Nejvíce příspěvků se vztahuje k české literatuře 20. a 19. století, k nejvýznamnějším autorským osobnostem české poezie i prózy tohoto období, např. k největším zjevům českého romantismu — Máchovi a Erbenovi — studie anglického bohemisty R. B. Pynsenta Charakterizace v Máchově Máji (anglicky) a F. Vodičky Erben časový a nadčasový; k V. Holanovi studie švýcarského bohemisty D. F. Jakubce Tři etapy básnického pro[237]cesu. Poznámky k formální sémantice V. Holana (francouzsky); k J. Haškovi tři studie, první M. Grygara Bugulma, druhá — stať švédského slavisty N. A. Nilssona Hašek a Švejk ve Švédsku (anglicky), třetí — stať německé bohemistky G. Riffové Jaroslav Hašek ve třech armádách (německy).

K metodologicky nejvýznamnějším patří studie M. Grygara „Tupý smysl“ a „nezáměrnost“. Poznámky k semiotice R. Barthesa a J. Mukařovského, v níž se autor zabývá shodami a rozdíly v pojetí uměleckého znaku u nedávno zemřelého francouzského strukturalisty R. Barthesa a J. Mukařovského. Jde o velice cenný příspěvek k výzkumu dějin evropského strukturalismu, protože se tu konfrontuje jeho česká fáze ze 30. a 40. let s fází francouzského strukturalismu let 60. a 70. Autor shledává některé totožné nebo obdobné inspirační zdroje pražského a francouzského strukturalismu, především obecnou teorii jazyka Ferdinanda de Saussura a teorii a praxi meziválečné avantgardy. Jsou zde připomínány nejen souvislosti s ruskou formální školou (Tyňanov a jeho koncepce proměnlivé významové energie slova), s lingvistickými a sémiotickými pracemi Romana Jakobsona, ale i s průkopnickými pracemi Otakara Zicha, které naznačily „cestu k sémiotickému výkladu uměleckého znaku a jeho komplikované významové výstavby“ (srov. s. 183). Za závažnou považujeme Grygarovu poznámku, že „Mukařovský — spolu s Felixem Vodičkou — anticipovali ve svých studiích ze 40. let základní teze německé recepční estetiky (Rezeptionsästhetik), aniž by upadli do jednostrannosti, kterou se tato škola vyznačuje“ (srov. s. 184).

S touto teoretickou statí velmi úzce souvisí i studie M. Jankoviče Nesamozřejmost smyslu s podtitulem Na některých textech Bohumila Hrabala. Autor porovnáním tří variant Hrabalovy Příliš hlučné samoty nejenže přesvědčivě objasňuje stylový charakter tohoto jedinečného díla současné české prózy, ale odhaluje i (či především) živý proces „dění smyslu“ (srov. s. 170) textu. Text Příliš hlučné samoty je zde prezentován jako záznam (znak) tvořivé akce spisovatelovy.

Odvolával-li se už M. Jankovič ve své studii na M. Heideggera, pak studie L. Hejdánka o Halasovi a jeho poměru ke slovu (Básník a slovo. K otázce filozofické závažnosti básníkovy zkušenosti) je metodologicky založena na filozofických studiích tohoto německého filozofa (Unterwegs zur Sprache, Hörderlins Hymne „Der Ister“, Erläuterungen zu Hörderlins Dichtung) a na studiích českého fenomenologa J. Patočky (citují se zde zejména jeho máchovské studie Symbol země u K. H. Máchy a Čas, věčnost a časovost v Máchově díle). Hejdánek na příkladu tvorby F. Halase poukazuje na význam autentické básnické zkušenosti, na „osobní zkušenost básníka se slovem, jež oslovuje jeho, aby pak skrze něho mohlo oslovit i další“ (srov. s. 77). Skutečnou originalitu Halasovy básnické osobnosti vidí v tom, že „jeho básnická zkušenost na sebe bere podobu myšlenky, jež bytostně spojuje slovo se životem“ (srov. s. 77). Halas dokázal podle Hejdánka „se[238]stoupit co nejhloub, až k samotným pramenům jsoucího, dokonce k samotným zdrojům života a duchovního života“ (srov. s. 78).

Zajímavým příspěvkem k poznávání Nezvalova díla a vůbec ke zkoumání otázek českého poetismu je studie M. van Duijkerenové a M. Stejskala Funkce litanických řad v Nezvalově Edisonu. Litaniemi autoři nazývají pořadí veršů uvozených týmž řídícím (anaforickým) výrazem: „hleď už slabikuje v Kanadě tvé knihy / hleď už těší se jak půjde na dostihy / hleď už čítá slavné životopisy / encyklopedii staré eposy / hleď už vyrostl / hleď čas tak rychle míjí / hleď už nehrá si čta knížky o chemii“ (srov. s. 205). Na zkoumání „symbiózy dvou zdánlivě protikladných tendencí určujících sémantickou a kompoziční výstavbu textu“ (srov. s. 203), totiž rozpoutané fantazie představ a racionální konstruktivní výstavby, založili svůj výklad textu, v němž sledovali rozložení litanických řad v textu a zkoumali jejich funkci z hlediska eufonického, z hlediska rytmické výstavby i z hlediska významového a kompozičního.

Posmrtně otištěná studie představitele druhé fáze českého strukturalismu F. Vodičky o Erbenovi (Erben časový a nadčasový. Sémantická intence Erbenovy poezie a její dvojí původ) je nejen významným příspěvkem k hlubšímu poznání díla tohoto českého romantického básníka, ale i neobyčejně podnětnou studií významu metodologického. Lze jen litovat toho, že autorova smrt zabránila pokračovat v započatém díle, metodou zkoumání vnitřnětextových a vnětextových struktur prozkoumat specifické podmínky polarity romantismu a realismu v české literatuře 19. století.

Blok kulturně-historický otevírá stať olomoucké historičky L. Hrabové Slované mezi Labem a Rýnem, dotýkající se některých problematických otázek územního slovanského osídlení v raném středověku.

Příspěvek P. Piťhy Jazykovědná pozorování obrazu Vyšebrodského mistra odhaluje na základě analýzy oltářního cyklu Vyšebrodského mistra zákonitosti výstavby deskové malby české gotiky a její pozoruhodné analogie s kompozicí literárního textu.

Projevem R. Jakobsona na závěrečném přátelském setkání účastníků mezinárodního sympózia o osobnosti a díle Konstantina Filozofa (O Konstantinu Filozofovi a české kultuře)[1] je sborník zakončen.

Je pozoruhodné, že i při poměrně nepočetném obsazení vyvíjí bohemistické pracoviště Amsterodamské univerzity tak obdivuhodnou činnost. Tento sborník, který přináší cenné poznatky v rámci současné bohemistiky ve světě, je jejím živým svědectvím.


[1] Jakobsonova stať, uzavírající konstantinovské sympózium 19. září 1969 v pražském Karolinu, byla po značném časovém odstupu otištěna též v prvním čísle letošního ročníku Slova a slovesnosti (SaS 52, 1991, s. 1—3).

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 4-5, pp. 236-238

Previous František Štícha: Knížka o češtině v USA

Next Alena Polívková: Jazyková poradna odpovídá