Za Jaromírem Spalem

František Štícha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Když jsem se u přijímací zkoušky z českého jazyka na Pedagogickou fakultu v Plzni v r. 1971 zeptal svého examinátora, proč je ve spojení jít s někým výraz s někým příslovečné určení, a ne předmět, můj examinátor se nad mou naivitu nepovznesl ani nezačal lamentovat; on jásal: Ano, ano, to si všechno vysvětlíme!!! Byl to Jaromír Spal.

Když jsem v pátek 28. září 1990 zahlédl na listě papíru černě orámovaném toto jméno mně tak drahé, byl jsem rozesmutněn a zarmoucen: doc. dr. Jaromír Spal, CSc., 20. září 1990 ve věku 77 let zemřel.

[41]Dovolte mi, milí čtenáři, hrstku osobních vzpomínek na vzácného učitele, milého člověka a přítele. Znal jsem Jaromíra Spala především tak, jako zná žák svého profesora, který v jeho očích celou svou osobností vyniká nad své okolí, jehož si oblíbil a jemuž důvěřuje. Znal jsem Jaromíra Spala jako zná žák svého profesora, o němž si myslí, že i on si jeho oblíbil. Znal jsem svého učitele ze seminářů a přednášek, z četných konzultací, ze soukromých návštěv za účelem odborným a z osobní korespondence. Snad je to dosti k navázání přátelství „žákovského“, určitě však málo k utvoření celého přátelství „lidského“. A tak nemohu — z nedostatku tohoto vztahu a tohoto poznání — zasvěceně a důvěrně hovořit o všech, ani jen o mnohých, stránkách osobnosti mého učitele. Nemohu takto hovořit o jeho lásce k hudbě (zejména k operám Wagnerovým) a divadlu, o vztahu k přírodě, o turistických toulkách krajinou; nemohu z osobních zážitků vytěžit poznání o duchovním světě a víře mého učitele, o svárech a souladech ducha racionálního s duchem věřícím.

Avšak bůh ví, není-li pravda, že Jaromír Spal byl učitelem nejen povolaným, ale i vyvoleným; že byl člověkem vášnivě milujícím své povolání a poslání; že byl tomuto poslání cele oddán. Toto není chvalozpěv, ale subjektivní přesvědčení. Všechno, docela vše na mém profesorovi z plzeňské pedagogické fakulty svědčilo tomu, že má „učitelování“ v krvi; neboť i jeho otec byl učitelem — profesorem a ředitelem klasického gymnázia v Plzni. (Ke škodě nás všech však jazykozpytné učitelování a lingvistická profese vůbec nemívá to rodové trvání, jako tomu bývalo v profesích rukodělných.)

Nemohu nevzpomínat, s jakou ochotou a s jakým nadšením se Jaromír Spal ujímal vedení mé studentské práce o zvratných slovesech v češtině. Jak v četných diskusích během speciálních konzultací se střetávaly první lingvistické zkušenosti začátečníka s bohatými znalostmi profesorovými. Jak se rodilo přátelství žákovské. Vděčím svému profesorovi mimo jiné i za uvedení v autorskou obec tohoto časopisu.

Jaromír Spal jako vysokoškolský učitel dokázal to, co autor těchto vzpomínek za osm let svého působení na pedagogické fakultě sám nedokázal: bezmezně se věnovat svým studentům; být přísným i spravedlivým, náročným i shovívavým. Jen nevím, bylo-li zcela spravedlivé, byl-li oblíbený student ohodnocen při zkoušce ze skladby známkou výborně přes chabé znalosti a značnou rozpačitost (za což by se měl dodnes stydět) jenom „ze známosti“. Dodnes mi zní ono „Kdybych vás neznal…“

Nemohu zazlívat svému učiteli, že mne alespoň trochu nepřiučil „řemeslu“ onomastickému, které sám tak dokonale ovládal. Jakkoli je Jaromír Spal znám a oceňován v kruzích lingvistických doma — a tím spíše za hranicemi — především jako onomastik, pro nás studenty byl „pouze“ znalým a nadšeným interesentem o český jazyk, jemuž nás bravurně i láskyplně vyučoval. Nezbylo místa v zaujatých výkladech z oboru syntaxe [40]či stylistiky na vsuvky, neřkuli kursy onomastické. A tak mám-li v Jaromíru Spalovi vidět reprezentanta toho oboru, k němuž se jeho jméno bezprostředně váže a s nímž je pevně spojeno, musím dát na slova povolaných.

Jak napsal I. Lutterer (NŘ 56, 1973, s. 162—3), Jaromír Spal svou myslitelskou samostatností a svým nekonformním hledačstvím zastával v naší onomastice funkci jakéhosi předsunutého průzkumníka na terénu dosud neztečeném. Již od studentských let, kdy jako žák Smetánkův a Weingartův předložil na pražské filozofické fakultě svou doktorskou disertaci Výklad místních jmen v politickém okrese jičínském (1938), se datoval jeho zájem o řešení složitých otázek onomastických. I jiní naši onomastikové viděli v Jaromíru Spalovi odvážného a samostatného badatele, který se s oblibou pouštěl do řešení těch jevů, jimž se druzí raději vyhýbali. I. Lutterer dále mému učiteli přisuzuje hlubokou poučenost v oboru a vskutku široké vzdělání obecně slavistické i kritičnost pohledu, znásobenou schopností kombinovat různá hlediska a metodické přístupy.

Podle L. Klimeše (Doc. PhDr. Jaromír Spal, CSc., sedmdesátiletý. In: Minulostí západočeského kraje XX, Plzeň 1984, s. 185—186) publikoval J. Spal od r. 1955 do r. 1982 celkem 195 prací. Jak vidět, dovedl Spal při vší myslitelské originalitě pracovat i velmi intenzívně. Pravidelně přispíval do Zpravodaje místopisné komise (z posledních let: 1986 — 2 stati, 1988 — 2 recenze, 1989 — 1 recenze), dále publikoval v časopisech Naše řeč, Český jazyk a literatura, Komenský, Slavia, Časopis pro moderní filologii, Onomastica Slavogermanica a v různých našich i zahraničních sbornících, především ve sborníku Pedagogické fakulty v Plzni a v regionální publikaci Minulostí Západočeského kraje, dále ve sb. Acta Universitatis Carolinae, Onomastika jako společenská věda aj.

Pro své posluchače napsal J. Spal i řadu skript: Skladba (1956), Jazyk (1957; 2., upr. vyd. 1958), Sloh (1967, 2. vyd. 1970), Vybrané kapitoly z větosloví a významosloví (1968), Sloh (s E. Kubů, 1983). Nenapsal nikdy, pokud vím, skripta, která by mohl vyrobit snadno a rychle; na rozdíl od leckterého nomenklaturního docenta neměl také zapotřebí kompilovat skripta za účelem získání položky do výkazu své vědecké činnosti. A tak lze opět přisvědčit I. Luttererovi, že kdykoli to potřeby Spalovy učitelské praxe vyžadovaly, dovedl se s důkladností jemu vlastní zahloubat i do jiných oblastí jazykovědy než do sfér onomastických a že výsledkem toho byla vždy práce pozoruhodná a cenná.

V Naší řeči J. Spal publikoval nejen kritické recenze novinek onomastické literatury, ale např. i původní studie syntaktické. Jeho stať Translace vazeb s infinitivem (NŘ 54, 1971, s. 14—21) patří v rámci československé lingvistiky k nemnohým speciálním studiím z oblasti syntaktické synonymie, která je jedním z centrálních zájmů moderní syntaktické teorie.

Jaromír Spal učil na Pedagogické fakultě v Plzni s neutuchající energií a vervou plných 42 let. Jestliže za ta léta své tolik oceňované práce na [43]vysoké škole a zároveň i v oboru vědy nebyl žádným z našich minulých prezidentů jmenován vysokoškolským profesorem, je to bohužel jenom pravým potvrzením jeho odborných a lidských kvalit. Za ty mu patří náš dík a naše věčná vzpomínka.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 1, pp. 42-43

Previous Mirek Čejka: Šedesátník Dušan Šlosar

Next Alena Jaklová: Ludvík Pokorný (1915—1990)