Časopis Naše řeč
en cz

Neznámý dialektismus u Karla Čapka

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

-

O jazyce děl K. Čapka, zejména jeho prací publicistických, bylo řečeno už velmi mnoho. Na všech úrovních hodnocení je společně oceňována příkladná živost a bohatství jeho lexikálních prostředků, slovník využívající aktuálně prvky jazyka různých prostředí. Přitom je až nápadné, že se Čapek spíše vyhýbá slovům regionálně příznakovým nebo nářečním, což ovšem není v rozporu s často připomínanou lidovostí a demokratismem jeho jazyka. Souvisí to do jisté míry s Čapkovým celkovým názorovým postojem, zaměřením na život města a moderní doby, s orientací, která odmítala idealizaci a umělé udržování projevů zanikajícího způsobu života venkova. Je mu zcela cizí v té době časté — zejména v regionálních časopisech — opěvování „čisté, nezkažené řeči našich zapadlých vísek“. Lidový jazyk Čapek chápe spíše jako vrstvu s určitými společnými znaky, jako jev sociální, než se zřetelem k jeho krajovým zvláštnostem. Ve stati O dnešním jazyce z r. 1932[1] čteme: „Dnešní lidový jazyk je plošší, jalovější a chudší, než byl jazyk našich babiček … Rozumí se, že je to vliv novin, lidové literatury, politických schůzí a tak dále.“ Proto poněkud překvapí, když právě u Čapka najdeme vzácný doklad těch nejméně předpokládaných vrstev lexika, archaických nářečních výrazů. Užívá je se samozřejmostí „vlastníka“, ne jako výpůjčku nebo jako ilustrující citát. V širokém spektru stylisticky rozrůzněných jazykových prostředků s citem a funkčně využívaných mají své místo i tyto dialektismy. Jsou to severovýchodočeská nářeční pojmenování tradičních krajových jídel, která znal z domova: kyselo (‚polévka z žitného chlebového kvasu‘) a hladká kučka (‚mléčná polévka‘). Oba názvy najdeme v Čapkově odpovědi na anketu O české kuchyni:[2] „Nikdy mi v hospodě nepředložili kyselo, ani hladkou kučku ani jidáše ani jiná malebná národní jídla.“

Na obecně známém a průhledně motivovaném pojmenování kyselo není nic mimořádně zajímavého a nového. Jinak je tomu však v druhém pojmenování polévky, které Čapek zaznamenal jako hladká [226]kučka. Tento nářeční název v této patrně základní, výchozí podobě není totiž doložen ani v materiálu archívu lidového jazyka Ústavu pro jazyk český ČSAV, ani v regionálních slovnících a monografiích. Nezachytily ho ovšem ani slovníky spisovného jazyka. V severovýchodních Čechách, rodném kraji Čapkově, se dnes podle nářečních výzkumů (zejména pro Český jazykový atlas) vyskytuje už pouze varianta tohoto výrazu hladká ančka, která byla dosud pro dialektologa etymologickou i sémantickou hádankou. U Čapka doložená podoba hladká kučka však dává klíč i k vysvětlení názvu hladká ančka.

Výchozí je tu zjevně původní a velmi starobylý název kučka. Ten se však jako izolovaný nářeční archaismus stal pro uživatele postupně jen expresívně zabarveným seskupením hlásek, který — podobně jako v jiných případech — byl pak dobrým podkladem pro tzv. adideaci — žertovné zkřížení s jiným, významově naprosto vzdáleným, zvukově však blízkým výrazem — osobním jménem Ančka.

V sousloví hladká ančka dosud nebyl správně vyložen ani původ a význam atributu hladká. Proč právě tato polévka, která není nápadně jemná, „hladší“ než jiné, má v názvu právě tento obligatorní atribut? Proč se nejmenuje alespoň pouze ančka? Odpověď dává frazeologické spojení doložené v Jungmannově slovníku (a též ve slovníku F. Šumavského)[3]: „hladkou míti (žertem) ‚hlad míti‘“ a Jungmann výstižně dodává „lusus in verbis hlad et hladký“. Přídavné jméno v sousloví tedy žertem vystihuje vlastnost této polévky: je „hladová“, tj. málo sytá, lehce stravitelná, a zároveň byla jídlem prostých lidí, chudých — hladových.

V případě nářečního slovního spojení hladká kučka jde o stejný význam přídavného jména hladký, otázkou však zůstává odjinud nedoložený výraz kučka. Východiskem pro výklad mohou být četné formálně blízké a nepochybně i významově příbuzné výrazy z jiných nářečí i slovanských jazyků. Všechna uvedená slova základu kuť-, kuč- patří k společnému významovému okruhu ‚kašovitý pokrm‘. V. Machek[4] připomíná z Moravy kyjovský nářeční název bramborové kaše kučija a uvádí ho do souvislosti jak s polským kucia ‚rituální pokrm, štědrovečerní, pšeničná kaše s medem a mákem‘, tak se staro[227]slověnským kucija, církevněslovanským kutija, kucija, kučija s týmž významem (‚pšeničná kaše s medem‘, shodně s ukrajinským kuťja, běloruským kuc’ja, kuceja a ruským kuťja). Mezi stará lidová jména pokrmů této skupiny můžeme po stránce formální i významové patrně zařadit i název kucmoch (‚hustá bramborová kaše‘), který se v českých nářečích vyskytuje v mnohých hláskových expresívních variantách. Bez zajímavosti není zvláště jedna z těchto jeho podob s počátečním disimilovaným f — foucmouk, jež dovoluje usuzovat i na spojitost se slovenským nářečním výrazem téhož významu — fučka, fujda.

Machek pokládá původ slova kucmoch pro nedostatek materiálu zatím za nejasný, ale připomíná jeho souvislost se srbochorvatským kačamak (‚polenta, kaše z kukuřičné mouky‘); jiné etymologické slovníky[5] však bližší výklad poskytují. Holub-Lyer uvádí slovo kucmoch, a též výraz kuba (jméno štědrovečerního českého lidového pokrmu podobné konzistence) do etymologické souvislosti se základem starého slova kucija; slovník Holuba-Kopečného uvažuje o původu z řeckého kukkia ‚boby‘ a opět uvádí souvislost mj. s ruským kuťja (‚jídlo s medem a rozinkami‘, českému pokrmu kuba podobné). Společným východiskem těchto výrazů i podle Machka je tedy slovo řecké. Protože ve většině případů jde o pojmenování kašovitých obřadních pokrmů, zpravidla vánočních (tak i bulharské kúča a severovýchodočeské kocvara/kočvara — ‚kaše z uvařeného sušeného ovoce, zvláště sušených švestek, zahuštěná ovocná šťáva‘), je při tradičnosti pojmenovaných jídel nasnadě i větší stálost výrazu, větší možnost uchování archaismu v nářeční slovní zásobě. Význam se však obměňuje a postupně ztrácí i výhradně zvykoslovné využití. U názvů jídel je ostatně přesné vymezení označovaných předmětů vždycky poněkud obtížnější a jejich variabilita značná, vázaná na krajové i individuální zvyklosti a možnosti. Proto nepřekvapuje ani nejasné určení významu staročeského výrazu kučina — podle Gebauera[6] ‚krmě nějaká‘. Do tohoto významového okruhu předpokládaných odvozenin od společného základu kuť-, kuč- je možno tedy zařadit i nářeční výraz označující v severovýchodních Čechách hustou mléčnou polévku. Usuzujeme-li pak na naznačené etymologické souvislosti u Čapkova nářečního [228]pojmenování hladká kučka, pak je i tento cenný doklad živým svědectvím Čapkovy myšlenky z jeho Chvály řeči české: „Tisíciletá moudrost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky.“[7]


[1] K. Čapek, V zajetí slov, Praha 1969, s. 203—204.

[2] K. Čapek, O české kuchyni, Přítomnost 1, 6. listopadu 1924, s. 686—687.

[3] J. Jungmann, Slovník česko-německý 1, Praha 1835; F. Šumavský, Česko-německý slovník, Praha 1851.

[4] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 3. vyd., Praha 1971. Širší výklad též P. Valčáková, České názvy kaší, Etymologica Brunensia, Praha 1978, s. 123n.

[5] J. Holub — S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968; J. Holub — F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952.

[6] J. Gebauer, Staročeský slovník 2, Praha 1916.

[7] K. Čapek, Marsyas čili na okraj literatury, 3. vyd., Praha 1948, s. 258.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 5, pp. 225-228

Previous Nakladatelství Academia nabízí do vaší knihovny

Next Eva Macháčková: K přivlastňovacím zájmenům vztažným

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1