Konference mladých jazykovědců v Brně

Renata Povolná

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Podobně jako v předchozím roce konala se v listopadu r. 1987 na brněnském jazykovědném pracovišti (dř. Ústavu pro jazyk český, dnes Ústavu slavistiky ČSAV), formou konference soutěž o nejlepší práci mladých vědeckých pracovníků.[1] V jazykovědné sekci bylo porotě zasedající pod vedením dr. J. Balhara, CSc., předloženo celkem pět prací. Každý soutěžící nejprve stručně seznámil účastníky konference se svým příspěvkem a potom k němu následovala diskuse.

B. Skalka přispěl do soutěže filologickým článkem Mělo řecké kérasma i význam „měsidlo, nádoba“?,[2] v němž se zabývá sémantickou hodnotou řeckého slova kérasma a jeho interpretací v řeckém překladu Starého zákona. Na základě syntaktické a slovotvorné analýzy a na základě srovnání lexému kérasma s odpovídajícím slovem z hebrejského textu Starého zákona autor doporučuje význam ,měsidlo nebo nádoba, džbán‘. Aby potvrdil jeho sémantickou nevyhraněnost, podrobuje analýze též jeho doklad z Knihy žalmů, pro nějž doporučuje význam ‚příměsek, popř. pomn. příměsky‘. Skalka zdůraznil především důležitost komplexního posouzení každé lexikální jednotky při stanovení jejího významu, zvláště důležitost slovotvorného zhodnocení a nezbytnost posouzení syntaktického postavení lexému v textu.

P. Peňáz představil svou studii Morální aspekt jazykového tabu. V ní se nejprve zabýval obecně otázkou morálky a jazykových zákazů, jejichž objektem byla od nejstarších dob potrava a sexuální život člověka. Typickou součástí tabuizace je jazykové tabu, kterému autor věnoval podstatnou část své studie. Zdůraznil, že specifičností novodobých tabu je jejich vázanost na společenský status. Na nižších společenských úrovních tabu v pravém slova smyslu vlastně neexistuje. Ví-li každý jedinec, že v jistých situacích jsou tabuové výrazy použitelné, nelze jejich užití považovat za narušení morálky. Peňáz ukázal, že tradiční chápání jazykového tabu, tedy jeho morální odůvodnění, je pouze fiktivní představou, o čemž svědčí např. to, že překlad tabuových výrazů do jiného jazyka je chápán jako plně únosný. Dochází k závěru, že předmětem zákazu nejsou činnosti, ani pojmy, nýbrž jen určité typy jazykových znaků pro tyto pojmy. Žádoucím vztahem k jazykovému tabu je proto týž vztah jako k jiným pravidlům etikety.

St. Kloferová představila kapitolu ze své připravované kandidátské disertační práce Jazyková situace v nově osídleném severomoravském pohraničí.[3] Přináší [95]v ní závěry získané na základě výzkumu jazykového materiálu z několika severomoravských obcí. Ukazuje, že na vývoj oblastně podmíněných slovníkových prvků v běžné mluvě mladé generace mají vliv čtyři faktory: /1/ rodinná tradice, /2/ geografická blízkost k tradičnímu osídlení, /3/ tlak většinové osídlenecké skupiny, /4/ tlak spisovného jazyka. Autorka vychází ze vzájemného srovnání mluvy dětí totožného rodičovského nářečního zázemí a zjišťuje, že v získaném jazykovém materiálu se projevují dvě tendence, jednak pozvolné pronikání spisovného výraziva, zvláště u výrazů spojených s domácností (dětské chrastítko, kvedlačka), jednak tvoření pojmenování nových, a to většinou na základě nepříznakovém, neexpresívním, jež jsou vázána na dětský kolektiv (plod lopuchu, vázat na smyčku, škvor).

R. Landsman ve svém příspěvku seznámil účastníky konference s problematikou způsobu a míry adaptability slovní zásoby mluvčích mladé generace přistěhovaných do Brna z jiného než hanáckého nářečního prostředí.[4] Na základě analýzy mluvených projevů vytypovaných informátorů dospěl k závěru, že výrazné dialektismy ze slovníku mladé generace mizí a že slovní zásoba mládeže přistěhované do Brna se vyrovnává vzhledem k městské mluvě a jejím modelem se stává spisovný jazyk, tzn. že mládež přejímá především ty lexikální prvky, jejichž brněnská podoba se shoduje se spisovným jazykem. Nejadaptabilnější ze tří sledovaných nářečních skupin je jednoznačně skupina slezská, dále východomoravská a nejméně adaptabilní je skupina česká.

L. Čižmárová uvedla stručným autoreferátem svůj článek Vyjadřování intenzifikace významu u nářečních ekvivalentů adjektiv velikánský a maličký.[5] Její příspěvek je založen na materiálu shromážděném pro Český jazykový atlas. Autorka v něm srovnává slovotvorné prostředky užívané na jedné straně u augmentace, na druhé straně u deminuce příd. jmen. Sleduje je v souvislosti s jejich územním rozložením, stupněm intenzifikace a mírou expresivity. Podle Čižmárové jsou intenzifikační slovotvorné prostředky v našich nářečích pestřejší u ekvivalentů příd. jm. maličký, což do jisté míry souvisí s častým vyjadřováním kladné expresivity u tohoto příd. jm. (např. pocity lítosti, soucitu, lásky) na rozdíl od jeho opozita velikánský, kterým se může vyjadřovat i expresivita záporná.

Všechny soutěžní příspěvky byly porotou hodnoceny kladně. Svědčí o dobré úrovni a připravenosti mladých jazykovědců na další vědeckou práci. Bohatá diskuse a účast mnohých dalších pracovníků je důkazem zájmu celého pracoviště o práci mladých a přispívá k prohloubení vzájemné informovanosti o odborné činnosti jednotlivých členů jazykovědného úseku.

---

[1] Tato soutěž zde probíhá již od r. 1980, formou konference od r. 1986. O první konferenci referovaly Z. Majerčáková a N. Obrtelová v NŘ 70, 1987, s. 249—251.

[2] Srov. B. Skalka, Listy filologické 112, 1989, s. 24—9.

[3] Srov. St. Kloferová, O vývoji dialektismů v severomoravském pohraničí, SPFFBU (v tisku).

[4] Srov. R. Landsman, Výzkum lexika mladé generace přistěhované do Brna, NŘ (v tisku).

[5] Srov. autorčin stejnojmenný článek v NŘ 71, 1988, s. 135—142.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 2, pp. 94-95

Previous Ivana Svobodová: Konference mladých jazykovědců v Praze

Next Otakar Mališ: Konference o slangu a argotu