Časopis Naše řeč
en cz

Nová monografie o literárním překladu

František Štícha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

„I literární překlad zůstává operací lingvistickou a jako takový musí byt studován prostředky moderní lingvistiky.“ Citovali jsme jeden z ústředních teoretických postulátů Jiřího Pechara, s nimiž tento známý překladatel i teoretik uměleckého překladu přistoupil ke zpracování studie Otázky literárního překladu (Čs. spisovatel, Praha 1986, 80 s.).

Vzhledem k citovanému požadavku překladatele není snad zcela nepřiměřené, recenzuje-li v jazykovědném časopise práci o literárním překladu lingvista, který sám ani nepřekládá, ani se soustavně nezabývá teorií překladu. Je pak ovšem nasnadě, že tu přihlédne více k lingvistickému než k ostatním aspektům uměleckého překladu, jimiž se autor obírá. Problematiku básnického obrazu a překládání poezie, jíž jsou věnovány poslední tři kapitoly práce, necháme tu záměrně zcela stranou.

Celá studie o nevelkém rozsahu je rozdělena do šesti kapitol. V úvodní partii autor nejprve obhajuje a dokládá tezemi zahraničních teoretiků překladu své stanovisko, že překlad je operací lingvistickou. Dále prospěšně shrnuje knihu V. N. Komissarova Lingvistika perevoda, zejm. jeho pět druhů překladových norem a pět typů ekvivalence mezi větou originálu a větou překladu. Poznamenejme k tomu, že problematika této ekvivalence by neměla zůstávat stranou pozornosti lingvistů studujících syntakticko-sémantické vlastnosti vět daného přirozeného jazyka, neboť jde o pozoruhodnou analogii se synonymií vět (resp. výpovědí) v rámci jednoho jazyka. A naopak teoretikové překladu i sami (neteoretizující) překladatelé by asi také neměli ignorovat výsledky lingvistického studia synonymie lexikálních i syntaktických prostředků jazykového systému.

Pokud jde o konkrétní závěry o zmiňovaných typech ekvivalence, chceme zde upozornit jen na zřejmý Komissarovův omyl, přejímaný i Pecharem, týkající se koordinace v angličtině. Není pravděpodobné, že by angličtina např. na rozdíl od ruštiny a češtiny často stavěla „do téže roviny i věci různorodé“. Ve výpovědi, kterou Pechar cituje z Komissarova He was thin and tentative as he slid his birth certificate from Puerto Rico across the desk, nemá adjektivum thin zřejmě význam ‚tenký, hubený‘, nýbrž pravděpodobně tu jde o metaforu, odpovídající přibližně významu českého adjektiva ‚zkroušený‘.

Co se týče jazykových norem překladové literatury, je velmi závažné Pecharem citované tvrzení Komissarova, že „mnohá slova, slovní spojení a způsoby popisu situace jsou zpočátku charakteristická právě pro jazyk překladů, a teprve potom [144]část z nich proniká i do jazyka původních děl“. Toto tvrzení by ovšem bylo třeba teprve ověřit (alespoň pokud jde o češtinu).

Ve druhé kap. se autor zabývá problematikou významu slov, zejm. lexikální a syntaktickou ekvivalencí jak v rámci téhož jazyka, tak zvláště mezi různými jazyky, konkrétně mezi češtinou a francouzštinou. Z řady cenných a zajímavých tvrzení a příkladů upozorníme tu jen na ty formulace, které pokládáme za problematické.

Je např. nepřesné a zavádějící tvrdit, že „význam slovesa je dán vazbami, v nichž se vyskytuje“. I když v různých vazbách mívá totéž sloveso mnohdy různý význam (např. smát se na někoho — smát se někomu), Pecharovo tvrzení neplatí obecně. Vždyť ani význam slovesa smát se není dán vždy tou či onou jeho vazbou, resp. nepřítomností vazby: ve větě Eva se smála může mít v určité komunikativní situaci význam odpovídající významu vazby smát se na někoho, anebo vazby smát se někomu, popř. i význam, který se explicitně nevyjadřuje vazbou na to či ono doplnění. Kromě toho je běžným jevem, že slovesa mají různé významy i v rámci jedné vazby, méně běžným jevem je pak i existence vazeb synonymních.

Pro lingvistu je zvláště zajímavá a poučná kap. třetí, v níž se Pechar zabývá tím, co by bylo možno nazvat ‚(literární) styl národního jazyka určité doby‘. Ale i zde je možno brát některá Pecharova tvrzení s jistými výhradami. Lze např. sílu a hloubku filozofické abstrakce Hegelovy či Kantovy, rozdílné od abstrakce francouzských myslitelů, připisovat jen „stylu“ německého jazyka oné doby?

Nemůžeme už nikterak souhlasit s tvrzením, že je jevem „veskrze stylistické povahy, nijak nepodmíněným syntaktickými nebo lexikálními vlastnostmi jazyka“ (s. 40), umísťuje-li se ve francouzštině velmi často „abstraktní substantivum“ do pozice větného podmětu, např. une friandise retroussait son nez (doslova ‚mlsnost jí pokrčila nos‘). Právě naopak, tento způsob jazykového ztvárnění skutečnosti je ve francouzštině zčásti lexikalizován, zčásti jde o jazykovou normu syntaktického ztvárnění věty (resp. výpovědního obsahu). O lexikalizaci tohoto jevu se lze snadno přesvědčit např. ve francouzských výkladových slovnících, které napořád uvádějí jako příklady na významy mnohých sloves věty typu Le soleil fane les fleurs tam, kde české slovníky mají Květiny na slunci vadnou ap.[1]

Přes uvedené připomínky je recenzovaná publikace nesporně hodnotným příspěvkem k teorii i praxi literárního překladu a lze vyslovit souhlas s jejím redakčním recenzentem, který o J. Pecharovi napsal: „Nechápe tedy překládání ani jako záležitost pouhé autorské intuice, ani jenom jako věc technickou, ale jako náročnou práci, jež se nepřestává zajímat o systémy jazyka i o smysl kulturně historických souvislostí. … jestliže Jiří Pechar ukazuje v novém světle a z nových úhlů problémy, které z překládání umě[145]leckých děl vyplývají, je to nejlepším doporučením potřebnosti a aktuálnosti této jeho nové práce.“


[1] Podrobněji viz F. Štícha, Utváření a hierarchizace struktury větného znaku, Praha 1984.

Naše řeč, volume 71 (1988), issue 3, pp. 143-145

Previous Libuše Čižmárová: Vyjadřování intenzifikace významu u nářečních ekvivalentů adjektiv velikánský a maličký

Next Helena Confortiová: Frekvence grafémů, tvarů a konstrukcí ve slovenštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1