Časopis Naše řeč
en cz

Doch, došek

Emanuel Michálek

[Short articles]

(pdf)

-

Obě slova uvedená v nadpise patří do slovní zásoby češtiny, i když došek má v ní postavení centrálnější. Svědčí o tom údaje v Slovníku spisovného jazyka českého, kde doch je hodnocen jako výraz řidčeji se vyskytující, kdežto došek je zaznamenán bez takového omezení.[1] Pro centrálnější postavení slova došek mluví i okolnost, že má, na rozdíl od výrazu doch, v nové češtině několik odvozenin, např. doškový, doškář, doškovati. Toto sloveso s významem ‚pokrývat došky‘ hodnotí však zmíněný slovník jako řídké. Původ slov doch, došek hledá odborná literatura vesměs v německém Dach. Jen Etymologický slovník V. Machka vyvozuje české došek z německého kompozita Dachschaube téhož významu.[2] V této souvislosti si můžeme položit otázku, jak se jeví takové předpoklady odborné literatury ve světle bohatého lexikálního materiálu, shromážděného v Ústavu pro jazyk český ČSAV pro potřeby velkého Staročeského slovníku, vycházejícího od r. 1968.

Obě slova, doch i došek, jsou totiž v staré češtině dobře doložena od dob velmi dávných: doch od 2. pol. 13. stol., došek pak od 2. pol. 14. stol. Doch se objevuje už mezi českými glosami v latinském výkladovém slovníku Mater verborum z 13. stol. (65b, 134c)[3] jako překlad latinských ekvivalentů culmus a glossus (‚došek‘, popř. ‚došková střecha‘). Druhý z těchto ekvivalentů se překládá českým doch i v dalších latinsko-českých slovnících: Ve 14. stol. k nim patří Klaretův Bohemář (v. 358) a Glosář (slovník Prešpurský v. 729)[4] (oba tyto slovníky zaznamenávají také variantní podobu duoch), dále slovník v rukopise Svatovítském (95b), v 15. stol. pak slovník Ostřihomský (82b) s hesly seřazenými abecedně na rozdíl od slovníků Klaretových, členících slovní zásobu podle věcných okruhů. Ze 14. stol. pocházejí už také doklady z textů neslovníkových, jako je staročeský překlad latinské sbírky legend a výkladů o životě a učení poustevníků, zvaný Životy svatých Otců: „plamen … jako by doch zapálil“ OtcB 183a (opět s variantou duoch v jiném rukopise), nebo divadelní hra velikonoční Mastičkář Drko[220]lenský: „Teď máš … tři jinochy jako najkrašie tři dochyv. 63—64.[5] Z 15. stol. připomeňme aspoň poznámku v Rokycanově Postile,[6] zvané též Kniehy výkladóv, vytýkající, že „málo lidé stojí o dobré kněží …, byť duoch v komži oblek, téžť by se jemu tento lid zpovídal jako jinému“.

Podobné jsou rovněž doklady na slovo došek. Ve 14. stol. je doložen v Klaretově Glosáři jako překlad za latinský výraz fasciculus (v. 736) ‚svazeček‘ a ve štítenském sborníku Vyšehradském bez odpovídajícího ekvivalentu v latinském kontextu: Došek vytčený znamenie jest krčmy a obruč vína“ (fol. 40a1). Ze století 15. je doložen došek v Ostřihomském slovníku (fol. 116a): „teges … přikrytie vel došeka v Příbramově Životě kněží táborských: „Jali sú se (kněží táborští doktory) … potupovati … a řiekati jim, že jsú kalení doškové.[7] Všimneme-li si blíže latinských ekvivalentů za staročeské doch a došek, zjistíme, že se v jiných místech staročeských textů překládají takto: za latinské slovo culmus bývá také klas (slovník v rukopise Svatovítském 95b), stéblo (slovník Ostřihomský 72a); fasciculus se překládá také otépka (např. Olomoucký evangeliář 296b, Matoušovo evangelium 13, 20) nebo snopek (slovník Jana Holubáře z pol. 15. stol., fol. 18b); glossus mívá, jak už řečeno, v staročeštině ekvivalent doch, v střední horní němčině pak schoub (Diefenbach, Glossarium 266), odpovídající uvedeným staročeským ekvivalentům otépka, snopek. Středohornoněmecký výraz schawb (vedle decke ‚strop‘) bývá také za latinské teges (Diefenbach 575). Pokud jde o staré německé ekvivalenty, je třeba říci, že se nám nepodařilo najít v střední horní němčině složeninu Dachschaube, s níž se, jak jsme uvedli, někdy počítá jako s východiskem pro slovo došek. S přihlédnutím k tomu pokládáme při osvětlení výrazu došek, označujícího na rozdíl od základního doch zpravidla substanci jednotlivou, popř. zdrobnělou, za pravděpodobnější výklad nevycházející z německého Dachschaube, ale předpokládající, že došek bylo utvořeno od přejatého doch obdobně, jako staročeské papúšek od papúch, kmošek od kmoch ap. Zmíněný rys singulativní a deminutivní platnosti[8] slova došek je patrný např. z dokladu v Tovačovské právní knize,[9] který zároveň ukazuje, že došek byl v staré době také symbolem při řízení právním. V kapitole 122 se tam popisuje provádění exekuce na pozemky neplatícího dlužníka: „Úředníci s panem komorníkem vyšším … jedú … do té dědiny. A vyvolajíc lidi … káží lidem těm … jemu (tj. věřiteli) člověčenství slíbiti. A vytrhnúc šindel neb z střechy došek dadí přisúzenému v ruce a dějí: Toť jest znamení tobě, že tato dědina jest tvá a dědictví tvé. A tak on toho již dále jest dědicem a s tím učiniti muož jako s svým vlastním a zpupným dědictvím.“ Měla tedy dosud v češtině existující slova došek a doch v starém jazyce své zvláštnosti.


[1] Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. 347, 383. Slovník spisovné češtiny, Praha 1978, slovo doch neuvádí.

[2] J. Holub, F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 104; J. Holub, S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1973, s. 139; V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 123. Srov. též polské dach ‚střecha‘.

[3] Vydal A. Patera, A. Baum, Časopis českého musea 51, 1877, s. 379.

[4] Edice V. Flajšhanse, Klaret a jeho družina 1, Praha 1926, s. 52, 132.

[5] Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, vyd. B. Havránek, J. Hrabák a spol., Praha 1957, s. 293.

[6] Ve vydání F. Šimka, Postila Jana Rokycany 1, Praha 1928, s. 747.

[7] Vyd. J. Macek, Ktož jsú boží bojovníci, Praha 1951, s. 273—274.

[8] O singulativní platnosti zdrobnělin srov. F. Daneš, Jména jednotlivin, Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 493.

[9] V. Brandl, Kniha Tovačovská, Brno 1868, s. 69—70.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 4, pp. 219-220

Previous Eva Havlová: Maňas a maňásek

Next Igor Němec: Odvaha

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1