Časopis Naše řeč
en cz

Cestující jsou povinni se za jízdy držet

Ludmila Uhlířová

[Short articles]

(pdf)

-

Slovosled této věty opakovaně upoutává pozornost cestující veřejnosti.[1] Předmětem pochybností je umístění příklonného se před příslovečným určením za jízdy; toto příslovečné určení odděluje příklonku od tvaru zvratného slovesa držet.

Připomeňme si nejprve základní pravidlo o poloze příklonek ve větě. Toto pravidlo vyplývá z nepřízvučnosti příklonek, jejímž důsledkem je jejich „příklonnost“ k předcházejícímu slovu přízvučnému, a říká, že příklonky se kladou ve větě za první přízvučný úsek, tedy na „druhé místo“. Přízvučný úsek může být tvořen holým větným členem (Počasí se tento týden vydařilo), rozvitým větným členem (Výstava hraček, loutek a ilustrací v galerii Albatros se jmenuje Jiří Trnka dětem), vedlejší větou (Kde Sokrates zemřel, se už asi nikdy nedovíme), ve vedlejší větě spojkové spojovacím výrazem, v některých případech též spojovacím výrazem a po něm následujícím větným členem (Řekl, že se hned tak nevrátí. Diváci doufali, že v druhé polovině zápasu se skóre upraví). Na „druhém“ místě může stát jedna, popř. i několik příklonek vedle sebe. Pořadí příklonek je přitom vázáno určitými pravidly.

Jsou-li ve větě přítomny příklonky náležející k různým slovům, tj. jednak k přísudku, jednak k infinitivu, jako je tomu v případě naší věty, přistupují k základnímu pravidlu o postavení příklonek ve větě pravidla další. Pro polohu příklonky je rozhodující sémantika přísudkového slovesa a syntaktická platnost infinitivu. V případě modálního slovesa určitého a jím řízeného infinitivu, které dohromady tvoří jeden větný člen, modální přísudek, se příklonky náležející oběma různým slovesům běžně setkávají na „druhém“ místě ve větě: Včera jsem se s vámi nemohl domluvit, Nemohl jsem se s vámi včera domluvit atd. Nezáleží přitom na tom, zda infinitiv následuje za přísudkovým slovesem (bezpříznakový slovosled), nebo zda před ním předchází (příznakový slovosled): Domluvit jsem se s vámi včera nemohl, Včera jsem se s vámi domluvit nemohl apod.

Je-li v přísudku jiné sloveso než modální, popř. jde-li o přísudek sponový, skládající se ze sponového být a přísudkového jména, pak infinitiv rozvíjející přísudek za ním většinou následuje a příklonky se kladou nejen na „druhé“ místo ve větě, ale také na místa další, a to tak, aby se ve větě pokud možno pravidelně střídaly úseky přízvučné s nepřízvučnými. Věta tím nabývá plynulého rytmu. Řekneme Včera jsem byl ochoten se s vámi domluvit, nikoli však *Včera jsem se s vámi byl ochoten domluvit. První slovosledné variantě dáváme dnes přednost i před starším územ Včera jsem byl ochoten domluvit se s vámi, s postavením příklonek za jejich řídícím infinitivem, který je zároveň nositelem větného intonačního centra.

I věta s modálním slovesem může ovšem mít příklonky rozmístěny na více místech ve větě: Včera jsem se nemohl s vámi domluvit. V současném úzu však pozorujeme tendenci rozšiřovat okruh sloves v širokém slova smyslu modálních o další, i nemodální slovesa, před nimiž [263](tj. na „druhém“ místě ve větě) stojí současně všechny příklonky. Např. vedle Právě jsem se chystal vám zavolat máme i Právě jsem se vám chystal zavolat analogicky podle Právě jsem vám chtěl zavolat, vedle Včera jsem se snažil ti to vysvětlit máme i Včera jsem se ti to snažil vysvětlit, a vedle Včera jsem se přišel s vámi domluvit a staršího Včera jsem přišel domluvit se s vámi máme také Včera jsem se s vámi přišel domluvit. Uvedená tendence však zatím nenabyla obecné platnosti.

Pokud je infinitiv syntakticky závislý nikoli na přísudku, nýbrž na jméně jakékoli syntaktické platnosti jako jeho přívlastek, následuje příklonné se, si vždy bezprostředně za ním: přemáhání dětské vůle dělat si, co se mu zamane; povinnost dojít si čas od času k očnímu lékaři.

Ve větě Cestující jsou povinni se za jízdy držet stojí za prvním přízvučným slovem, podmětem cestující, příklonka jsou, tvořící mluvnický celek s přísudkovým jménem povinni; za ním stojí příklonka se, patřící k infinitivu držet. Věta tedy uvedenému požadavku pravidelného střídání rytmicky „silných“ a „slabých“ úseků plně vyhovuje. Obě příklonky, jsou a se, náležejí k různým slovům ve větě a na témže, „druhém“ místě se nesetkávají — neřekneme *Cestující se jsou povinni za jízdy držet ani *Cestující jsou se povinni za jízdy držet.

O plynulém rytmu věty se přesvědčíme, přečteme-li ji nahlas. Protože jde o větu poměrně krátkou, vyslovíme ji pravděpodobně jako jeden rytmický celek, bez intonačního předělu. Při velmi pomalém čtení bychom mohli učinit intonační předěl za slovem povinni. Věta by se tím rytmicky rozdělila do dvou částí, polohu příklonky by to však neovlivnilo; příklonka může ve větě následovat i po pauze.[2]

Všimněme si nyní polohy příklonky se z hlediska aktuálního členění dané věty. Před příklonkou předchází téma, tj. část věty vyjadřující, „o kom“ se ve větě mluví (tj. o cestujících), spolu s přechodným členem jsou povinni. Po příklonce následuje réma, tj. vlastní sdělení (totiž to, co jsou povinni dělat: za jízdy se držet). Uvnitř rematické části věty lze ještě rozlišit vlastní réma, sloveso držet (se), stojící na konci věty a nesoucí větný přízvuk, od průvodní rematické složky za jízdy, vyjadřující okolnost infinitivního děje. Vymění-li si větný člen za jízdy místo s příklonkou se, tj. Cestující jsou povinni za jízdy se držet, dostane se do pozice původně přízvukově „slabé“ průvodní složka rématu, tedy složka sdělně důležitá a přízvučná. Věta tím ztrácí rytmickou plynulost. Pravděpodobnost, že bude vyslovena s intonačním předělem uprostřed, se zvyšuje. Opozice mezi větným tématem a rématem se zvýrazní, průvodní rematický prvek může být pociťován jako sdělně aktualizovaný, zdůrazněný. Po stránce rytmické i svým aktuálním členěním se tato varianta s příklonkou za okolnostním určením za jízdy, a tedy bezprostředně před infinitivem, jeví sice jako možná, avšak méně obvyklá.

V některých případech je z rytmických důvodů postavení příklonky se bezprostředně před infinitivem zřejmě zcela nepřijatelné, nebo alespoň velmi nepravděpodobné, např. při dalším rozvití naší věty příslovcem stále. Srov.: *Cestující jsou [264]povinni za jízdy stále se držet. * Cestující jsou povinni stále za jízdy se držet. Mluvčí však může zvolit jednu z několika následujících variant: Cestující jsou povinni se za jízdy stále držet. Cestující jsou povinni se stále za jízdy držet. Cestující jsou povinni stále se za jízdy držet. Cestující jsou povinni za jízdy se stále držet. Z nich za nejplynulejší a slovosledně nejvhodnější považujeme variantu první.

Abychom vyhověli současně požadavkům plynulého větného rytmu i kontaktního postavení příklonky se u slovesa, k němuž patří, museli bychom přestavět slovosled naší věty takto: Za jízdy jsou cestující povinni se držet. Tím ovšem dochází k dílčím změnám v aktuálním členění věty. Průvodní prvek rématu za jízdy se přesouvá na počátek věty a přijímá funkci centrálního prvku tematického; z původního centra tématu, cestující, se současně stává tematický prvek průvodní, méně aktualizovaný, méně „důležitý“ v daném okamžiku sdělení než tematický prvek centrální. Tato slovosledná varianta je vhodná v takovém kontextu, kde se vypočítávají různé okolnosti cestování dopravními prostředky, kde se píše nebo hovoří o různých fázích cestování, např. za jízdy, při zastavování, při rozjíždění, při vystupování a nastupování apod. V případě naší původní věty tomu tak není; nejdůležitějším prvkem situace jsou cestující. Proto stojí toto slovo na počátku, nikoli uprostřed věty. Větu bychom mohli parafrázovat jako apel k cestujícím: Cestující, za jízdy se držte! Slovoslednou přestavbu věty nelze tedy doporučit.

Shrnujeme: Chceme-li, aby zkoumaná věta měla dané aktuální členění a zároveň plynulý rytmus, nemůžeme toho dosáhnout jinak než odtržením příklonky se od infinitivu, k němuž patří. Toto odtržení nelze hodnotit jako nevhodné.

Skutečnost, že se v důsledku působení rytmického principu od sebe odsouvají prvky, mezi nimiž je bezprostřední syntaktický vztah, je v češtině běžná. Netýká se pouze zvratného se, jako je tomu v naší větě, ale velmi často také např. tvarů pomocného slovesa být, krátkých tvarů osobních zájmen, některých zájmen ukazovacích apod. Za pozornost stojí, že takové „odtržení“ příklonky od řídícího slova a přemístění na „druhé“ místo dokonce napomáhá zřetelnějšímu syntaktickému členění věty. Je to zřejmé zejména v odborných textech, kde jsou věty delší, se složitější syntaktickou stavbou. Srov. např.: Pro vytváření generátorů impulsů se v číslicových systémech používá oscilátorů. Pro vytváření generátorů impulsů v číslicových systémech se používá oscilátorů. Ve variantě prvé jsou příklonkou odděleny dva větné členy rozvíjející sloveso, ve variantě druhé jde o jediný větný člen, rozvitý neshodným přívlastkem.


[1] Psal o něm již A. Stich v Práci ze dne 26. června 1976.

[2] M. Dokulil, Opravovat zvratné se, si po čárce? Český jazyk 6, 1956, 108—113. F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 5, pp. 262-264

Previous Libuše Kroupová, Vladimír Mejstřík: Za Jaroslavem Zimou

Next Miloslava Knappová: Vietnamská osobní jména v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1