K dvojímu výročí profesora Adolfa Kellnera

Jan Balhar

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V květnu minulého roku bylo tomu třicet let, co zemřel univ. prof. Adolf Kellner, a letos v březnu vzpomeneme jeho nedožitých osmdesátin. Využíváme obou výročí, abychom si připomenuli dílo tohoto předního českého dialektologa a zhodnotili jeho význam pro naši jazykovědu.

Se jménem Ad. Kellnera jsou spjaty především význačné práce o slezských nářečích, ale jeho první publikované příspěvky se týkají dialektů slovenských. Autor v nich podával výstižné popisy hláskoslovných a tvaroslovných systémů menších úseků slovenských dialektů (Příspěvek k bližšímu poznání nářečí lučivňanského, Bratislava VI, 1932, s. 467—489; Nářečí severozápadního Šariše, Sborník Matice slovenskej XVI—XVII, 1938—1939, s. 35—49; K charakteristice čadeckých nářečí, Linguistica Slovaca I—II, Bratislava 1939—1940, s. 220—229 aj.).

Není jistě náhoda, že se Kellner zaměřoval na úseky tvořící přechod mezi většími nářečními skupinami nebo na slovenská nářečí s četnými prvky nářečí polských, popř. moravských. Získával tak průpravu pro velkou studii o přechodovém nářečí par excellence, totiž o nářečích těšínských.

Souběžně s uvedenými popisy uveřejňoval Kellner též ukázky nářečních promluv ze Slovenska (Nářeční ukázky liptovsko-spišského pomezí, Sborník Matice slovenskej XIV, 1936, s. 201—208; Polské nářeční ukázky ze Spiše, Sborník Matice slovenskej XVIII, 1940, s. 98—102). Jeho zápisy, stejně jako jeho mluvnické popisy, jsou na svou dobu přesné zvláště po stránce fonetické, takže jich bylo využito při vypracování syntetických prací o slovenských dialektech.

Kellner byl rodák ze Štramberka. Jako posluchač filozofické fakulty v Brně napsal o svém rodném dialektu seminární práci. Tu pak později rozšířil, doplnil a obhájil jako doktorskou disertaci a v Brně r. 1939 vydal pod názvem Štramberské nářečí. Jde o dosti podrobný obraz mluvnické stavby dialektu pěti obcí tzv. moravské laštiny, tj. jižního okrajového slezského nářečí z okresu novojičínského. Kellnerův synchronní popis je vhodně kombinován výkladem o vývoji hláskoslovných jevů od nejstarších dob po současnost. V duchu Trávníčkova pojetí se u každé nářeční hlásky zjišťují její východiska v stavu pračeském a zkoumá se, jak se hlásky pračeské projevují v dnešním nářečním stavu. Škoda, že podobný historický výklad postrádáme u ostatních mluvnických plánů. Kromě hláskosloví a tvarosloví obsahuje tato první Kellnerova větší studie též stručný přehled nářeční slovotvorby a skladby. Přesností jazykového materiálu a metodickou promyšleností předčilo Štramberské nářečí všechny dosavadní dialektologické monografie a není [42]divu, že se stalo hojně napodobovaným vzorem pro práce našich dalších dialektologů.

Nejrozsáhlejším, nejvyzrálejším a také nejvýznamnějším dílem Ad. Kellnera je jeho dvojdílný spis Východolašská nářečí (Brno I, 1946; II, 1949). Autor v něm uplatnil zkušenosti z vlastních terénních výzkumů a volil v podstatě stejný metodický postup jako v předchozí monografii. Protože však je zkoumaná oblast tzv. východolašských nářečí — lépe přechodných nářečí česko-polských (Bohumínska, Těšínska, Jablunkovska a části Frýdecka) nepoměrně rozsáhlejší než Štrambersko (čítá na 100 obcí), a navíc se ukázala jako území jazykově značně diferencované, byly u 43 jazykových jevů zachyceny jejich hranice na mapách.

Tvoření slov a skladba jsou v práci pojaty opět diferenčně, v případě skladby jde často o náhodně zachycené větné a souvětné nářeční typy. I přes nesoustavnost syntaktických zápisů si však Kellnerových poznámek nepřestáváme vážit; jsou vlastně dosud jediným rozsáhlejším pramenem pro komparatisticky pojaté práce na tomto úseku nářeční gramatiky.

Druhý díl obsahuje slovník. Ten není jen svodem lexikálních diferencí, ale podává i základní jádro běžné slovní zásoby. Svou šíří, přesností výkladů i lokalizací dokladů umožňuje sledovat vztahy uvedené slezské přechodové oblasti k dialektům polským, českým i slovenským.

Najdeme tu také obecnou charakteristiku zkoumaných nářečí, jejich jazykovou klasifikaci a jejich územní vymezení. Kellner ukázal, že západotěšínská nářečí netvoří homogenní celek a že jsou stupňovitě diferencována různou intenzitou pronikání prvků českých nebo slovenských. V partiích věnovaných problému původu a vývoje přechodných nářečí česko-polských snesl Kellner nesmírně důležitý materiál dokládající silný vliv češtiny na Těšínsku a prokazující jeho souvislost s Moravou. Jazykový vývoj přitom konfrontoval s vývojem společnosti. Přesvědčivě doložil starou kulturní souvislost Slezska s českými zeměmi, avšak jeho závěry o původním českém charakteru Těšínska se zakládají především na zjištění českých lexikálních prvků. Třebaže jejich počet není malý a třebaže jde o pojmenování patřící do základní slovní zásoby, je nutno brát v úvahu, že slovník je tou složkou jazyka, která nejrychleji reaguje na všechny změny ve společnosti a na rozdíl od jevů gramatických se mění poměrně snadno. Nelze tedy jeho význam přeceňovat.

Kellner je rovněž autorem řady závažných článků, statí a studií. Některé jsou dílčími příspěvky k poznání současných jazykových poměrů ve Slezsku, jiné směřují k obecnějším teoretickým výkladům. Do skupiny první patří např. jazykovězeměpisný příspěvek K opavskému jazykovému zeměpisu (Slezský sborník 1952, s. 103—112). V něm se sleduje mimo jiné rozsah splývání sykavkových řad a úžení é v i. Obecnější ráz má článek Jazykový zeměpis a jeho význam pro studium rozvoje jazyka (Slezský sborník 1951, s. 55—61).

[43]Kellnerova studie Slezsko po stránce jazykové (sb. Slezsko, český stát a česká kultura, Opava 1946, s. 92—113) zaslouží pozornosti pro úspěšný pokus sledovat úlohu jazyka při formování národního povědomí. Kellner tu dospívá k závěru — později u nás takřka obecně přijatému —, že jazyk není rozhodujícím kritériem příslušnosti k některému národnímu celku; je jím národní povědomí (to pak souvisí mimo jiné s kulturně politickým nebo náboženským zaměřením).

Nic neubral čas na závažnosti studie Jazykové poměry v levém horním Poodří (sb. Naše řeč, náš lid, Opava 1946, s. 75—94). Autor v ní doložil, že nářečí na Hlubčicku a Ratibořsku (na území PLR) patří k slezským nářečím opavské podskupiny, tedy k nářečím českého typu. Jeho závěry bychom doplnili, že v současné době patří tyto dialekty do sféry vlivu národního jazyka polského. Naopak právem dnes zdůrazňujeme, že se těšínská nářečí na našem území ve své většině vyvíjejí v rámci národního jazyka českého.

Poslední publikovaná Kellnerova studie má název K otázce historického formování jazykových hranic (Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 317—327). V ní je podán výčet činitelů, kteří působí při vytváření a ustalování hranic jazykových jevů.

Za připomenutí stojí Kellnerova iniciativa na přípravných pracích pro Český jazykový atlas a jeho zásluha na tom, že v Brně byla založena pobočka Ústavu pro jazyk český ČSAV, středisko pro studium vývoje mluvy na Moravě.

V podstatě celou dobu od absolutoria vysoké školy Adolf Kellner učil. Nejprve na středních školách, od r. 1945 jako univerzitní profesor na filozofické fakultě v Brně. Je s podivem, kolik žáků dovedl za poměrně krátkou dobu svého univerzitního působení nadchnout pro lingvistiku, a zvláště pro dialektologii. Jim především byla určena přehledná učebnice Úvod do dialektologie (Praha 1954). Jen velké osobnosti se mohlo podařit soustředit kolem sebe na katedře českého jazyka a literatury tolik mladých bohemistů. Kellner se totiž o své posluchače nejen staral a pečoval o jejich vědecký růst, ale byl mladým lidem přitažlivým vzorem svou ušlechtilostí a mravní odpovědností. Patřil k jedinečným vysokoškolským učitelům, na něž se nikdy nezapomíná.

Kellnerovo dílo bylo náhle přerušeno badatelovým úmrtím před třiceti lety, ale i s odstupem času budí úctu. Metodicky je novátorské do té míry, že výrazně dosud ovlivňuje naši moderní dialektologii, vědeckou přesností je jen těžko překonatelné. Vždy může sloužit jako seriózní východisko pro další jazyková bádání. I když ne všechny Kellnerovy závěry dnes přijímáme bez výhrad, jemu patří navždy zásluha, že se jako první pokusil monograficky řešit nesmírně složité problémy původu a vývoje západotěšínských dialektů, že se vždy opíral o spolehlivě zachycený materiál a že důsledně zkoumal jazykové otázky v souvislosti s dějinnými procesy společnosti, jíž jazyk slouží. Také v tom je nám dnes vzorem.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 1, pp. 41-43

Previous Karel Šebesta: Karel Svoboda sedmdesátiletý

Next Edvard Lotko: K životnímu jubileu Miroslava Komárka