Časopis Naše řeč
en cz

Mathesiův odkaz stále živý

Otakar Šoltys

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V dějinách rozvoje národní kultury se vyskytují osobnosti, jejichž životní dílo zasáhlo mnohé obory. Vilém Mathesius rozhodně patří mezi tyto osobnosti a je nutné dodat, že jeho postavení je v každém z oborů, kterému se věnoval, klíčové. Je pravděpodobné, že stého výročí jeho narození (narodil se 3. srpna 1882) vzpomenou naši anglisté, obecní lingvisté, literární historici a literární vědci, bohemisté, a zejména jeho přímí žáci, na jejichž odborném růstu se Mathesius podílel a kteří sami jako vysokoškolští učitelé vychovali v mathesiovském duchu již několik generací žáků svých. Chtít obsáhnout při této příležitosti všechny Mathesiovy průkopnické myšlenky by bylo velmi nesnadné a autor článku se necítí být práv tohoto rozsáhlého úkolu. Vždyť např. československá anglistika dosud čerpá z myšlenek a podnětů svého prvního profesora a zakladatele anglického semináře na FF UK v Praze. Také obecná lingvistika nachází s úspěchem v Mathesiově odkaze jak podněty pro práci, tak řešení aktuálních problémů, nebo alespoň naznačenou cestu, jak je řešit. Stejně tak každý, kdo se zabývá aktuálním členěním výpovědi a výstavbou útvarů vyššího řádu, než je věta, ať už u nás doma, nebo v zahraničí, je si vědom toho, jak užitečné je znovu pročítat stati, ve kterých se aktuálním členěním a výstavbou komunikátů zabýval Mathesius. A je třeba přiznat, že i pro naši bohemistiku obsahuje Mathesiův odkaz položky, které aktivně ovlivňují současný vědecký výzkum, i podněty, které ještě mohou být aktuální.

Omezíme-li náš zájem při vzpomínce na sté výročí narození této velké osobnosti naší i světové lingvistiky na podněty, které Mathesius dal oblasti jazykové kultury, činíme tak s vědomím, že při příležitosti tohoto výročí bude publikována řada studií postihujících i jiné aspekty Mathesiova odkazu a že zaměření a charakter našeho časopisu nás k připomenutí právě této části Mathesiova odkazu zavazuje. Zasvěcený čtenář jistě ví, že o současný charakter Naší řeči se muselo bojovat a že to, co nám nyní připadá jako naprostá samozřejmost, probojovali a samozřejmostí učinili až členové Pražského lingvistického kroužku (dále jen PLK) v čele s Vilémem Mathesiem a Bohuslavem Havránkem.

Naše řeč vznikla v r. 1916 jako časopis zaměřený na jazykovou správnost, který si za hlavní cíl stanovil očistu češtiny od cizí příměsi. Podle Mathesia (Čeština a obecný jazykozpyt — dále jen ČOJ, s. 452) tento puristický postoj[1] k jazyku ironizoval prof. J. Zubatý (nutno poznamenat, že sám redaktor Naší řeči) na svých přednáškách dvěma pseudotezemi: „1. Všechno, v čem se české vyjadřování shoduje s německým, je v češtině [146]germanismus; 2. ze dvou způsobů, kterými lze v češtině vyjádřit touž věc, musí být jeden vždycky nesprávný.“[2] Zajímavý je i Mathesiův postřeh, že nositelem těchto postojů byla pozitivistická víra ve všemohoucnost vědeckých metod spojená se snahou vytvořit autoritativní instituci pro otázky jazykové. Mathesius tuto situaci charakterizuje slovy: „Jí bylo podle všeho připsati, že časopis působil dojmem, jako by jej psali odborníci, kteří všecko zcela jistě vědí nebo alespoň mohou vědět.“[3] (ČOJ, s. 451) Tradiční zaměření Naší řeči se dostalo do konfliktního postavení s aktivními uživateli mateřského jazyka, když byl na uprázdněné místo vedoucího redaktora jmenován Jiří Haller. Polemika v letech 1930—1931, kterou měla Naše řeč se spisovateli, podnítila členy PLK, aby v duchu tezí předložených 1. slavistickému sjezdu v r. 1929 vystoupili proti purismu založenému na kritériích historické oprávněnosti a abstraktně pojímané čistoty. Duchovním otcem tohoto vystoupení[4] byl předseda PLK, Vilém Mathesius, neboť to byl právě on, kdo si uvědomoval, že ve vývoji českého jazyka došlo ke kvalitativní změně. Spisovný jazyk v té době měl již rozsáhlou slovní zásobu, ustálenou mluvnickou stavbu, dostatečně ustálený pravopis, a hlavně existovalo spolehlivé jazykové povědomí i vytříbený cit pro tvůrčí užívání češtiny ve všech oblastech života národní společnosti. V této jazykové situaci hlídat pouze čistotu jazyka byl historický anachronismus, který snad [147]kdysi měl své racionální jádro, v 30. letech však zužoval zorný úhel bohemistiky a odváděl pozornost od úkolů důležitějších. A právě v hledání a vytyčování nového programu lingvistického bádání nemohl zřejmě Mathesia nikdo zastoupit. Jeho ohromné vědomosti, jeho znalost evropské kultury, a zejména podrobná znalost kultury ostrovní, která mu umožňovala nadhled a srovnání, jeho bystrý duch analytický a jeho zanícení pro otázky jazykové spojené s nebývalými organizačními schopnostmi a výraznými rysy lidské a vědecké osobnosti mu umožnily vyhmátnout a formulovat úkoly nejpodstatnější a postavit je před naši vědeckou obec, popř. si pro jejich řešení vybrat a vychovat pracovníky. Často se v těchto souvislostech zdůrazňuje Mathesiův přínos při prosazování revoluční metodologie synchronního popisu jazyka v boji s metodologií popisu diachronního, do té doby převládající. S odstupem padesáti let si však uvědomujeme, že neméně podstatná, dá se říci, že dokonce podstatnější, byla orientace lingvistického výzkumu na praktické potřeby národní společnosti v konkrétních historických podmínkách. Toto soustředění výzkumu na problematiku prakticky využitelnou v životě národní společnosti udělalo z naší lingvistiky rázem obor mající v základech svého poznání racionalismus moderní vědy, racionalismus vědeckotechnické revoluce. Moderní věda zbavila mnohé předměty a jevy mytického oparu, a tak i jazyk byl „ponížen“ na nástroj sloužící k dorozumívání a jeho hodnota byla pouze v tom, jak dobře či špatně slouží svému účelu. Hodnota uživatele (jeho jazyková kultura) se posuzovala podle toho, jak dobře, či špatně umí tento nástroj používat. Jak prosté jsou tyto myšlenky a jak revoluční v době, kdy byl ještě jazyk opředen mýty o duchu národa a jazykové čistotě.

V polemickém vystoupení proti Naší řeči přednesli členové PLK pět přednášek (leden a únor 1932), které pak byly publikovány v říjnu téhož roku ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, jenž vyšel pod redakcí B. Havránka a M. Weingarta a obsahoval stati V. Mathesia, B. Havránka, R. Jakobsona, J. Mukařovského a M. Weingarta. V tomto sborníku byly rozpracovány základní teze PLK o jazykové kultuře. Mathesius sám charakterizuje sborník takto: „Odmítá se puristická teze o úpadku spisovné češtiny a ukazuje se, že se takový názor zakládá na optickém klamu. Vytýká se, že násilné zavádění archaistických neologismů ničí žádoucí stabilitu spisovného jazyka, a prokazuje se, že zásady historické čistoty a zásady přímočaré pravidelnosti nelze samy o sobě potřebami jazykové kultury nijak odůvodnit. … uznávají se zdomácnělé a funkčně osvědčené cizomluvy za oprávněný nástroj jazyka. Různé styly spisovné řeči se rozebírají a proti opačné praxi Naší řeči se ukazuje, že každý z těchto zvláštních stylů klade na jazyk jiné požadavky. — … Pro český jazykozpyt z toho vyplývá povinnost studovat pilně a soustavně literární úzus.“ (ČOJ, s. 456—457) Na toto vystoupení PLK byl bouřlivý ohlas. Význam tohoto vystoupení byl takový, že J. Vachek mohl v r. 1970 konstatovat: „Mluvíme-li tu o aplikované lingvistice, máme [148]na mysli především praxi jazykové kultury, zakládající se dnes už výhradně na pojetí Kroužku z raných třicátých let…“ (U základů pražské jazykovědné školy, Praha, Academia 1970, s. 76.) Dá se tedy říci, že toto vystoupení definitivním způsobem změnilo charakter péče o mateřský jazyk a s jistým zpožděním i charakter Naší řeči.

Přes toto pravdivé Vachkovo konstatování, které je ještě dokládáno publikacemi, odrážejícími myšlenky PLK, se domníváme, že Mathesiův odkaz i v oblasti jazykové kultury obsahuje podněty, které si zasluhují, abychom se o nich na tomto místě zmínili. Všichni, kdo na Mathesia vzpomínali nebo vzpomínají, zdůrazňují jeho komplexní a do všech důsledků promyšlený přístup k problémům i k realizaci jejich řešení. Zajímalo nás proto, jakými prostředky chtěl Mathesius dosáhnout vyšší úrovně kultury vyjadřování a jaké nejbližší cíle si vytyčil. I na tuto otázku najdeme jasnou, zdůvodněnou a velmi prozíravou odpověď ve stati O potřebě stability ve spisovném jazyce. (ČOJ, s. 415—435, popř. sborník Spisovná čeština a jazyková kultura) Mathesius s přesností jemu vlastní upozornil na místo, instituci i věk nejsilnějšího možného ovlivňování kultury jazykového vyjadřování; tímto místem a obdobím v lidském životě je vzdělávání na střední škole. Proto se dožaduje tří knih, které by měly sloužit při školním vyučování: samostatného slovníku, mluvnice a stylistiky. Tyto tři knihy by se měly vzájemně doplňovat. Slovník, který Mathesius charakterizuje slovy „pro školu i dům“, by měl být jednosvazkový a cenově dostupný, aby mohl být zaveden jako primární pomůcka na středním stupni škol. Jeho charakteristiku ocitujeme: „Bude (jednosvazkový slovník) obsahovat jenom nejzákladnější slovní zásobu dnešní spisovné češtiny, již bude zachycovat jemně a pevně jak po stránce významové, tak po stránce vazebné, bude se v něm soustavně přihlížet k synonymice i antonymice a ve věcech pravopisných a tvaroslovných nahradí Pravidla českého pravopisu.“ (ČOJ, s. 433) I když připustíme, že funkci slovníku pro školu i dům mohl po jistou dobu zastávat slovník Vášův — Trávníčkův, přece jenom je nutné konstatovat, že od vydání statě do vydání akademického Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost uplynulo 46 let, a dosud se nepodařilo odstranit ze školní praxe Pravidla pravopisu, která v rozporu se základními pedagogickými pravidly seznamují v rejstříku pouze s formou slova, zatímco žákovi obvykle bývá stejně nejasný i jeho význam, a nahradit je v duchu Mathesiových požadavků tímto slovníkem.

Také představa o mluvnici, která by byla doplňkem slovníku a vyznačovala se malým rozsahem, zároveň však poskytovala teoretická východiska pro poznání systémů všech jazyků, které se na střední škole studují, se poněkud rozchází se Stručnou mluvnicí od autorů Havránka — Jedličky.

Konečně ani poslední kniha o české stylistice, která by byla užívána na střední škole, dosud nevznikla. Jistě musíme uznat, že mnoho z funkčních stylů i z výkladů o nich je uvedeno v učebnicích, a je třeba se jen těšit [149]na připravovanou stylistiku, kterou v současnosti zpracovává kolektiv vedený Al. Jedličkou, ale i tady je nutné konstatovat, že od roku 1932 uplynulo již mnoho let.

V. Mathesius také jasně vyjádřil, co považuje v jazykovém vyučování, a zároveň tedy i v jazykové kultuře, za primární: „Veliký úkol v tomto čeká všechny povolané odborníky právě při výcviku slohovém, jenž se u nás, zejména na školách vyšších, žalostně zanedbává. Je zřejmé samosebou, že nelze učit slohu individuálnímu, ale důkladný výcvik v základních druzích slohů funkčních je věc, kterou nesmí škola v žádném kulturním národě zanedbávat. Také se to v zemích se starou kulturní tradicí nikde neděje a také my si musíme uvědomit, že jazyková negramotnost, jaká se u nás zhusta objevuje v projevech psaných nebo tištěných, je daleko více známkou nedostatečné školenosti slohové nežli malé znalosti mluvnické. Je nezbytným požadavkem kulturním, aby každý vzdělaný Čech vládl s bezpečnou jistotou jasným a prostě na stránku věcnou zaměřeným slohem výkladovým, a proto budou výklady o tomto slohu a výcvik v něm základem všeho školení slohového na našich školách a hlavní starostí požadované knihy o české stylistice. Od tohoto základu, bude-li jednou spolehlivě upevněn, nebude už nesnadná cesta k jiným druhům funkčních slohů, s nimiž se v denním životě nejčastěji setkáváme, zejména argumentativnímu výkladu zaměřenému řečnicky a k různým typům vyprávění, prostě epickému, dramatickému i rozmarnému.“ (ČOJ, s. 435.)

O tom, jak důkladně Mathesius otázky kultury jazykového vyjadřování promýšlel a do jak širokého kontextu je zasazoval, svědčí i dvě publikace velkého společenského dosahu. Máme na mysli útlou knížku Kulturní aktivismus (naklad. S. Volenský, Praha 1925) a knihu Možnosti, které čekají s podtitulem Epištoly o tvořivém životě (naklad. J. Laichter, Praha 1944). V Kulturním aktivismu se Mathesius vyjádřil kromě jiného i k otázkám jako Mateřský jazyk a domácí literatura základem národní výchovy (s. 57), Vysoké školy a národní kultura (s. 77) a Česká věda (s. 85). Při pročítání těchto řádek je až nepochopitelné, že od jejich publikování uplynulo již 57 let, natolik jsou myšlenky v nich vyslovené aktuální. Nejinak tomu je i v publikaci Možnosti, které čekají, v níž můžeme najít stati jako Vůle ke kultuře (s. 28), Myšlenková kultura (s. 108), Krása jazyka (s. 115), O úkolech a výzbroji literární kritiky (s. 149), Ženy a vzdělání (s. 208), Společenské základy krásného hovoru (s. 251) aj. V stati Krása jazyka např. můžeme číst tuto myšlenku: „Jazyk mateřský jistě lépe ovládá žák, který třeba někdy zakolísá v pravopisu nebo tvarosloví, ale dovede pěkně vyprávět nebo popisovat, nežli žák, který má v malíčku všecky předpisy pravopisné a tvaroslovné správnosti, ale nesvede několik kloudných vět jasného a plynulého vyprávění nebo popisu.“ (s. 120) nebo „Nikoli mechanická (mohli bychom říci korektorská) péče o jazykovou správnost povede ke zvelebení češtiny jako jazyka kulturního, nýbrž snaha o to, abychom na [150]základě platné normy a v souhlase se strukturální svébytností češtiny využívali co nejlépe a co nejkrásněji jejích výrazových možností, (s. 122) nebo „… aby jasný a plynulý sloh výkladový se stal obecným alespoň u těch, kdo mají vzdělání středoškolské. Je to úkol splnitelný, a dokud nebude toho cíle dosaženo, nebudeme národem vpravdě kulturním, neboť i v oblasti jazykové se dá kulturní propracovanost národa měřit jen průměrem, který je patrný vždy a všude.“ (s. 123)

Věříme, že důsledné a časné uplatnění Mathesiových myšlenek ve škole by podstatně ovlivnilo jazykovou kulturu u nás jak v minulosti, tak i její současný stav. Idea věcného výkladového stylu, který by byl východiskem pro výuku ostatních stylů funkčních, je také průkopnická a dosud ne zcela doceněná. I fakt, že knihy — slovník, stylistika, gramatika — s nimiž by se student naučil pracovat na střední škole, by pak plynule přecházely do praktického života a byly tam odborně používány, rozhodně není zanedbatelný. Tyto myšlenky spolu s ostatními průkopnickými myšlenkami Mathesius shromáždil do sborníku Čeština a obecný jazykozpyt, jehož přípravu sice dokončil, ale vydání se již nedožil. Nemůžeme také říci, že by všechny myšlenky Mathesiova odkazu byly organicky a harmonicky rozvíjeny. Vždyť ani poválečný vývoj naší lingvistiky nebyl vždy organický a harmonický. Navíc Mathesiovy knižní publikace jsou více než vzácné. V této souvislosti nelze dostatečně ocenit trvalé úsilí J. Vachka zpřístupnit z Mathesiova díla co nejvíce.

A tak si v závěru neodpustíme povzdech. Když v roce 1911 přednesl Mathesius přednášku s názvem O potenciálnosti jevů jazykových, stalo se, že tato přednáška v našem prostředí zapadla. Z historie však víme, že poté, co se s ní seznámilo širší jazykovědné společenství, konstatovali mnozí, že v téže době by jinde tato přednáška způsobila revoluci. Koncem 70. let navštívil Ústav pro jazyk český americký lingvista P. L. Garvin, jenž se v rámci svého vystoupení zmínil i o tom, že přeložení Mathesiovy práce Řeč a sloh do angličtiny by způsobilo převrat v americké lingvistice. Autor této vzpomínky je přesvědčen, že kdyby se nám podařilo při příležitosti stého výročí narození V. Mathesia vydat výbor z jeho díla, že by to byl nejdůstojnější způsob, jak oslavit sté výročí narození tohoto velikého českého vědce i způsob, jak zpřístupnit jeho odkaz všem zájemcům o jazyk a jazykovědu, neboť jeho dílo dosud žije a promlouvá k dnešku.[5]


[1] Není snadné rekonstruovat některé otázky z dobových vyjádření, která mají vesměs ostře polemický ráz. Mezi tyto otázky rozhodně patří purismus. I když autor v otázkách jazykové kultury stojí plně na stanovisku PLK, objektivní pohled, který snad garantuje padesát let vývoje naší lingvistiky, zbavuje pojmenování purismus hanlivého nádechu a dělá z něj termín historické periodizace vývoje naší lingvistiky. Jednoznačně negativní hodnocení tohoto období v dějinách naší lingvistiky by bylo globálně nesprávné a z hlediska historického pomýlené.

[2] Je zajímavé, že obdobné postoje, i když dnes místo němčiny zaujímá angličtina, můžeme vysledovat i v současné době, a to i mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním.

[3] I tento postoj veřejnosti k jazykovědcům není v současnosti neznámý a je zajímavé, že „vševědoucnosti“ a jednoznačnosti odpovědí jazykovědců se dožadují zejména aktivní uživatelé jazyka právě na místech variantních a systémově nevyjasněných.

[4] J. Vachek v komentáři k publikaci U základů pražské jazykovědné školy (o. c.) píše, že oddíl tezí PLK připravoval V. Mathesius a B. Havránek, že však přes tento fakt je 9. oddíl tezí dílem kolektivním, protože byl velmi pečlivě prodiskutován na schůzkách PLK a jeho členové se s ním plně ztotožňovali. Považujeme-li přesto Mathesia za duchovního otce vystoupení, opravňuje nás k tomu postoj k jazyku a k jazykovědě, který je u obou vědců částečně odlišný; v otázkách jazykové kultury, podle našeho přesvědčení, bližší duchu mathesiovskému. Autor si toto stanovisko ověřoval u prof. Vachka. Prof. Vachek připustil, že vzhledem k tomu, že se přednášky konaly v Mathesiově posluchárně č. 128 a že V. Mathesius vystoupil jako první, mohl se stát symbolem celého vystoupení; opět však zdůraznil kolektivního ducha tezí a jejich kolektivní autorství. Autor článku tímto děkuje prof. Vachkovi za osvětlení otázky i za mathesiovsky laskavé objasňování i jiných problémů.

[5] Po napsání článku jsme se dozvěděli, že k radosti všech bohemistů obsáhlý výbor z díla Viléma Mathesia připravil pro tisk Josef Vachek. Vyjde v nakladatelství Odeon v posledním čtvrtletí r. 1982.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 3, pp. 145-150

Previous Petr Mareš: O překládání titulu filmového díla

Next Jaroslav Porák: Česko-polský frezeologický slovník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1