Časopis Naše řeč
en cz

K nespisovným prvkům ve dvou českých překladech Šukšinovy Červené kaliny

Jana Hoffmannová

[Articles]

(pdf)

-

Způsob a proporce využití ne zcela spisovných nebo nespisovných jazykových prostředků (především při stylizaci bezprostředního vyjadřování), které se u autorů krásné literatury velice různí, přinášejí již dávno velké problémy překladatelům. A bude tomu tak stále, protože se budou objevovat nejen nové způsoby využití těchto prostředků v autorské řeči i v dialozích a projevech postav, ale bude se vyvíjet i obecná čeština a hovorová vrstva spisovného jazyka (tedy soubory prostředků, jichž se hlavně využívá k překladu nespisovných vyjádření nebo k evokaci bezprostřednosti, přirozenosti projevu), bude docházet k značným posunům v hodnocení jejich jednotlivých složek i ke změně postavení těchto souborů vzhledem ke spisovnému jazyku.

Problémem stylizace hovorovosti v umělecké literatuře a práce překladatelů s ní se u nás nejvíce zabýval Fr. Miko.[1] Chápe hovorovost jako komplexní kvalitu, mezi jejíž složky patří značná implicitnost a neurčitost vyjadřování, hojnost neplnovýznamových slov, oslabení koherence textu (tj. spojitosti mezi větami nebo i rozsáhlejšími textovými jednotkami; toto oslabení znamená často znejasnění významových vztahů mezi nimi), nevýrazné členění textu a nedostatečná uspořádanost sukcesivity a temporálních vztahů v něm, dále značná spontánnost, emocionálnost, expresivita a množství dialogických a kontaktových prvků. S řadou dalších autorů, kteří se zabývali podobnými otázkami,[2] se shoduje v tom, že v umělecké literatuře nejde o imitaci, o [234]bezprostřední reflexi zastoupení a rozšíření jazykových nositelů hovorovosti (tj. u nás prostředků obecné češtiny, ale i jiných nespisovných nebo ne zcela spisovných prostředků), nejde o „fotografii“ živé řeči, ale o její stylizaci, o fikci, kamufláž, umělé přetváření (což souvisí s celou specifikou odrazu skutečnosti v uměleckém díle). Autoři se obvykle zaměřují jen na některé z výše zmíněných rysů hovorovosti, a ty se pak promítají do volby určitých typů jazykových prostředků; prostředky, které někteří spisovatelé k evokaci hovorového koloritu využívají, pokládají např. jiní za nevhodné, příliš vulgární apod. Kromě toho se jednotliví autoři liší tím, jakou funkci v jejich dílech práce s nespisovnými prostředky má: zda je především nástrojem vnější jazykové charakteristiky prostředí a postav, zda má vyjadřovat hlavně expresivitu a citové postoje hrdinů, nebo (jak to shledal autor citovaného článku v Naší řeči u O. Pavla) zda se jazykové signály nespisovnosti objevují zvláště na vypjatých místech, podstatných pro ideové i emocionální vyznění textu, a tak se stávají poetizačním nástrojem k vyjádření celkového emocionálního a hodnotového smyslu textu.

Všechny tyto diference se projevují nejen u jednotlivých autorů krásné literatury, ale i v přístupu překladatelů. Překladatel má v zásadě dvě možnosti (které ovšem nestojí zcela proti sobě a naprosto se vzájemně nevylučují — jde o protiklad dialektický): buď se snaží zachovat co nejvěrněji atmosféru originálu, postihnout co nejlépe osobitost autora, jeho specifickou obraznost i vyjadřování („Dialektika prekladateľovej práce spočíva v tom, že sa preklad nemá redukovat len na slová, ale má sa usilovat o text. Prekladateľ musí zachovat to, čo drží jednotlivé, štýlovo rôznorodé prvky pokope. Musí vychádzať z predstavy určitého vnútorne organizovaného celku …“),[3] a tedy aspoň přibližně zachovat i míru a způsob využití nespisovných prostředků, vytváření hovorového koloritu v originálu, nebo u něho převáží potřeba zasadit překlad co nejorganičtěji do českého (i jazykového) kontextu a dosáhnout přirozené hovorovosti (zde je však třeba ještě rozlišovat snahu o co největší přizpůsobení skutečné jazykové situaci a na druhé straně přizpůsobení existující literární konvenci v prezentaci běžně mluvených projevů). V tomto druhém případě překládá volněji, hovorovost jako kvalitu originálu zesiluje nebo zeslabuje (někdy jen v některých jazykových rovinách, u některých prvků apod.). O použití prvního nebo druhého přístupu nerozhoduje samozřejmě pouze subjektivní zaměření překladatele, ale především kom[235]plexní charakteristika originálního textu, zejména jeho ideově tematická stránka. Dosáhnout ideálu, tj. dovolit si určitý výrazový posun v zájmu zařazení překladu do kontextu české literatury a jeho dobrého přijetí českým čtenářem, a přitom — i v převodu a funkčním uplatnění nespisovných prvků — zachovat co nejvíce ze specifického vyznění originálu, je vrchol překladatelského mistrovství. („K posunom nedochádza len preto, že prekladateľ chce dielo zmeniť, ale aj preto, že sa ho usiluje co najvernejšie vyjadriť, zmocniť sa textu v jeho totalite  … Preto sa vernost a volnost v preklade nemôžu klásť proti sebe, ale treba ich traktovať v dialektickej súhre.“)[4]

K zamyšlení nad odrazem a ztvárněním hovorovosti, nad způsobem využití nespisovných prvků nás přivádí i možnost srovnání dvou českých překladů díla, které u nás získalo mimořádnou popularitu a ve kterém je — u zobrazených postav a prostředí tomu stěží může být jinak — hovorovost jednou z hlavních výrazových kvalit: Šukšinovy Červené kaliny a jejích překladů od Vladimíra Michny (časopis Sovětská literatura 1975, č. 8) a Marcely Neumannové (knižně, Praha 1975). Při porovnávání užitých nespisovných prostředků z jednotlivých rovin jazykového systému nesmíme však posuzovat izolované jevy, ale vycházet důsledně z celkové funkce nespisovných prostředků a z jejich uplatnění ve shodě s ostatními složkami uměleckého díla — tj. respektovat ideově tematickou rovinu díla, charakteristiky hrdinů a prostředí, časové zařazení originálu, kompozici novely (mj. využití nespisovných prostředků v autorské řeči a v řeči postav) i jazyk originálu jako celek. Jen tak můžeme zjistit kromě výsledků i motivaci rozdílné práce obou překladatelů s nespisovnými jazykovými prostředky.

Překlad M. Neumannové upoutá čtenáře (některého možná dokonce překvapí, zarazí) velice silnou vrstvou nespisovných prostředků z hláskoslovné a morfologické roviny. Ruský originál[5] je v těchto rovinách takřka výlučně spisovný, což je pochopitelné v souvislosti s odlišnou situací v rozvrstvení národního jazyka v ruštině a s rozdíly v charakteru jednotlivých českých a ruských nespisovných útvarů (na rozdíl od obecné češtiny, která je výrazně odlišena od spisovného jazyka právě v oblasti hláskosloví a tvarosloví, je „ustno-razgovornaja raznovidnost’“ ruštiny v těchto rovinách nesrovnatelně bližší spisovné ruštině, daleko neutrálnější). Aby zejména promluvy postav byly přimě[236]řené vyjadřování prostých, nevzdělaných vesnických lidí na jedné straně a deklasovaných živlů, trestanců, příslušníků galérky, společenské spodiny na straně druhé, je takřka nutné v českém překladu podíl nespisovných prvků z těchto jazykových rovin proti ruskému originálu zesílit. Míra zesílení se však u obou překladatelů značně liší.

M. Neumannová užívá hojně, takřka pravidelně všech příznačných signálů nespisovnosti v těchto rovinách. V oblasti hláskosloví jde např. o -ej- v základech slov (bejt, tejdny, cejtit), hovorové -í- v základech (voblíknout, převlíknout), důsledné protetické v-, které se u V. Michny objevuje jen zřídka (u Neumannové vopravdu, vokrást, vostuda, vobjímat, aj.; vo lásce, vod kufrů; časté von, vona, vono; neobvykle působí u výrazů, které se vyskytují převážně jen ve spisovných projevech: votázka, vopovrhovat; s dalšími nespisovnými hláskoslovnými jevy je kombinováno např. ve výrazech vodsuď, vošplejchnout, s nespisovnými prostředky roviny lexikální např. u vodvázat se, vodkroutit si). Dialogy postav v překladu Neumannové se značným stupněm věrnosti odrážejí různá výslovnostní zjednodušení, ke kterým dochází v nespisovných mluvených projevech zvláště u uživatelů obecné češtiny; méně nás tento přenos výslovnostní podoby do grafického záznamu zarazí u prvků spíše hovorových, které jsou na okraji sféry spisovných prostředků (pudu, pudem, kombinované vosumnáct; seš rád nebo tím spíše v hovorovém spojení to sou lidi), nápadnější je psaní ňákej, kerej, céra. Hovorové radši působí jistě v dialogu postav přirozeněji než spisovné raději; grafický záznam maximálně zjednodušující fonetické realizace rači je však už prostředkem výrazně nespisovné charakteristiky projevu.

Výrazně nespisovně působí i zakončení adverbií typu častějc, pozdějc, tišejc a dokonce zasejc, radějc, teďkonc (s těmito prvky se v překladu Michnově vůbec nesetkáváme). Dalo by se uvažovat i o celé zajímavé skupině frekventovaných příslovcí, částic nebo i spojek, která se v překladu Neumannové vyskytují výhradně v podobě přepisu nespisovné výslovnosti: nejen hovorové teda, taky, ale i prej, dyť, dyž, eště, přeci, porád, furt (V. Michna zde užívá stále nebo celou tu dobu), akorát[6] (u Michny jen, v jiném významu zrovna), dycky, dokavád, nikdá, teďko/teďka, nynčko aj.; dále hovorové fakt, fakticky, známé [237]hlavně z projevů mládeže (u V. Michny tomu odpovídá vážně, opravdu).

Z nespisovných prvků roviny tvaroslovné se u M. Neumannové (u Michny v daleko menší míře) takřka výhradně vyskytuje v koncovkách zájmen a adjektiv (proti spisovnému -é, resp. v neutru): co jste takový smutný; lahvičku červenýho, svý štěstí, mý krásný slova aj.; podobně i -ej místo spisovného (takovej byl velikej). Koncovka -ma v instrumentálu plurálu je u Neumannové zcela běžná (s náma, za zádama).

Spojení s těma vochlastama v překladu Neumannové v konfrontaci se s těmihle mazavky v překladu Michnově (v originále „s etimi alkatami“) navozuje problém kombinatoriky nespisovných prostředků z různých rovin, resp. prostředků nespisovných a spisovných. Charakterizuje-li překladatel své postavy silně nespisovným vyjadřováním, volí samozřejmě kombinaci nespisovných prvků z různých rovin, zde např. fonetické, morfologické i lexikální. Rozhodne-li se však překladatel pro kombinaci prvku z nespisovné vrstvy lexika se spisovným tvarem (jak často činí právě V. Michna), musíme při analýze vždy citlivě zvažovat, zda jde o případ kombinatoriky vysloveně nevhodné, nebo zda se autor překladu snaží neimitovat mechanicky mluvený projev, ale dosáhnout zastoupení jeho charakteristických prvků v určitých funkčně motivovaných proporcích.

Překlad M. Neumannové se dále od práce V. Michny liší frekvencí slovesných tvarů činného příčestí bez koncového -l (vytrh, moh, utek, podved mě, co by řek) a tvarů 3. osoby plurálu s apokopovaným koncovým -í: porád říkaj, ať si skočej, ať to spustěj (u Michny: ať se do toho dají), voni maj (proti oni mají), voní se dívaj (proti koukají — zde je dosahováno expresivity spíše v rovině lexikální), couraj se (nespisovná charakteristika lexikální i tvaroslovná) — tedy častějším užíváním těchto příznačných prvků obecné češtiny. Příznačné je i stírání rozdílu mezi slovesy typu „trpět“ a „sázet“ ve 3. osobě množného čísla přítomného času (stojej si tu …).

M. Neumannová zachází tedy ve svém překladu velmi daleko ve využití nespisovných prostředků hláskoslovné a tvaroslovné roviny jazyka pro charakteristiku hrdinů Červené kaliny, jejich sociálního zařazení i expresivity jejich vyjadřování. Ve snaze o dosažení autenticity jejich projevů pro český jazykový kontext nespisovnou charakteristiku i expresivitu velmi zesiluje (určitě více, než nutně vyžaduje rozdíl v inventáři nespisovných fonetických a morfologických prvků [238]mezi příslušnými útvary českého a ruského národního jazyka) a volí až naturalistický přístup k překladu. Překlad V. Michny je — ve vztahu k původnímu textu — realističtější, ve využití těchto prostředků střídmější; projevy postav v jeho převodu se svým neutrálním charakterem blíží originálu, odchylky směrem k nespisovnosti se objevují především v dramatických, emocionálně exponovaných místech a tam, kde to překladatel s ohledem na českého čtenáře zřejmě pokládá za nezbytné. Tuto výraznou diferencovanost obou překladů lze demonstrovat porovnáním příkladu kumulace nespisovných prostředků v jediné větě z Červené kaliny M. Neumannové Vono některý maj radši vobyčejnou síť s neutrálním vyjádřením u V. Michny Někdo dává přednost sítím (jde o větu z dialogické repliky starého vesničana, Ljubina otce).

Přes určité rozdíly oba překlady v podstatě shodně poněkud podléhají vlivu originálu ve využití deminutiv — v českém hovorovém projevu daleko méně obvyklých než v ruštině: hlavička, všecičko, jedinkej den, rublík, potichoučku (v orig. „potichon’ku“), hodňoučcí (v orig. „dobren’kije“); v řadě případů může ovšem jít o záměr překladatelů, o využití deminutiv jako prostředků evokace ruského lidového koloritu.

Na větším či menším hovorovém, resp. nespisovném zabarvení českých překladů Červené kaliny se podílejí i prostředky skladebné. Projevuje se zde např. rozdílnost v užívání zájmenného podmětu, který je v ruštině ve spisovném projevu obligatorní, v projevu hovorovém nebo nespisovném (i v dialozích postav v originálu Šukšinovy novely) se však velmi často vynechává; v češtině naopak je vynechání zájmenného podmětu zcela bezpříznakovým jevem ve spisovném projevu, zatímco v nespisovných a hovorových promluvách (i v promluvách postav v překladu Neumannové) se někdy vyskytuje (jak von se jmenuje?). Časté je u Neumannové rovněž vynechání pomocného slovesa ze složeného slovesného tvaru, kde je pak užití zájmenného podmětu nutné pro identifikaci osoby (to já řekla …, já zpíval normálně); toto zjednodušování složených slovesných tvarů má už u nás při stylizaci nespisovných projevů svou tradici, ve skutečnosti se však vyskytuje v běžně mluvených projevech pouze v západní oblasti Čech.

Funkční je pravděpodobně zachování historického prézentu v místech, kde se objevuje v originále a narušuje základní rovinu vyprávění v minulém čase — pomáhá totiž aktualizovat prožitek hrdiny (Slezl do malé rokle, na dně si zpívá potůček) nebo dynamiku děje (A tak [239]se Semjon řítí světlou měsíční nocí …), a zároveň přibližuje překlad hovorovému vyjadřování. I zde jsou ovšem mezi oběma překlady rozdíly — snad způsobené větší frekvencí historického prézentu v ruských literárních textech a potřebou v překladech do češtiny ho potlačovat (překlad V. Michny: Pak sestoupil do úžlabiny — tam bublal potůček.  … A pak Jegor letěl světlou, měsíční nocí …).

Snad vůbec nejpříznačnějším znakem nespisovných nebo ne zcela spisovných spontánních mluvených projevů, hlavně dialogů v ruštině (nebo přinejmenším jejich stylizované podoby v uměleckých textech) je nedostatečná propracovanost syntaktických konstrukcí, značná skladebná roztříštěnost, hojnost „jednočlenných vět“ (větných ekvivalentů), apoziopezí, vsuvek, odboček a anakolutů i eliptických vyjádření a navíc aktualizovaný slovosled, narušení lineární posloupnosti syntakticky těsně spojených členů.[7] Je přirozené, že vzhledem k daleko výraznější charakteristice českých nespisovných projevů v rovině fonetické a morfologické se zmíněné syntaktické prostředky ruštiny nahrazují v českých překladech nezřídka prvky z jiných rovin (např. „molodoj ješčo“ — ses eště mladej; „klička moja znaješ’ kakaja?“ — Jak mi říkaj?).

Dalším mimořádně výrazným znakem nespisovných projevů uživatelů ruštiny je bohaté využití širokého repertoáru částic (nebo ev. modálních adverbií, i citoslovcí) — např. „-to, že, li, ka, da, nu, vot, von, mol,“ dále kombinací jako „nu-ka, kak-že, oj-li“ atd.[8] Hojnost navazovacích a zároveň členících signálů v textu,[9] které slouží zvláště v dialogu navázání, udržení nebo ukončení kontaktu s partnerem, upozornění, že budeme v promluvě pokračovat, navázání po přerušení apod., je samozřejmě typickým signálem nespisovného vyjadřování v obou jazycích; v těchto funkcích se právě nejčastěji uplatňují různé částice, citoslovce, spojky i některé slovesné tvary. V repertoáru a funkcích těchto výrazů ovšem zdaleka není mezi oběma jazyky paralelismus.

Vyskytují se tedy v českých překladech této skupiny výrazů ekvivalenty jako no, no jo, no tak, no ne, jo, a jo, nu, že, že jo, co, ale, aha, hele, koukej, koukni se, poslyš, víš co, ech, och, ach jo, ohó, [240]a jéje (zvláště u M. Neumannové; u Michny mají opět tyto kontaktové výrazy spisovnější ráz: ano, vida, vždyť, vážně, opravdu aj.). Dochází však opět často i k převodu ruských nespisovných konstrukcí s částicemi pomocí českých nespisovných prvků morfologických a hláskoslovných: u Neumannové např. „on že p’janyj“ — von je určitě vožralej; „a nu-ka da jego opjat’ vorovat’ pot’janet?“ — Co když zasejc dostane chuť krást?; „kak-že“ — v jednom překladu no jéje, ve druhém jistě; „da nu?“ — vopravdu? vážně?; „nu-u“ — no to snad ne ale, ale; „A sovsem ujechal-to?“ — Copak nadobro vodjel? Von vodjel navždycky?; „Jesli, mol, u nego deneg net“ — Prej jestli nemá prachy Jestli prý nemá peníze (takto spisovné vyjádření je ovšem v projevu mluvčího podsvětí značně nepravděpodobné).

U některých ruských syntaktických konstrukcí, jejichž výstavby se právě nezřídka účastní částice, by se patrně dalo mluvit o speciální kategorii nespisovných syntaktických konstrukcí. Některé jejich ekvivalenty nebo aspoň náznaky se objevují i v českých nespisovných projevech a zachycují je i naše překlady. Např. „Čego ž ty opjat’ sjuda-to?“ — Co se sem vracíš? — v druhém překladu ovšem Proč jsi šel sem?; „Čego radovat’sja-to?“ — Co bych se radoval? a řada dalších podobných příkladů. Někdy sahají ke konstrukcím charakteristickým pro nespisovné projevy oba překladatelé: „Kak net?“ — Jak to že ne? — Jakýpak není?; „Nu i čto?“ — No a co? A co má bejt? (frekvence této konstrukce v projevech hrdiny Petra V. Michna vtipně využívá k charakteristice hrdiny, jeho zdánlivé netečnosti, flegmatičnosti větnou spřežkou Ty comábejte!). Jindy se ekvivalenty mírou spisovnosti výrazně liší: „Čego že ješčo?“ — Tak copak eště? proti spisovnému Co ještě?; apoziopeze „Kak jego …?“ — Jak von se jenom …? proti neutrálnímu Jak se jmenuje?; „Nu, dopivaj“ — dopij to proti naléhavému no tak to dopij; „čego ty?“ — co je s tebou? proti nespisovnému Vo co de? aj.

Také ve využití lexikálních prostředků se oba překlady Šukšinova díla značně liší — i v této rovině charakterizuje Neumannová postavy prostých venkovských lidí i kriminální živly (mezi vyjadřováním těchto dvou odlišných sociálních skupin už ovšem téměř nerozlišuje) naturalisticky, bohatou zásobou expresívního, nespisovného, někde až argotického výraziva. V zesilování expresivity proti ruskému originálu zachází možná někdy až příliš daleko. Překlad V. Michny je pravým opakem: někde se nám zdá vyjadřování postav s tímto sociálním zařazením sice až neadekvátně uhlazené a spisovné, překlad je však ve [241]své střídmosti a uměřenosti stylově vyrovnaný. Tak očekáváme v jazykovém projevu nevzdělaných lidí spíše výraz básničky (Neumannová) než básně, verše nebo poezie (Michna), spíše papíry než doklady, lavór než umyvadlo, řidičák než řidičský průkaz, vobčanka než legitimace, prachy než peníze, ženská než žena; pravděpodobnější je asi i užití výrazů štempl (ve druhém překladu razítko), direktor (ředitel). Hodit do sebe frťana je patrně v ústech zkrachovaného individua přirozenější než obrátit do sebe sklenici špiritusu, podobně jeden mladej elegán sympatickej mladej muž, majznu ho flaškou po palici dám mu lahví po hlavě, vlezte mi na záda — ale jděte už. Někde je vysoký stupeň expresivity a silácké vyjadřování postav funkční; někdy je však zvláště v překladu Neumannové až přeexponované (např. slovní sračka — u Michny slovní průjem aj.).

V řadě případů je posun ve stupni nespisovnosti v lexikální rovině naprosto nutný — tak neutrálnímu ruskému „spasibo“ musí v projevech Šukšinových postav odpovídat díky, dík; podobně neutrálnímu „tjur’ma, tjuremščik“ rozhodně v projevech těchto postav není ekvivalentní vězení, ale kriminál, kriminálník nebo arest, arestant aj. V jednom překladu stojí proti „vrjot“ lže, ve druhém kecá, pod. i „plačet“ — pláče brečí; je ovšem těžko rozhodnout, zda by Semjonova prosebná výzva k Ljubě měla spíše podobu něžného neplač nebo siláckého nebreč, kterým ovšem může hrdina zakrývat své pohnutí. Ve všech těchto případech je třeba citlivě posuzovat charakter hrdinů, celkovou atmosféru díla a jemné významové nuance a podle nich volit vhodné vyjádření.

V některých případech, kde nedochází k úpravě co do stupně spisovnosti nebo expresivity, může ovšem překladatelova věrnost originálu vést k výsledku, který působí v daném kontextu nevhodně, nepřirozeně. Michnovo počeštění Přirostl mi k srdci je rozhodně přijatelnější než Neumannové Přischla jsem k němu (podle originálu „Prisochla ved’ ja k mužiku-to“), podobně je v češtině obvyklé bolelo ho srdce — nikoliv bolela ho duše (podle ruského „bolela duša“). Důležité je opět všímat si přístupu obou překladatelů ke kombinatorice stylově diferencovaných lexikálních prostředků: ve spojení Neumannové Já z vás nadělám kytici, vy čubky se nám výraz kytice (odpovídající neutrálnímu „buket“ v ruštině: „ja iz vas buket sdelaju, suki“) zdá příliš kontrastní, lépe zde vyhovuje nespisovný výraz pugét zvolený V. Michnou. Někdy může i problém překladu jediného výrazu zasahovat až do ideové roviny díla; tak výraz „prazdnik“ neznamená v Čer[242]vené kalině pouze mejdan, jak překládá Neumannová, ale i hrdinovo oproštění, povznesení, „svátek duše“, „touhu žít svátečním životem“;[10] blíže významu „svátek je zde asi Michnův překlad „oslava“.

Přílišná snaha o věrnost vede někdy v překladu k určité nadnesenosti, hyperspisovnosti nebo patetičnosti. Tak výraz netruchli v ústech vůdce podsvětí Pyskouna sice odpovídá ruskému „ne gorjuj“ (zde jde ovšem asi o persifláž, ironické užití citátu z písně „Do svidanija, mama …“, známé hlavně z let Velké vlastenecké války; tento konotativní význam se nutně v překladu ztrácí), vhodnější nám však zřejmě připadá nebuď smutnej ve druhém překladu. Doslovný převod „prijatnoj naružnosti“ (lze vysvětlit jako náznak některých prvků úřední oficiálnosti v hovorové ruštině) — příjemného zevnějšku působí jako klišé; přirozenější je poměrně hezký chlapec. V projevu vesnického dědy je pro „ona naš posledyš“ pravděpodobnější je naše nejmladší než výraz benjamínek. Ekvivalentem ruského „zajmjomsja razvratom“ je u Neumannové rozjedem mejdan — proti tomu působí Michnovo začnem s holdováním neřestem pateticky, u překladatele jde však zřejmě zde i na jiných podobných místech o záměr. Součástí charakteristiky Šukšinova hrdiny — „tvrdého chlapa“ je totiž i nemalá citlivost, introvertnost, vnitřní cudnost, siláctvím a obhroublostí nebo žerty a fanfarónským šaškováním zakrývaná něha a poetičnost, souvisící s jeho snahou povznést se, vytrhnout se ze svého prostředí — snahou, která se mu stane v závěru novely osudná. Touto charakteristikou hrdiny jsou motivována některá patetická nebo poetizovaná vyjádření; i zde je tedy výstavba jazykového projevu přímo podmíněna aspekty z roviny ideově tematické, a promluvy Prokudinovy by měly být po jazykové stránce výrazně odlišeny od projevů příslušníků galérky i vesničanů. Oba překladatelé se o to pokusili — V. Michna pravděpodobně s větším zdarem.

Snaha o přizpůsobení překladu diferenciaci našeho národního jazyka zvyšováním expresivity a nespisovnosti je problematická ještě v dalších případech. Některé nespisovné a expresívní prvky jsou v češtině příznačné hlavně pro vyjadřování příslušníků mladší generace; to by mělo být zachováno i v překladech. Tak jistě správně oba překladatelé jako součást slangu narušené mládeže a deklasovaných živlů zachovávají z angličtiny přenesené výrazy oukej, helou (resp. haló ve druhém překladu), a Neumannová navíc přidává proti Michnovu [243]prosím o pardon, které přesně odpovídá originálu, i výraz sorry (pro mluvu těchto sociálních vrstev v našem prostředí rovněž charakteristický). Naproti tomu stará vesnická žena — matka Prokudinova v novele samozřejmě nemluví spisovně; přesto bychom však v jejích promluvách předpokládali pro ruské „fotokartočku“ spíše ekvivalent fotografii než fotku (Neumannová), v jejím vyprávění o vnoučatech bychom snad považovali za přirozenější Michnovo chlapec a holčička než kluk a holka, a konečně pro místo z jejího vyprávění o synech „ne znaju, živyje oni, ili netu ich davno …“ působí opět přiměřeněji interpretace Michnova nevím, jestli  … už tu dávno nejsou …; verze Neumannové  … jesli jsou už dávno pod drnem … je příliš silácká, expresívní, v tomto kontextu až poněkud vulgární.

V obou překladech vede obvykle k užití nespisovných prostředků volba nespisovných lexikálních jednotek nebo hovorových idiomů a frazeologismů už v ruském originále. Tak výraz „malina“ se v obou případech překládá jako parta; „žmi na ves’ kotjol“ jako dupni (resp. šlápni) na to. Spojení „kuskov na vosem“ překládá Neumannová nespisovným tak za vosum táců; Michnovo osm kupónů je v českém kontextu méně obvyklé. U výrazu šampanze pro šampaňské je naopak jistě vhodnější Michnův ekvivalent šampus než doslovný přepis v druhém překladu. Jméno vůdce galérky Gubošlep převádějí oba překladatelé velmi vhodně — nespisovným, expresívním pojmenováním (v jednom případě Pyskoun, ve druhém Ksicht). Při převodu silně expresívních výrazů a spojení z ruštiny (nadávek apod.) je zajímavé porovnávat odlišné expresívní ekvivalenty zvolené oběma překladateli (rošťák gauner, hovada bestie, vy syčáci vy čubky, nedomáknout se — nemít ani šajna, vyžahnem to — utrhnem ji a četné jiné). Podobně se často liší i překlady idiomů, frazeologismů („Ty daješ’“ — Tys to vzala hopem Tys tomu dala; „my otorvem ot chvosta grudinku“ — dáme si do lebedy — roztočíme to; dále např. ať mě čert vezme kat aby to spral; jdi mi někam čert aby to aj.) i méně obvyklých přirovnání (ty bys mohl hlavou skoby zatloukat a proti tomu přesný převod originálu vo tu tvou palici by se daly zamordovávat šestiměsíční selata). Jenom v některých případech dochází u V. Michny — v souladu s celkovou polohou jeho překladu — k posunu do stylově neutrální, spisovné roviny („družok“ — kámoš — u Michny kamarád; „rup’“ — rublík rubl; „cyt’“ — drž hubu ticho; „nu, dajot“ — ten to válí — ten to umí; „iščo“ — eště ještě aj.).

S využitím nespisovných a expresívních jazykových prostředků k na[244]vození přirozené atmosféry odpovídající sociálnímu prostředí, do něhož je děj novely zasazen, souvisí i způsob překladu výrazů vázaných na specifické reálie — na určitou lokalitu, místní instituce, zvyky atd. V těchto případech se nejčastěji V. Michna snaží o větší explicitnost, srozumitelnost, o přiblížení těchto skutečností českému čtenáři; M. Neumannová se svým spíše naturalistickým přístupem k překladu naopak usiluje o autentičnost a často zachovává pojmenování ruských reálií. Tak je tomu např. u dvojic vesnický sovět — selsovět (podle originálu), válenky pimy, známost na dálku dálkařka. Také v místech, kde je jazykové ztvárnění originálu vázáno přímo na vyjadřovací úzus ve specifickém prostředí (způsoby vyjádření fixované např. v úslovích, frazeologii, i ve folklórní tvorbě), mají ekvivalenty Neumannové spíše hodnotu poukazů k ruskému lidovému prostředí, zatímco Michnovy interpretace zapadají spíše do kontextu českého (pojmenování a oslovení osob jako starý, stařena/stařenka, synku — u Michny děda, babka, chlapče; autentické Ljubočko-holubičko, koblížku máslovej — u Michny počeštěno na drahoušku, miláčku). Spíše výjimkou jsou opačné případy, kdy V. Michna zachovává autentické prvky originálu, kdežto M. Neumannová se pokouší o přirozenější vyjádření, odpovídající běžně mluvenému českému projevu („Ty čego tut Mikišku iz sebja strojiš’?“ — Co ty ze sebe děláš svatýho Mikuláše? — u Neumannové nedělej ze sebe moudrýho, jo). U ruského přirovnání „kak Van’ka s Presni“ se opět oba převody výrazně liší: Michnovo řešení je hybridní, zachovává typické ruské jméno Váňa, které má u nás přímo hodnotu poukazu k ruskému prostředí, zatímco místní jméno, které by v českém kontextu působilo cize, nahrazuje stejně typickým českým jménem vesnice: tedy Váňa, ze Lhoty. Neumannová překládá volně trouba; ani jeden z překladatelů neužil tedy významově odpovídajícího českého spojení hloupej Honza, zřejmě pro jeho přílišnou vázanost na oblast českých pohádek a prostředí českého venkova.

Možnost srovnat překlady téhož díla od různých překladatelů (v našem případě jde přitom o vysoce hodnotné a i z hlediska jazykově stylového zajímavé dílo moderní sovětské literatury a o dva rovněž hodnotné, výrazné, stylově jednotné překlady) nabízí tedy řadu podnětů k zamyšlení. Specifika stylu a přístup překladatele bezpochyby značně ovlivňuje představu, jakou získá čtenář překladu o celém uměleckém díle: překlad V. Michny jako věrnější interpretace pravděpodobně lépe slouží zpřístupnění originálu Červené kaliny českým čtenářům, na druhé straně zejména naši mladší čtenáři budou patrně lépe [245]přijímat překlad M. Neumannové, svou základní polohou bližší jejich vyjadřování, životnímu pocitu i představám o literatuře. Ve srovnání s originálem byly v obou překladech provedeny změny v rozložení a zastoupení nespisovných (kromě jiných) jazykových prostředků (a sledování podobných překladů může obohatit i naši znalost nespisovných útvarů češtiny).[11] Tyto změny jsou někde žádoucí nebo dokonce nutné (vzhledem ke vstupu překladu do nového prostředí s jiným rozvrstvením národního jazyka, s odlišnými vyjadřovacími konvencemi i s jinou sociální situací), jindy však může posun způsobený vyhraněnou individualitou překladatele vést až k přílišnému vzdálení od charakteru originálu. V oblasti práce s nespisovnými prvky (Šukšin jich v originále využil mistrovsky — jak jsme viděli, šlo především o lexikální a skladebné prostředky ve zcela osobité proporci) může dojít buď k siláckému, naturalistickému přeexponování výchozí polohy (to se místy stalo v překladu Neumannové, nebyla však překročena míra únosnosti), nebo naopak k určitému oslabení, setření, neutralizaci původní charakteristiky (to se stalo v poměrně malém počtu případů — v práci V. Michny).

Oběma autorům se ovšem plně zdařilo naplnit výrazovou stránku svého překladu kontrasty nespisovných a expresívních prostředků s vyjadřováním poetickým, někde i s velebností a patosem dosahovaným spíše vyjadřováním knižním; to je zcela adekvátní zvláštní atmosféře „všedního poetična“ u Šukšina a v tom je vysoká hodnota obou překladů. To vše lze ovšem posoudit jedině při dobré znalosti současné normy a kodifikační problematiky obou spisovných jazyků i znalosti příslušných nespisovných útvarů, ale i na základě vypěstovaného povědomí o možných funkcích různých jazykových prostředků v uměleckém díle a o jejich vazbě k ideově tematickému i kompozičnímu plánu díla.


[1] Štýlové konfrontácie, Bratislava 1976. Mikovo užívání termínu „hovorovost“ se značně liší od práce s termíny „hovorový styl spisovného jazyka“, „hovorová čeština“, ev. „hovorová řeč“ v české stylistické tradici — viz např. pasáž Styly spisovného jazyka v Havránkově Jedličkově České mluvnici (Dodatek druhý ve vydání z r. 1963, s. 428n.). V souhlase s naší tradicí užívá termínu „razgovornaja řeč“ i Je. A. Zemskaja (Russkaja razgovornaja reč’: lingvističeskij analiz i problemy obučenija, Moskva 1979) jako označení mluvy vzdělaných, zvláště městských lidí, nositelů spisovného jazyka při nenuceném, nepřipraveném ústním dorozumívání. Viz k tomu též: K. Koževniková, O podstatě hovorovosti, in: Studia Slavica Pragensia, Praha 1973.

[2] Mj. např. K. Koževniková, Spontannaja ustnaja reč’ v epičeskoj proze, AUC — Philologica, Monographia 32, Praha 1970; O. A. Lapteva, Russkij razgovornyj sintaksis, Moskva 1976; AS, K obecné češtině v současné krásné próze (Ota Pavel), NŘ 58, 1975, s. 215n.

[3] A. Popovič, Teória umeleckého prekladu, Bratislava 1975, s. 103.

[4] A. Popovič, c. d. v pozn. 3, s. 121.

[5] Viz např. v souboru Šukšinových próz Do tretich petuchov, Moskva 1976.

[6] Podle některých děl současné české prózy se zdá, že toto příslovce ztrácí příznak nespisovnosti.

[7] Viz práce Laptěvové a Zemské, uvedené v pozn. 1 a 2.

[8] Charakteristiku jejich využití v hovorové ruštině podává Je. A. Zemskaja v monografii cit. v pozn. 1, s. 88n.

[9] Viz o nich E. Gülichová, Makrosyntax der Gliederungssignale im gesprochenen Französisch, München 1970.

[10] M. Hrala, Současná ruská sovětská próza, Světová literatura 22, 1977, č. 5, s. 253.

[11] O tom, jaký přínos pro charakteristiku současné české jazykové situace a snad i pro směr dalšího vývoje kodifikace spisovné češtiny mohou znamenat překlady, podává svědectví i stať M. Nedvědové a kol. Obecná čeština v překladu, NŘ 64, 1981, s. 64—76, která podává rozbor další možnosti specifické překladatelské práce s hovorovými a nespisovnými prvky. Tam je uvedena i další důležitá, zde necitovaná literatura k tomuto okruhu problémů.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 5, pp. 233-245

Previous Josef Filipec: Z prehistorie a historie Ústavu pro jazyk český ČSAV

Next Lumír Klimeš: Vojenské hodnosti v kronice J. N. Zatočila z Loewenbrugku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1