Časopis Naše řeč
en cz

»Vidno«

[Short articles]

(pdf)

-

Říkávali jsme si, že my Čechové jsme národ filologů. Kdo to po prvé řekl a proč, nevíme; snad proto, že u nás tolik lidí ten rodný jazyk »opravuje«? Podáváme zde poučný doklad, jak oprávněny takové opravy bývají.

V Čechách se říká a odjakživa říkávalo je viděti, anebo způsobem původnějším viděti (bez slovesa býti) s významem »lze viděti«. Tak čteme na př. v evangeliu sv. Matouše s homiliemi ze 14. stol. »mnoho takých … v svatéj cěrekvi videti« (311b), v Comestoru z 15. stol. (41a) »to (znamení) viděti i dnešní den«. Tak se říká po celých Čechách a skoro po celé Moravě podnes [308](říkáme také »je viděti«, vždy se slovesem býti, ve významě »je tolik světla, že lze viděti«); nalézáme podobně i neurčité způsoby jiných podobných sloves, na př. slyšeti (slyšeti, že kněz Bartoloměj předse do Uher táhne Arch. č. 7, 52 z r. 1514), znáti (nyní to všecko zbořeno, že nic neznáti, u Jungmanna z Prefáta), cítiti (je zde cítiti spáleninu). Je to způsob mluvení známý ze všech jazyků slovanských, i na př. z litevštiny, z nejstarších památek indických, a není pochyby, že se tak mluvilo od nejstarších dob indoevropských, jichž se dovedeme domýšleti; jedním slovem, říkáme-li »(je) viděti«, každý dobrý filolog nám řekne, že nemůže býti pochybnosti o původnosti a správnosti takovýchto vět.

V některých jazycích indoevropských se takovéto věty časem mění buď vesměs nebo z části. Neurčitý způsob, na př. viděti, nabývá větného významu přísudkového (na př. »to jest viděti znamená tak asi tolik, jako bychom řekli »to jest takové, že to lze viděti«), a protože v přísudku bývá obyčejně přídavné jméno, neurčitý způsob slovesný se měnívá v přídavné jméno slovesné, místo »to jest viděti se začíná říkati »to jest viditelné« a pod. Takovéto věty s přídavným jménem místo neurčitého způsobu jsou pozdější, jsou to novotvary; jak takové novotvary vznikají a množí se, vidíme zřetelně na př. v jazyce staroindickém, v latině a v řečtině opanovaly (t. zv. gerundiva s významem možnosti nebo nutnosti), v slovanštině se z Části zachoval posud způsob původní.

Ovšem že novotvary s přídavným jménem objevují se i v slovanštině. Tak hned u slovesa viděti. Po rusku se říká na př. »kak vídno« (= jak viděti), »totčás vídno« (= hned jest viděti); tak se říká i na Slovensku, Bartoš má v Dial. slovníku doklady i z Moravy (ze Starého Hrozenkova na uherských hranicích), jako »je ho vidno (= viděti), něboło ho vidno už dávno«, v nářečí lašském (jako v polštině) se říká »už je vidno« (t. j. jest dosti světla). Filolog vidí v takovýchto dokladech zajímavé svědectví, jak stejné příčiny v rozličných jazycích mívají stejné výsledky; není-li dosti doma v dějinách jazyků indoevropských, snad si dá i otázku, který z obou způsobů mluvení je starší. Ale náš »oprávce« jazyka je povznesen nad takovéto úvahy: český lid neříká vidno, říká tak Rus (o Slovákovi obyčejně naši »oprávcové« málo vědí), Němec (ovšem po starém způsobu indoevropském) říká dokonce »es ist zu sehen«, a z toho ze všeho se usoudí hned, že »(jest) viděti« je chyba, že se má říkati »(jest) vidno«. A protože větě »jest vidno« obyčejný Čech nerozumí, »oprava« má [309]nejlepší čáku, že se v našem knižním jazyce ujme. Že bychom pak měli býti důsledni a říkati i na př. »odsud (jest) vidno Sněžku«, »už je vidno«, ba i »(jest) slyšno, citno, znajno« (nebo znavno či jak), náš »oprávce« již nedomyslí; důslednost není vynikající vlastností »oprávců«, kteří dovedou na př. jedním dechem prohlašovati scházeti ve významě »chyběti« za germanismus a doporučovati podstatné jméno schodek.[1]

Snaha, dáti výhost poctivému českému rčení »(jest) viděti«, je v Čechách dosti stará; nejstarší doklad (u Jungmanna) je z Vetešníka (r. 1829), Kottův slovník cituje olomoucký časopis »Komenský« (od r. 1873) a Sušila (Sušil si totiž velice liboval v archaismech, rusismech, provincialismech a jiných ismech na škodu jazyka českého). Ale slovo vidno se přece jen u nás posud nezakořenilo; je českému sluchu, tak vnímavému ke všem zbytečným novotám, přece jen příliš cizí. Nyní asi bude jinak. Ujaly se ho »Národní listy«, v nichž denně několikrát čteme věty jako »jak vidno«, »jak jest nám (pan X.) nakloněn, vidno z toho, že … « a pod. Nedávno jsme již také slyšeli na slavnostní valné hromadě kteréhosi spolku z úst pokladníkových, jak »z těchto cifer vidno… «; a tak smíme očekávati, že v brzku každý, kdo chce mluviti »správně«, ubohého slůvka viděti se bude chrániti jako ohně.

Na konec malou poznámku, pro domo nostra. Z přátelského dopisu se dovídáme, že se »brusičům« nelíbí naše »přílišná volnost«. »Naše Řeč« prý je »továrna na germanismy«; snad naše dnešní obrana nevinného (podle našeho soudu) slůvka viděti v jejich očích rozmnoží počet našich hříšných výrobků. Naše »továrna na germanismy« nezachovává obchodního tajemství, její výrobky vykládáme skoro vždy tak, že každý, kdo je posuzuje, snadně může zkoušeti látku, z níž je vyrábíme, i způsob, jak je [310]vyrábíme. Pány »brusiče« v jejich úsudku vede jistě totéž, co nás, láska k našemu jazyku, a tato láska, která nám časem tiskne do ruky pero na obranu způsobů mluvení, jejichž potírání podle našeho soudu je ochuzováním a komolením našeho jazyka, měla by jim vtisknouti do ruky pero proti nám. Nejsme neomylní, ani se za neomylné nepokládáme; rádi odvoláme, ukáže-li se nám, že jsme soudili nesprávně, a rádi otevřeme takovým důkazům i stránky »Naší Řeči«, budou-li to skutečné důkazy: ale hlídač, který se na škůdníky mračí a hubuje v tak dokonalém úkrytu, že ho škůdníci nevidí a neslyší, málo uhlídá.


[1] Na Dobříšsku říkají »je slyšno« (nebo také »je pozorno«) o tichých večerech, zvláště jarních a letních, kdy je slyšeti zvuky z veliké dálky (Ertl): tedy docela tak, jako Laši říkají »je vidno« o dostatečném světle. Je-li stav země (na př. když mizí sníh) takový, že lze kopati, říká se v některých krajích československých, že »je kopno« (»dělá se kopno, ukazuje se kopno« atp.); srv. Jungmann, Gebauer s. v., Kott 6, 664, Přisp. 1, 160, 3, 136 (doklad z r. 1558), Č. lid 20, 254; sám jsem tak slyšel od »dančáka« z Mříčné u Jilemnice, podle dra Hartla se tak říká i na Sušičku. Podle toho lze souditi, že »je vidno« původně znamenalo pouhou možnost viděti, beze vztahu k nějakému předmětu vidění, t. j. dostatek světla jako podmínku vidění; tím méně máme práva, vnucovati slovo »vidno« místo »viděti«, kde chceme vyjádřiti možnost viděti nějaký určitý předmět. Nepůvodnost vazby »je ho vidno« vysvítá již z předmětového akkusativu, přeneseného ze starší vazby »je ho viděti«.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 10, pp. 307-310

Previous Návštěvou u novin

Next Spolu