Vlastní jména v Česko-slovenském slovníku

Eva Pokorná

[Reviews and reports]

(pdf)

-

0. Slovenské nakladatelství Veda vydalo v roce 1979 jednosvazkový Česko-slovenský slovník, který podle počtu hesel (60 000) řadíme mezi slovníky středního typu. Jádrem slovníku je současná slovní zásoba spisovné češtiny a autorský kolektiv vycházel při zpracování hesel z čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého. Do slovníkové části je zařazeno asi 600 vlastních jmen, při jejichž výběru rozhodoval diferenční aspekt, tj. hláskové, tvarové a lexikální rozdíly vlastních jmen v konfrontovaných jazycích.

1. Stejně jako v Slovníku spisovného jazyka českého jsou i v recenzovaném slovníku mezi vlastními jmény nejbohatěji zastoupena osobní jména, a to základní a hypokoristické podoby rodných jmen, dále jména příslušníků etnických skupin a obyvatelská jména, ojediněle příjmení užitá v odborném názvosloví, v menší míře jména mytologických postav, jména historických, pohádkových a literárních postav a dále několik fiktivních jmen. Ze zeměpisných jmen jsou uvedena především jména zemí, území a států, dále místní jména a fiktivní jména, která jsou tvořena z apelativních základů pomocí typických a frekventovaných onymických prostředků, např. Kocourkov—Kocúrkovo. Z dalších druhů vlastních jmen jsou ojediněle uvedena jména společenských organizací (Pionýr), jména historická (Čtyřspolek, Čtyřdohoda — podobná jména nepovažujeme v slovníku tohoto typu za nezbytně nutná) i jména z oblasti současné světové politiky, jako např. Pentagon aj.

[102]2. V rámci souboru osobních jmen jsou nejpočetněji zastoupeny hypokoristické podoby. Ačkoli nelze snadno určit frekvenci jednotlivých podob, zdá se, že výběr mohl být v některých případech omezen. Slovník spisovného jazyka českého není z hlediska současného úzu jednotlivých jmen vždy směrodatný, protože uvádí i podoby, které jsou v archívním materiálu doloženy z časového rozpětí téměř dvou století, např. Bábi (Barbora), Kátle (Kateřina), Majolena (Magdalena), Řina (Kateřina — zřejmě je zde východiskem Kronbauerův stejnojmenný román) ap. Bylo by naopak vítané, kdyby byly též uvedeny domácké podoby u jiných jmen, např. Vláďa, Vládík, Vladěk k Vladimír, třeba proto, že v slovenštině je hypokoristická podoba Vlado. Některé české hypokoristické podoby nemají v slovenštině obdobný ekvivalent a heslové slovo má v heslovém odstavci pouze příslušnou jazykovou charakteristiku, např. Míla hypok. k Miloslav, Miloš, Miloslava, Miluše ap. Jiná jména mají shodné podoby, např. Evička, Evka, Evuška a v cílovém jazyce je zaznamenána ještě podoba další, např. Evuľka, která se ovšem vyskytuje i v češtině. Pozorný uživatel si při srovnání uvědomí časté zakončení mužských hypokoristických podob na -o, např. čes. Mirek — slov. Mirko, Karlíček — Karolko, obdobné apelativům vyjadřujícím příbuzenský vztah, jako děda — dedo, strýček — strýčko, ujo.

3. V rámci frazeologie jsou v slovníku uvedeny také frazémy založené na užití vlastních jmen. Povšimněme si některých rozdílů mezi češtinou a slovenštinou. Podle motivace užití jsou vlastní jména užitá v konfrontovaných frazémech buď totožná, např. nevěřící Tomáš — neveriaci Tomáš, nebo se vedle stejných jmen objevují v cílovém jazyce ještě další jména, např. Petr nebo Pavel (Havel) — Peter nebo Povol, Peter alebo Ján; jde o případy, kdy dvě vlastní jména jsou spolu vázána na základě vnějších skutečností, v našem případě na výskytu dvou jmen v kalendáři (i když má tato skutečnost věcné příčiny), nebo kdy je více vlastních jmen symbolem jedné vlastnosti, např. hloupý Janek — hlúpy Jano, Ďuro, Kubo. Stejné vlastní jméno se vyskytuje také ve frazému majícím obdobný smysl vyjádřený z jiného pohledu na skutečnost, např. v pořekadle na svatého Matěje pije skřivan z koleje — Matej ľady láme, nebo je smysl frazému založen na užití různých jmen, např. Záhořovo lože — Matajova posteľ (Záhoř — postava z Erbenovy Kytice, Mataj — pohádková bytost). Některé frazémy mají v cílovém jazyku ekvivalent bez propriálního prvku, např. kouká se jako Filip na jelito, pozerá sa ako teľa na nové (malované) vráta, usmieva sa ako blázon aj. a pouze z omezeného území slovenského jazyka je uveden frazém s propriálními prvky — smeje sa ako Donátko nad Kapušanmi. Některé české frazémy nemají v slovenštině obdobný ekvivalent, např. frazém z nouze Franta dobrý (v kontextu se ovšem užívá jen nespisovné podoby dobrej) má jen výklad v núdzi je dobré i to poopľúvané. Bez užití vlastního jména je také v slovenštině ekvivalent českého frazému založeného na domnělé historické události z českých dějin — nouze naučila Da[103]libora housti — psota najlepší majster. Zeměpisná fiktivní jména mají v slovenštině jiný apelativní základ než v češtině, např. (paní, pán ap.) na Chudobíně a Nemanicích (pani, gróf ap.) zo Psotkoviec, nebo je smysl českého frazému s užitím fiktivního zeměpisného jména vyjádřen v cílovém jazyce jinak, např. být v Chropíně na móresy — správať sa ako Jano z búdy.

4. Začlenění cizích zeměpisných jmen do kontextu určitého jazyka bývá provázeno adaptací frekventovaných jmen v domácím jazyce, a to jejich pravopisné stránky, hláskosloví, tvarosloví i lexikální podoby. Z mimojazykových faktorů ovlivňujících adaptaci cizích jmen jsou to zejména historické a společenské podmínky, v nichž uživatelé jazyka žijí. Shrneme-li všechny jmenované aspekty, můžeme rozdíly adaptovaných cizích zeměpisných jmen v češtině a slovenštině roztřídit takto:

a) Pravopis: Korea — Kórea, Antarktida — Antarktída, Evropa — Európa, Etiopie — Etiópia (oba poslední příklady ukazují, že pravopisný rozdíl je doprovázen i jinými rozdíly, např. tvaroslovnými). Přepis jmen z jiných abeced je také rozdílný, např. Pákistán — Pkistán, Ázerbájdžán — Azerbajdžan, Írán — Irán. Rozdíl je i v přepise zdomácnělé podoby jména, např. polské jméno Oświęcim je v češtině přepsáno jako Osvětim, v slovenštině Osvienčim.

b) Hláskoslovné diference: Řím — Rím, Vídeň — Viedeň, Stockholm — Štokholm.

c) Tvarosloví: Jména na -ie mají v slovenštině (obdobně jako apelativa cizího původu) zakončení na -ia, ale také na -sko, -cko, např. Etiopie — Etiópia, Panonie — Panonia, Skandinávie — Skandinávia; Albánie — Albánsko, Anglie — Anglicko, Belgie — Belgicko aj. Jména krajů a oblastí tvořená z jmen moří nebo pohoří, zakončená v češtině na -í, např. Pobaltí, Záalpí, jsou v slovenštině zakončena na -sko — Pobaltsko, Záalpsko, jména oblastí podél řek jsou v češtině i v slovenštině zakončena obdobně, např. Porúří — Porúrie, ale kraj kolem Dunaje — Podunají — je v slovenštině Podunajsko. U jmen oblastí významných jen z užšího hlediska slovenské ekvivalenty v slovníku nejsou, např. u hesla Podyjí je pouze výklad údolie Dyje.

d) Rozdíl v kategorii rodu je jednak u jmen zakončených shodně, např. Paříž (ž), — Paríž (m), jednak je dán rozdílným zakončením, např. Soluň (ž) — Solun (m), Milán (m) — Miláno (n); také rozdíl v kategorii čísla je dán rozdílným zakončením jména, např. Himálaj (sg.) — Himálaje (pl.).

e) Ve vybraném souboru cizích zeměpisných jmen zjišťujeme v české části více exonym (počeštěných jmen) než v slovenštině, např. Cáchy — Aachen, Betlém — Betlehem, Kodaň — Kopenhagen, Kypr — Cyprus, Hamburk — Hamburg, Norimberk — Norimberg (z jmen na -berg, -burg jsou počeštěna jen některá více frekventovaná jména). Opačný případ, kdy čeština zachovává původní podobu jména a slovenština ji adaptuje, je výjimečný u jména Paraguay — Paragvaj.

5. Hlubší srovnání jazykové situace vlastních jmen v jazycích tak blízkých, [104]jako je čeština a slovenština, by muselo být založena na širokém materiálu (základem by byl třeba seznam zeměpisných názvů v pátém díle Slovníku slovenského jazyka); avšak i omezený výběr jmen v dvoujazyčném slovníku, zaměřeném na současný stav obou jazyků, ukáže pozornějšímu uživateli aspoň v hrubých rysech některé rozdíly vyplývající jednak z povahy srovnávaných jazyků, jednak z rozdílů společenských a kulturních podmínek obou národů, zejména v historii. Ty se projevují zejména v souboru adaptovaných jmen a ve výběru jmen ve frazeologii, kde se pro vyjádření obdobné skutečnosti užívá různých jmen jako jejích symbolů.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 2, pp. 101-104

Previous Milena Rulfová: Kniha o určování autorství

Next Alena Polívková: Otázky jazyka a kultury řeči v tvůrčím odkazu V. I. Lenina