Časopis Naše řeč
en cz

Mluvní výchova pro učitele

Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Kniha německých autorů Otty Preue a Ursuly Stötzerové Sprecherziehung je určena budoucím učitelům a vychovatelům, včetně učitelů na mateřských školách.[1] Je koncipována především jako učebnice pro studenty, kteří se připravují na učitelské povolání, a jejím úkolem je zprostředkovat základní a nezbytné znalosti z oboru, který bychom mohli komplexně nazvat i v češtině „mluvní výchova“.

Učebnice nemůže samozřejmě podat vyčerpávající výklady celé problematiky a všech otázek, které se oboru „mluvní výchova“ dotýkají. Autoři se museli držet v mezích učebního plánu tak, jak byl stanoven pro studenty pedagogických škol v NDR, a vybírat jen ty poznatky, které pokládali za nejzávažnější.

Těžištěm mluvní výchovy je pro oba autory rozvoj komunikačních mluvních dovedností. Pod tímto pojmem chápou zvládnutí všech složek, které se na tvoření mluvené řeči podílejí, a to na základě podrobné znalosti celého komunikačního procesu, který je podkladem mluvního jednání. Vycházejí z předpokladu, že znalost problematiky mluvní výchovy vyžaduje od učitele zvládnutí alespoň základních poznatků hned z několika vědních disciplín, zejména z teorie komunikace, fonetiky, logopedie, stylistiky, sociální psychologie atd. Zvláštní důraz kladou autoři především na ty poznatky z jazykovědy, které se týkají fungování jazyka a řeči jakožto základního komunikačního prostředku.

Učebnice je rozdělena do devíti kapitol. V úvodních kapitolách (1.—2.) se autoři zabývají základními pojmy z oblasti mluvní komunikace, pojednávají o komunikačním procesu vůbec, o vztahu mluvčí — obsah sdělení — posluchač — vnější okolnosti komunikační situace apod. Všechny tyto pojmy posuzují z hlediska mluvní výchovy a podmínek, za jakých mohou fungovat v pedagogické praxi.

[255]Další dvě kapitoly (kap. 3. a 4.) jsou věnovány základům techniky mluveného projevu a obecné problematice tvoření a vnímání řeči, otázkám hlasové hygieny. Zvláštní pozornost věnují autoři i poruchám řeči, zejména poruchám hlasu a vadám řeči, přičemž podávají praktické návody k správnému posazení hlasu, k zvládnutí měkkého hlasového začátku i k nácviku výslovnosti jednotlivých hlásek. Účelem těchto dvou kapitol je postupně seznámit studenty se základními znalostmi a praktickými dovednostmi týkajícími se ontogenetického vývoje řeči, které jsou nezbytným předpokladem pro mluvní výchovu a cílevědomé rozvíjení mluvních schopností dětí různých věkových skupin.

Z hlediska pedagogické praxe je nejpodrobněji a možno říci i nejuceleněji uspořádána zejména kapitola pátá, věnovaná obecné problematice tvoření hlásek. Kromě úvodního výkladu o vztahu spisovného jazyka k nespisovným útvarům je cenná zejména proto, že autoři zde kladou oprávněně mimořádný důraz na nutnost, aby každý učitel na školách všech stupňů měl přesné znalosti o systému fonémů, hlásek a grafémů mateřského jazyka a o vzájemném vztahu těchto základních jednotek. Tuto nutnost zdůvodňují tím, že učitel musí neustále zprostředkovávat svým žákům vztah mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Kapitola obsahuje nejen systematicky uspořádaný přehled německých vokalických a konsonantických fonémů a systém hlásek a grafémů, ale na přehledných tabulkách lze sledovat i vztah hlásek a grafémů, hláskových a grafémových spojení. V další části pak autoři podávají podrobný popis správného tvoření německých hlásek, doplněný schematickými obrazy průřezů mluvidel (popis tvoření konsonantů je doplněn i palatogramy). Část kapitoly je věnována otázkám spisovné německé výslovnosti: základní materiál je převzat z kodifikační příručky Wörterbuch der deutschen Aussprache, která vychází již v 5., přepracovaném vydání.

V šesté kapitole se autoři zabývají problematikou, kterou bychom v našem pojetí mohli nazvat hlavními zásadami členění souvislé řeči. Autoři v ní seznamují studenty s pojmy mluvní rytmus, přízvuk, na schematických obrazech podávají přehled základních melodických průběhů vět ve spisovné německé výslovnosti, na vybraných příkladech demonstrují vztah větného přízvuku a intonačního vyznění věty.

Sedmá kapitola má název „Freisprachliche Darlegung“, což bychom přeložili jako „volný výklad“. Tematicky vychází z praktické a každodenní potřeby učitele vyložit žákům novou látku, seznámit je s novými poznatky, diskutovat s nimi o aktuálních otázkách a událostech, popř. zvukově reprodukovat nějaký text. Autoři zde podávají výklad o základních rozdílech mezi psanou a mluvenou podobou jazyka, o výkladu syntaktických a lexikálních prostředků v mluveném projevu, o prostředcích stylisticky příznakových, o výběru a uspořádání látky (vztah mezi obecným a zvláštním, metoda indukce a dedukce při výkladu), hlavní zásady navázání a udržení [256]kontaktu s posluchači. Kapitola je doplněna výkladem o mimojazykových prostředcích mluveného projevu, jakými jsou např. gestikulace, mimika a celkové chování mluvčího.

Osmá kapitola je věnována přednesu uměleckých textů.[2] Autoři si uvědomují, že formální vytříbenost jazykového projevu, vědomé a poučené zacházení se zvukovými prostředky řeči má funkci nejen estetickou, ale i výchovnou. Zvláštní důraz kladou na výběr textů opravdu umělecky hodnotných, jejichž zvuková realizace má přispívat nejen k rozvoji mluvních schopností žáků, k upevňování mluvních návyků, ale je zároveň projevem uvědomělého chápání a prožívání uměleckého díla. Autoři se zabývají i rozvíjením schopností posluchače dokonale a přesně vnímat slyšené slovo.

Na vybraných textech z umělecké prózy a poezie, které jsou rozděleny do dvou oddílů (jednak pro mateřské školy a pro žáky nižších tříd, jednak pro žáky tříd vyšších), ukazují autoři, jak se i při zvukové realizaci uměleckých textů uplatňují základní zvukové prostředky členění souvislé řeči (zejména větný přízvuk a větná melodie) a dále že i zvuková realizace uměleckých textů, tj. jejich umělecký přednes, musí plnit především sdělovací funkci. Autoři se dotýkají i otázky, do jaké míry mohou zvukové prostředky větné usnadnit jazykovou komunikaci zejména při přednesu složitějších textů.

Devátá kapitola obsahuje výběr textů určených jak k procvičování některých výslovnostních jevů, tak ke čtení, k uměleckému přednesu i k zvukové realizaci v podobě volného výkladu nebo vyprávění. Příklady a cvičení, které doplňují jednotlivé kapitoly, jsou vybírány se záměrem, aby vedly studenty k hlubšímu zamyšlení nad úrovní a nedostatky především vlastních mluvených projevů a k intenzívní práci v oblasti mluvené řeči vůbec. Autoři jsou si vědomi toho, že je nutno zkoumat účinnost mluveného projevu v celé složitosti vztahů, a to nejenom těch, které každou komunikativní situaci podmiňují, ale i těch, které se v jejím rámci vytvářejí (vedle mluvního projevu samotného je to i osobnost mluvčího, podmínky projevu, názory, schopnosti i znalosti posluchače apod.).[3]

[257]I když z uvedeného přehledu si lze utvořit jen čátečnou představu o posuzované práci, je zřejmé, že tato publikace bude mít význam nejen pro posluchače pedagogických oborů, jimž je především určena, ale pro každého, kdo se otázkami mluvní výchovy hlouběji zabývá nebo alespoň s nimi přichází do styku.

Závěrem je možno říci, že kniha O. Preue a U. Stötzerové má všechny předpoklady, aby plnila své poslání s úspěchem: uvážlivě těží z bohatého materiálu, je přehledně členěna, obecné, pro běžného čtenáře náročnější pasáže jsou doplňovány názorným konkrétním materiálem. Výklady jsou podány jasně, přehledně a na dobré odborné úrovni. Oba autoři vycházejí především z domácí tradice, jak ukazuje i připojený seznam literatury. Je to pochopitelné, protože „Sprecherziehung“ jako aplikovaný obor se pěstuje převážně v Německu, kde má také péče o kulturu mluvené podoby jazyka dlouholetou tradici. I když zmíněná publikace vychází z problematiky německého jazyka, je velmi aktuální i pro čtenáře českého, a to jak svým tématem, kterým je soustředěný zájem o teoretické i praktické otázky vznikající při výuce kultury mluveného projevu na školách všech stupňů, tak i tím, že přihlíží k širokému kontextu společenského dorozumívacího styku.

Mnohostranné zpracování problematiky mluvní výchovy je nepochybně velkým přínosem pro německou jazykovou kulturu a lze si jen přát, aby se příručky podobného typu objevovaly i u nás.


[1] O. Preu — U. Stötzer, Sprecherziehung für Studenten pädagogischer Berufe, Volkseigener Verlag, Berlin 1978. Oba autoři jsou pracovníky ústavu Institut für Sprechkunde v Halle v NDR; o tomto ústavu a jeho zaměření podrobněji srov. H. Pelešková, Nauka o mluvené podobě jazyka v NDR, NŘ 62, 1979, s. 266—9.

[2] U nás bývá někdy v tomto smyslu zúženě chápán termín „výrazný přednes“. Takové chápání obsahu výrazného přednesu není zcela přesné. Ztotožňování uměleckého přednesu a výrazného přednesu bývá někdy důsledkem školské praxe, v níž se často s výrazným přednesem setkáváme jen v úloze průpravného prostředku k recitaci, k uměleckému přednesu vůbec. Výrazný přednes a umělecký přednes by však neměly být ztotožňovány: výrazný přednes tvoří jen základní předpoklad přednesu uměleckého, není však jeho předpokladem jediným. Na uvedenou skutečnost a na to, že se výrazný přednes neuplatňuje jen při uměleckém přednesu, ale i při zvukové realizaci všech jazykových projevů uměleckých i neuměleckých, čtených (připravených) a spontánních (nepřipravených) upozorňuje J. Hubáček, Výrazný přednes, vysokoškolská skripta, Ostrava 1974, s. 3 a 7.

[3] Srov. E. Stock — H. Fiukowski, Ziele und Methoden der Sprecherziehung, VEB Niemeyer Verlag, Halle 1976.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 5, pp. 254-257

Previous Eva Müllerová, Zdeněk Müller: Arabská osobní a zeměpisná jména v české slovní zásobě

Next Lumír Klimeš: Pokus o syntetický pohled na české slangy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1