Časopis Naše řeč
en cz

Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech

Karel Oliva

[Articles]

(pdf)

-

Pomístní jména (dále PJ) můžeme rozdělit podle původu do tří skupin:

a) základem PJ je vlastní jméno, a to

aa) osobní (např. jméno majitele nebo uživatele pozemku — Novákovo),

ab) zeměpisné jméno (např. jméno sousední obce — Ke Lhotě),

ac) jméno podniku, instituce apod. (např. U Fruty),

[242]b) základem PJ je české apelativum použité původně jako apelativní označení daného objektu (Skála, Na rybníčku),

c) základem PJ je přímý jinojazyčný apelativní základ[1] (např. Gruba z něm Grube = jáma).

Pro výzkum zaniklých českých lexikálních jednotek lze použít pouze PJ skupiny b), tedy jmen, která vznikla z českých lexikálních jednotek používaných v době vzniku PJ. Řada takových PJ však nemá žádnou formální ani významovou souvislost s nějakým lexikálním prvkem současné češtiny. Základové apelativum v průběhu vývoje českého jazyka buď zaniklo, nebo u polysémantických apelativ zanikl význam, jenž byl základem pro vznik PJ. Tato PJ jsou tedy doklady — a to v současné době jedinými živými doklady — zaniklých lexikálních jednotek češtiny.

Jako zaniklé apelativum je možno označit takové slovo, jež dnes již není součástí obecně známé české slovní zásoby, nebo — u polysémantického slova — jehož význam, který byl základem PJ, se již v dnešní češtině nevyskytuje. Toto vymezení je pochopitelně pouze pracovní; odpověď na otázku, co je to zaniklé apelativum, je mnohem složitější a zcela přesnou a vyčerpávající odpověď zatím nelze patrně dát vůbec. Slovní zásoba je totiž — jak víme — v neustálém pohybu a při podrobnějším zkoumání problematiky PJ a zaniklých apelativ vychází najevo, že existuje řada přechodných případů. Tím však není celkový obraz situace nijak podstatně narušen, protože tato apelativa nemají naději, že by se v budoucnosti ve své původní funkci dostala zpět do obecně známé slovní zásoby. Jsou to lexikální jednotky, jež se ocitly na periférii lexika, existují jen v určitých lexikálních subsystémech, zpravidla jako výrazy nářeční, zastaralé, knižní či odborné. Pro onomastiku i obecnou lingvistiku jsou zajímavé právě proto, že na nich můžeme sledovat vztahy mezi PJ a těmi prvky apelativní slovní zásoby, které odumírají, ztrácejí se z jazyka.

Možnost, že se PJ zachová, i když apelativum zaniklo, je dána charakterem PJ jako vlastního jména, tedy jeho přímým vztahem k jedinečnému denotátu. Po zániku apelativa se z PJ stává jakási nálepka, nemající souvislost s apelativní slovní zásobou. Právě charakter vlastního jména, jehož podstatným rysem je vždy určitá „nálepkovitost“, [243]má za následek, že se PJ při zániku apelativa chová v podstatě pasívně a nepřispívá k tomu, aby se apelativum udrželo jako součást slovní zásoby; PJ však existuje i nadále jako izolovaný prvek. Z hlediska onymie je to samozřejmě součást nějaké soustavy, z hlediska obecně jazykového je to však izolovaný relikt, nemající s apelativní slovní zásobou nic společného. Charakter nálepky je dobře vidět na okolnosti, že se ani kvalititavní změna objektu (denotátu) nepromítá do formy PJ. Stane-li se z lesa pole nebo z mokřiny obdělaná půda, nedochází z tohoto důvodu nutně ke změně PJ.

Izolovanost PJ, jeho odtržení od pojmové soustavy slovní zásoby, má jisté důsledky. Není úkolem této práce se jimi zabývat, je třeba pouze upozornit na okolnost, že následkem izolace PJ může dojít k pozměnění jeho formální stránky, a to často netypickým způsobem. Tuto okolnost je nutno mít na paměti. Vydatnou pomoc jak při hledání původního znění PJ, tak při stanovení souvislosti jeho významu s označovaným objektem mohou poskytnout jednak historické doklady, jednak místní ohledání (tzv. Realprobe). Písemné doklady z minulosti jsou až do konce 17. stol. poměrně vzácné. Jsou to např. zápisy z urbářů, zemských desk, kupních smluv apod. Jde ovšem o doklady celkem náhodné. Systematické zápisy prakticky všech PJ své doby obsahuje teprve tzv. tereziánský katastr ze začátku 18. stol. a tzv. josefský katastr z konce 18. stol., což je dokumentační materiál poměrně mladý. Přesto však je to velmi cenný materiál: dosvědčuje existenci PJ v dřívější době a u těch, jež známe ze současnosti ve zkomolené podobě, mnohdy podává tvar, který je původnímu znění bližší nebo je s ním zcela totožný. Místní ohledání má smysl zejména tehdy, jde-li o relativně stálé terénní útvary (např. vyvýšeniny, údolí) nebo o celkový charakter terénu (druh půdy, vlhkost apod.). Tyto charakteristické znaky objektu se ani v průběhu dlouhé doby nemění a i po zásahu člověka zůstávají po nich zřejmé stopy.

PJ tvořená ze zaniklých apelativ lze rozdělit na několik skupin. Určujícím prvkem takového dělení je vztah zaniklého apelativa k české slovní zásobě, a to především současné, ale také k jejímu stavu v minulosti.

1. Nejstarší vrstvu PJ tvoří jména, jejichž základem jsou apelativa v češtině jinak vůbec nedoložená. Apelativní doklady lze najít pouze v jiných slovanských jazycích. Je zřejmé, že v češtině sice takové apelativum muselo existovat (jinak by PJ nemohlo vzniknout), ale ani nejstarší památky českého jazyka je nezachycují. O takovém apelativu [244]lze předpokládat, že zaniklo již v předhistorické době. Např. současné PJ Klíč, Na klíčích apod. označuje vždy mokrou rozbahněnou půdu; zpravidla tam dodnes vyvěrá voda. Vesměs jsou tato PJ zachycena již v tereziánském katastru, ale jejich původ je mnohem starší. Jsou odvozena od praslovanského základu *ključ- = pramen, zřídlo, vyvěrající voda, jak o tom svědčí staroruské a srbochorvatské ključ v témž významu. Podobně PJ Ve vroutkách, Vroutky označovalo až do nedávna relativně vlhké louky a pole. Při stavbě silnice byla půda meliorována a množství drobných vyvěrajících pramínků bylo svedeno do potoka. Praslovanský základ označující pramen, zřídlo se v češtině v době historické již nedochoval. Jeho pokračovateli v současné době jsou apelativa známá z jiných slovanských jazyků: srbocharv. vrutak, slovinské vrotak, a v polštině wrzątek — zde již s posunutým významem ‚vřící voda‘.

Již na těchto prvních dvou příkladech lze ukázat, jak na izolované PJ působí různé tendence. K PJ Klíč patří sice řada odvozenin (Klíčava, Klíčí, Klíčnice, Klíčovka, Klíčovna, Klíčovy aj.), ale ke zkomolení jména nedochází. Hlavní příčiny jsou dvě:

a) slovo klíč dodnes existuje v češtině, a to již od nejstarších dob, ovšem se zcela jiným významem (‚nástroj k otvírání a zavírání zámku‘),

b) PJ Klíč, Na klíči atp. je již od počátku historické doby pouhou nálepkou.

Tyto dvě okolnosti vedly k tomu, že PJ zůstalo beze změny až do dnešní doby. PJ bylo automaticky spojeno se slovem klíč v dnešním významu a otázka motivace jména — proč se louce či pastvině říká Klíč — byla tím odsunuta do pozadí. Souvislost formální, čistě vnější, zde existovala a o faktickou se uživatelé jména přestali zajímat, protože jim PJ jako označení určitého objektu stačilo.

U PJ se základem vrout- je situace poněkud odlišná. Jméno Vroutek nelze spojit se žádnou podobně znějící lexikální jednotkou, přiřazení k jinému významu není tedy možné. Bylo však možno, aby se zde projevila jiná tendence, známá z tzv. lidové etymologie, totiž mylná dekompozice. Dnešní Radotínský potok u Prahy je doložen z r. 1361 jako potok Vrutice. V tereziánském katastru je uvedeno několik pozemků kolem tohoto potoka, které se jmenují Rutice. Původní slovo Vrutice bylo pochopeno mylně jako spojení předložky v + rutice; podrobnější rozbor tohoto procesu je poměrně složitý a přesahuje rámec této práce. Podobně je tomu u PJ Rutice, jež označuje mokrou louku s prameny, [245]svedenými dnes do vodovodu v Chýnově u Tábora. Tato dekompozice je zřejmě starého data a probíhala i v jiných případech. Dokladem je místní jméno Vroutek; r. 1369 se vyskytuje německé znění názvu této obce Ruth (pozdější Rudig). Znamená to, že již v té době byla dekompozice provedena.

2. Druhou skupinou PJ tvořených od zaniklých apelativ jsou PJ, jejichž apelativní základ je zachycen v starších českých dokladech, není však doložen v současné době. Typickým příkladem je PJ Držala a odvozeniny, např. Držalka/Držálka, Držaličky atd. Základem všech těchto jmen bylo sloveso držěti = chvěti se, třásti se, jež podle Gebauera zaniklo ve 14. stol. Živé jsou paralely v polštině (držeć) a v ruštině (drožat’) s týmž významem. Takřka všechna tato PJ označují půdu, která je dodnes vlhká, podmáčená, a tím nepevná, „třaslavá“, nebo pozemky, v jejichž blízkosti je voda (potok, rybník apod.) a které byly vysušeny. Vzácně jde o pozemky písčité, jež však mají vesměs jílovitý, tedy nepropustný základ, což bylo v minulosti příčinou, že pozemek byl vlhký. Časový odstup od vzniku PJ (před koncem 14. stol.) je dostatečně veliký, aby na povrchu pozemku došlo k zásadním změnám (meliorace apod.), ale přesto i dnešní situace signalizuje původní stav.

Po zániku slovesa držěti = chvěti se začali uživatelé spojovat PJ se slovesem držeti (lat. = tenere). To dalo vznik různým mylným etymologiím, vycházejícím z pozdějšího (prakticky dnešního) stavu objektu (držela se tam voda; pozemky byly v držení sedláků apod.). Princip spojení s jiným apelativem je zde tedy týž jako v případě PJ Klíč. Rozdíl je v jeho využití k vytvoření nesprávné etymologie (ať již tzv. lidové, nebo tzv. bakalářské).[2]

Do této skupiny patří rovněž PJ, jejichž základem je jeden doložený, ale později zaniklý význam polysémantického apelativa. PJ Ochoz (lid. Vochoz), Ochozec (Vochozec) apod. vzniklo ze staročeského apelativa ochoz (fem.) nebo ochozě (fem.), a to z jeho významu ‚ohraničený lesní prostor k těžbě dřeva‘; byla to tedy jakási plošná míra. Tento význam je uveden v Jungmannově slovníku, z něhož jej převzal i Kott; Příruční slovník jazyka českého uvádí již jen nářeční ocho[246]za = lesní pozemek (citát z Herbena). V současné době doklady na význam ‚část lesa určená k vykácení‘ nenalézáme.

Další skupina PJ vznikla na základě apelativ, jež bychom z hlediska celého vývoje české slovní zásoby mohli obrazně označit jako „přechodné hosty“. Jsou to většinou výpůjčky z cizích jazyků, převážně z němčiny (nebo německým prostřednictvím). Je nám známo, kdy se tato slova objevila, a můžeme i přibližně určit dobu jejich zániku. Typickým případem jsou apelativa spojená s prováděním melioračních prací po třicetileté válce. Jde zejména o označení odvodňovacích kanálů, trativodů apod. Tato apelativa byla ve své době součástí běžné lexikální zásoby, ovšem po jistém čase meliorační práce skončily, zůstaly jen objekty — kanály atd., jejichž označení plnilo funkci PJ, a apelativum pozvolna zaniklo. Např. apelativum vostržej ve významu ‚vodní strouha, trativod‘ (z něm. Wasserzucht) se objevilo kolem r. 1700 a koncem 19. stol. zaniklo v češtině již úplně; jeho existenci dosvědčuje PJ Vostrejže. Ke zkomolení jména došlo zjevně z důvodů fonetických. K tomuto tvaru pak vznikla dodatečně typická lidová etymologie: hnízdili tam prý ostříži.

3. Příkladem zanikajícího apelativa může být slovo úlehle (lid. oulehle) ‚úhor‘. Slovo označené v Příručním slovníku jako zastaralé a lidové, ve Slovníku spisovného jazyka českého jako zastaralé a nářeční není však dnes zdaleka všeobecné, a to ani v nářečí, jak o tom svědčí výklady názvu uváděné zpracovateli soupisů pomístních jmen. V oblasti, kde toto PJ nacházíme, tj. na jih od čáry Plánice — Hořovice — Chotěboř — Třeboň, je původ PJ vysvětlen správně pouze zhruba v 50 % případů. Polovina zpracovatelů tedy nedovede původ PJ vyložit, apelativum je jim již neznámé. Je to typický případ rozptýleného výskytu apelativa, jež je v podstatě dnes izolováno jako odumírající prvek slovní zásoby. Tento závěr je podporován i skutečností, že při vnější straně uvedeného území jsou doložena zkomolená PJ Ouhel, Ouhele, jejichž výklad je v soupisech vesměs nesprávný (pálilo se tam dřevěné uhlí apod.). Zde tedy již došlo k naprosté izolaci PJ, které se pak změnilo foneticky a bylo v povědomí uživatelů spojeno se zcela jinými apelativy.

Takových případů jako úlehle je mnoho. Liší se od sebe především kvantitavně, tj. počtem osob, kterým jsou zanikající apelativa ještě známa. Mladá generace jich však již aktivně nepoužívá a většinou je nezná ani pasívně.

Jaké závěry plynou z dosavadního rozboru?

[247]Výzkum PJ, jejichž základem je zaniklé apelativum, vyžaduje podstatně širší jazykovou základnu. Na současný stav apelativní slovní zásoby se nelze odvolávat; je nutno vzít v úvahu její starší stav, a to v průběhu celé historie jejího vývoje. Kromě toho je nutné použít i lexikálního materiálu jiných slovanských jazyků včetně rekonstruovaných praslovanských podob. Kvantitativně je tedy potřebný materiál mnohem bohatší než u jiných typů PJ. Avšak i v zacházení s ním, tedy v kvalitě práce, jsou rozdíly. Práce s významovou stránkou slov, kterých dnes již nikdo nepoužívá, vyžaduje velkou opatrnost. Význam zaniklého apelativa se musí nějak vázat na některou vlastnost objektu označeného pomocí PJ; tuto vlastnost je nutno buď zjistit, nebo o ní aspoň prokázat, že v minulosti existovala. Zatímco u etymologicky průhledných PJ vystupují prvky, jejichž přítomnost automaticky navádí nebo upozorňuje na souvislosti PJ s pojmenovaným objektem, zde musíme tyto souvislosti hledat, a to ve velmi širokém okruhu. Důležitou úlohu zde hraje i chronologie nebo spíše časové určení doby, kdy PJ vzniklo nebo mohlo vzniknout; s tím souvisí ovšem i otázka historických podmínek té doby. Kritéria, kterými se tehdejší uživatelé řídili při tvoření PJ, se v minulosti často zásadně lišila od kritérií dnešního člověka. To vše je nutno při studiu a rozboru PJ ze zaniklých apelativ vzít v úvahu.

Výzkum PJ tvořených ze zaniklých apelativ poskytuje informace pro různé vědní obory. Tato PJ dokládají především někdejší existenci starých obecně slovanských slov v češtině, pro něž v současnosti nemáme jiné doklady. Jsou to tedy nové, doplňující poznatky o stavu české slovní zásoby v minulosti. Avšak i pro jiné vědní obory znamená tento výzkum jistý přínos: např. dějepis (zejména hospodářský dějepis) získává podrobnější údaje o stavu zemědělství a o změnách, k nimž v hospodaření s půdou docházelo. Pro současný geologický průzkum mají některé výklady starých PJ rovněž význam, protože upozorňují např. na dřívější těžbu nerostů. Pro regionální vlastivědu přináší výklad takových PJ řadu informací o dřívějších poměrech sociálních, etnografických apod. Veškeré tyto údaje pak přispívají k tomu, že si můžeme v různých oborech doplnit a zpřesnit své dosavadní poznatky.


[1] Označením „přímý jinojazyčný apelativní základ“ se rozumí slovo cizího původu, jež se jinak v české slovní zásobě nevyskytuje. Do této skupiny se tedy nepočítají cizí apelativa, jež byla přejata jako apelativa do češtiny (např. krchov z něm. Kirchhof) a jež mohla být pak základem pro vznik PJ.

[2] Na základě shromážděného materiálu lze vyvozovat, že se sloveso stává základem nesprávné etymologie mnohem častěji než substantivum. Rozborem tohoto jevu se nelze v rámci problematiky zaniklých apelativ zabývat; byl by to však zajímavý příspěvek k problematice teorie pojmenování.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 5, pp. 241-247

Previous Slavomír Utěšený: Přezdívkové obměny příjmení ve školním prostředí (Na základě ankety mezi vítězi Olympiády českého jazyka v r. 1978/79)

Next Eva Müllerová, Zdeněk Müller: Arabská osobní a zeměpisná jména v české slovní zásobě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1