Vyjadřovací zvláštnosti jedné okrajové žánrové formy

Ondřej Hausenblas

[Short articles]

(pdf)

-

Funkcí fotografie ve stolním kalendáři bývá esteticky působit na jeho uživatele. Obrázky jsou proto často ve volném vztahu k nějakému jevu příznačnému pro dané období (např. pro roční dobu). Slovní doprovod (legenda) k fotografiím se může omezovat na neutrální pojmenování zobrazeného jevu, nebo má rovněž estetickou funkci. Fotografie i text provází uživatele celý rok, a to, pokud jde o stolní kalendář, většinou v zaměstnání. Estetické působení by tedy mohlo být zaměřeno např. k zpříjemnění práce. Napsat texty k fotografiím se zdá snadné jen na první pohled. V krátkém kontextu je naopak velmi obtížné dosáhnout uceleného stylového dojmu, protože je tu málo místa pro motivaci užití nápadnějších stylistických postupů.

Podívejme se, jak svou funkci užitého umění plní texty k fotografiím v kalendáři, který možná ještě stojí na našem stole. Je to týdenní obrázkový kalendář č. 321 A/l, který fotografiemi vybavil P. Sikula a texty Milan Borovička a který vydaly pro rok 1979 Obchodní tiskárny Kolín.

[218]Budeme analyzovat jazykovou a obsahovou stránku legend, nikoli fotografie. Při letmém prolistování působí doprovodné slovo tohoto kalendáře popuzujícím dojmem. Čím je dán tento nežádoucí efekt? Deset markantních příkladů poslouží jako vzorek pro rozbor (text legendy uvádím vždy celý, v závorce je číslo týdne):

(31.) Půvabná malířka si vybrala motiv malebných doškovic, aby alespoň jejich kousek přenesla do městského příbytku.

(39.) Rozmanité je vskutku použití deštníku — ani voda do motoru nepatří, toužíme-li po vítězství.

(34.) A budiž léto pochváleno pohybem klouzající lyže po vodní hladině a v tříšti miliónu mokrých krůpějí.

(40.) Lesy se odívají do purpurového šatu a jejich živé bohatství dává o sobě vědět hlasy neslýchanými.

(13.) Učit se a být moudrý je základem osobnosti — dává schopnosti a poznání, činí jej člověkem.

(25.) Kouzlo dřeva, poznamenané dovednou prací lidských rukou, dýchá z konečného tvaru.

(51.) Zima je sníh, zima jsou sáňky, lyže, koulování — radost dětských her i studících vloček za límcem kabátu.

(9.) Nezapomínáme a vyjadřujeme to tvarem a krásou — památník v Kopřivnici na severní Moravě.

(16.) Kouzelné chvíle naplnění, klidu a spokojenosti s novým človíčkem v zeleni Havířova.

(50.) Je to ten pravý? Závady v růstu ukryje slavnostní šat, až rozzářené dětské oči vstoupí.

Nedostatky těchto vět jsou typické i pro většinu ostatních legend. Jde zhruba o tři typy nedostatků týkajících se obsahu nebo formy vyjádření. Věty (31.) a (39.) jsou především věcně nesprávné: (31.) — na fotografii je šindelová, nikoli došková střecha, (39.) — deštník na fotografii nechrání kapotu motoru závodního auta, ale mechaniky, kteří sedí okolo. I v těchto větách jsou však nedostatky stylizační, které rovněž zatemňují obsah: (31.) „… aby alespoň jejich kousek…“ místo „aby jich alespoň kousek“, (39.) „Ani voda do motoru nepatří“ místo „voda nepatří ani do motoru“ nebo podobně.

Druhá skupina vět se vyznačuje právě výraznými nedostatky stylizačními: (40.) — nadnesené krasomluvné vyjadřování bez hlubší motivace dané fotografií kontrastuje s hovorovým obratem „dávají o sobě vědět“, (34.) — obsah věty se téměř vytrácí vlivem nevhodného slovosledu. Prázdnost patosu celé věty je zvýrazněna i pleonastickým spojením „v tříšti miliónu mokrých krůpějí“.

Nejpočetnější, třetí skupina je tvořena větami, které sdružují oba výše uvedené nedostatky. Většinou jde o nedostatky syntaktické. Vznikají falešné větné dvojice s nesmyslným obsahem (např. dovedná práce, radost studících vloček za límcem), případně se souřadně spojují pojmy podřazené nebo nesourodé (např. vyjadřujeme to tvarem a krásou). Spojování nesourodých prvků zaráží čtenáře i ve větě „… lidská zručnost se snoubí s potem na rozpáleném těle“.

V základu většiny nedostatků, formálních i obsahových, leží mylná představa o povaze formy esteticky působivého vyjádření. Pro autora komentářů spočívá „uměleckost“ tvoření textů jen v tom, že snese dohromady pojmenování nebo syntaktické konstrukce, které zná snad odjinud, z textu esteticky účinného. Avšak [219]ani odkazy na skutečnosti, k nimž mívá člověk citový vztah (např. kouzlo, dětské hry, vločky, moudrost, krůpěj aj.), ani některé syntaktické stylistické prostředky (větný paralelismus, symetrické rozvíjení větných členů, pointa za pomlčkou) nezískávají estetickou platnost samy o sobě, ale jen v souvislosti celého uměleckého textu. Jinak může být jejich účinek pochybný, stávají se frází.

Příkladem toho, jak lze nevhodně poskládat obsahy, které bývají jinak uznávány jako hodnotné, je text k 13. týdnu. Skrývají se v něm slova a obraty označující skutečnosti duševního rozvoje člověka: uč se, synu, moudrým býti; základ osobnosti; schopnosti; poznání; stát se člověkem. Kontext vzniklý jejich spojením je však nepřijatelný: moudrost a schopnost učit se není základem každé osobnosti, spíše má být základem kladné osobnosti. Osobnost může být totiž i souhrnem špatných vlastností. Zcela vyšinuté je pak napojení části věty za pomlčkou: za gramatický podmět se nabízí více členů předchozí části věty, užití předmětového jej (které čtenář nemůže k ničemu vztáhnout) vyvolává dojem úplné paralýzy větotvorných schopností.

Častou závadou je též užívání slov, která vyžadují bližší specifikaci, bez dalšího určení: (50.) až rozzářené dětské oči vstoupí, (36.) Den co den vystupují řady zčernalých tváří se svítícími zuby, když z lůna země vyvezly zlato, které zrychlí tep našeho průmyslu, (16.) kouzelné chvíle naplnění, (13.) dává schopnosti, (2.) Rychlost a pohyb, uplatnění schopností v takový den…

Jako vhodné lze označit jen několik komentářů, k týdnům 20., 37., 44., 47., 48., (např. Dívám se do světa dospělých a myslím si: jací jsou to zvláštní lidé, někdy docela milí, jindy k nevystání).

Shrňme příčiny toho, proč je výsledek působení legend na čtenáře vadný:

1) Naivní nedocenění estetické funkce formální stránky vyjádření, představa, že obsahy slov se samy, bez přispění gramatického systému jazyka, mohou spojovat, jak náleží. S tímto jevem se setkáváme častěji, hlavně v publicistických textech.

2) Mnohde je patrná nedostatečná autorova znalost jazykových a stylistických prostředků.

3) Mylné jsou i předpoklady, že fotografie potřebují v estetickém působení výpomoc legend a že tyto texty nemohou případně působit esteticky samostatně.

Mnohá úskalí pro žánr textu k fotografii vyplývají vlastně z jeho pozice na pomezí publicistiky a beletrie. Zde se může stát, že dílo v sobě shrne spíš nedostatky než přednosti obou stylových oblastí.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 4, pp. 217-219

Previous A. P. (= Alexandr Stich): Psaní jmen typu Ultračech, Pseudočech

Next Jiří Nekvapil: Jak nás informují informační tabule v halách Československých aerolinií