Časopis Naše řeč
en cz

Spadla moucha do sopoucha…

Slavomír Utěšený

[Short articles]

(pdf)

-

Sotvakdo z dnešních dospělých si asi při téhle říkance dovedl už v dětství dobře představit, kam to vlastně ta nešťastná moucha spadla, zvlášť pokračovala-li říkanka dále „zlámala si koleno“. Veršík o mouše v sopouchu má však i jiná pokračování, jako třeba „… to vám byla rána! Pravě v kamnech zatápěla kovářova Nána“. Zde už je zřejmé, že sopouch musí mít něco společného s topením, nejspíš jako jakýsi otevřený otvor u komína či přímo v komíně, do kterého lze aspoň mouše spadnout. — Sopouch patří nesporně ke slovům, kterých se užívá stále méně, už i ta říkanka o něm vymizela z repertoáru předškolního věku. Při celkovém ústupu, až zániku tohoto slova v původním významu ‚otvor z pece do komína, dymník‘ můžeme však dodnes sledovat v celém našem lidovém jazyce zajímavé průvodní procesy, zejména přesouvání a přenášení jeho významu, jakož i starší již pestrost obměn jeho výrazové stránky. V Machkově Etymologickém slovníku (2. v. s. 567) je sopouch — staročesky a slovensky sopúch, polsky a rusky v nářečích sopuch(a) — spojen se slovesem sopěti ‚vypouštět dým‘ (srov. též soptiti a další obměny jako sopotat, somtat, sumtět aj., vztahující se však již převážně jen na zvukové efekty při sop(t)ění, zřejmě též příklonem těchto slov k supění). Rodina takových výrazů je v slovanských jazycích velmi rozsáhlá a patrně právem k ní již ruský etymologický slovník Preobraženského z r. 1910—14 připojil nejen východoslovanskou sopilku ‚píšťalku‘, ale i západoslovanský, u nás hlavně moravský, sopel ‚nosní hlen‘.

Pro českou oblast je příznačná zejména formální proměnlivost výrazu sopouch: od původní podoby sopúch (sopouch, sopóch, sopuch) se na západě odlišily podoby s počátečním c-, copouch ap. Patrně k tomu nedošlo pouze hláskovým kolísáním s-c (jako v případech typu kapsa—kapca, panskej—panckej), nýbrž i příklonem k expresívním slovům s počáteční skupinou cop- a zejména cap-, která znamenají něco drobného, ale též méněcenného (cápek, capart — u Rosy copardy, capary, cápera, capry — srov. všechna tato hesla u Machka).[1] Přitom se základní vlastně českou obměnou stala podoba capouch, v jv. Čechách a na záp. Moravě též sapouch. Samohláska o tu však doznala i jiné obměny, a máme tak obzvlášť v Čechách též podoby cepouch a cipouch; dříve tu bylo i východomoravské sipúch aj. K formálním obměnám patří konečně i západočeské capuch, vzniklé patrně zkrácením zavřeného -ouch, podobně jako v případě vývoje klobouk > klobuk. — Křížením se slovem rampouch se pak dostalo výrazu capouch v již. Čechách též nových významů ‚střechýl‘, ‚střapeček‘ ap. a ojediněle zároveň i nové podoby campouch (jen v Jungmannových dodatcích je tak [166]doložen i camouch). Machek tu uvažuje o křížení s mour — v podobách jako camour, čamour aj.; střídání retných hlásek a skupin p, m, mp může však být vyloženo i jejich artikulační blízkostí a potřebami výrazové expresivity, přípona -ouch se pak může zaměňovat s -our rovněž z expresívních důvodů (srov. silně expresívní kaňour, Němčour).

Snad ještě značnější je však u slova sopouch a jeho obměn proměnlivost významová. Původní věcný význam spodku komína v černé kuchyni se postupně specifikoval pro označování různých vstupních i vnitřních částí kouřovodů a pak i větracích otvorů. Přitom se tato různá specifikace rozdílně utvářela též podle jednotlivých krajů a oblastí. V anketě pro Český jazykový atlas, která zjišťovala existenci, podoby i významy tohoto výrazu ve venkovském nářečním prostředí, byly tak pro sopouch(y) doloženy tyto významy: 1. díra (pár i více děr) do komína, především z pece — nad jejími ústy; 2. spodní část otevřeného komína v černé kuchyni (tam nejspíš spadla naše moucha z říkanky), 3. dvířka k vymetání sazí na spodu komína, 4. kouřovody okolo pečicí trouby kachlových kamen a zvláště dvířka k nim, 5. (zřídka) popelník pod ohništěm, 6. (ojediněle) prohlubeň před pecí. Vzácně se označení sopouch dále přesouvá i (7) na přepážku regulující tah do komína u železných kamen a (8) jiná podobná zandavadla tahu, např. i cihly k ucpání větracích průduchů, a konečně (9) i na knoflík — držadlo u víka kamnovce. Samostatnou druhou skupinu metonymických významových posunů pak představuje označování různých větracích otvorů a průduchů jako sopouchů ap., a to nejen např. u spojení pece a kamen pro vedení teplého vzduchu k vyhřívání světnice (10), nýbrž i u otvorů nad okny nebo pod okny ve venkovní zdi pro přímé větrání světnice (11) a konečně i u šikmého svážného okénka do sklepa k sypání brambor ap. (12). — O zvláštním významu 13. ‚střechýl‘ a 14. ‚koneček, střapec‘ jsme se již zmínili. K jeho vzniku mohly přispět závoje visících sazí v sopouchu (15) — obdobnou motivaci můžeme ostatně předpokládat i pro (visící) sopel.

Vedle všech těchto metonymií podlehl však sopouch i četným metaforickým přenáškám významu, spojeným hlavně s jeho silně znevažujícím užitím pro označení špinavých, nepořádných, neslušných ap. lidských individuí, především pak malých dětí. Nečistý sopouchový otvor, plný sazí a popela, byl východiskem četných přirovnání typu zakoptěný, ušmouraný, ušmudlaný, ucouraný jako sopouch. Na záp. Moravě se takto někdy označovala i pouhá osmahlost — černé jak sopóch. Jinde, zvláště v severových. Čechách, se takto hodnotily zvlášť neupravené dívky, nejčastěji však všude děti. Místy se pak přirovnání přeneslo i na zamračený, posupný pohled a jeho nositele (hledi jak sopóch — na sev. Moravě). PS má podobný citát z A. C. Nora. A protože se různí tito sopouchové a zvláště malí capouškové vedle špinavého či zamračeného zevnějšku vyznačovali i nevychovaností, zlobivostí a neposlušností, dostával se sopouch do přirovnávání i kvůli těmto duševním vlastnostem a navíc pak i pro označení neomalenosti a ničemnosti takovýchto velkých i malých darebů; někdy docela i ve spojení takovej cepouch línej.

[167]Druhou cestou pronikání naší metafory byla malost a bezvýznamnost původního sopouchu — zároveň ovšem se zmíněnou už blízkostí slov jako cápek, capart ap. U Bartoše tak máme slovo capóšek doloženo v Dialektickém slovníku moravském dokonce jen v kladném významu (srov. příjemné asociace hravé drobnosti u slovesa capati, cupati). Jinak však byl zejména v anketě pro Český jazykový atlas i ten malý capouch vzpomínán od informantů už především jen jako nadávka od rozhorlených rodičů či prarodičů neposlušným, dovádivým a přiměřeně zváleným a ušpiněným nezvedencům. Často si takto ovšem rodiče a dospělí vůbec ulevili i bez příslušných konkrétních černých „sopouchových“ důvodů, takže nakonec si tu řada informantů jen matně připomenula, že se tak volalo na malé děti, ale ne už proč. To je ostatně osud většiny nadávek, že se nakonec stávají jen jinak nesrozumitelným a přitom libovolně použitelným slůvkem záporného hodnocení bez přesnější významové náplně, které slouží především k vybití zlosti nadávajícího, popř. k odreagování jeho překvapení ap. Odtud pak spojení jako takovej jeden capouch, šušeň, sopel atd. mi bude něco povídat! Ty capouchu jeden! Ty jsi pane capouch! a řada jim podobných. Takové výrazy se pak drží i dlouho po zmizení skutečností, které původně označovaly. A tak všichni ti capouchové v nadávkách, výrazněji však dosud i přirovnání typu ušmouraný jako sopouch (sapouch) — zůstávají posledním náznakovým svědectvím o kdysi obecně známém sopouchu — dymníku, otvoru do otevřeného komína.


[1] Prof. Bělič tu upozornil i na možný vztah k blízké dvojici sloves — sápat se, nář. cápat se.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 3, pp. 165-167

Previous Slavomír Utěšený: K druhému ukázkovému souboru map Českého jazykového atlasu

Next Marie Ludvíková: Konference na vývěskách?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1