Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková kultura a společenské fungování rodných jmen

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

Společenské fungování rodných jmen, tj. jejich volba, zápis a užívání hraje v životě každého člena společnosti důležitou úlohu, při níž se uplatňují i nezanedbatelné občanskoprávní aspekty. Proto je pochopitelné, že v této oblasti zaujímá významné místo jazyková kultura a jazykově výchovné působení. O důležitosti jazykových faktorů uplatňujících se při společenském fungování rodných jmen svědčí i ta okolnost, že jsou v ČSSR zachyceny v zákonu o jméně a příjmení a v příslušných směrnicích, které tento zákon vykládají. Zde je třeba dodat, že podobných zákonů a směrnic, které by zachycovaly jazyková kritéria, je u nás poskrovnu. Podobně jako v Československu je společenské fungování rodných jmen usměrňováno zákonnými vyhláškami a směrnicemi i v jiných státech, a to nejen socialistických (Maďarsko), ale i kapitalistických (Rakousko, Francie). Připomeňme si jen co nejstručněji, že podle příslušných předpisů lze pro zápis do matriky zvolit u nás pouze základní, spisovnou podobu ověřeného existujícího rodného jména, nikoli tvary domácké nebo zkomoleniny, jména neosobní (jako názvy věcí) atd.

Jazyková kultura uplatňující se v oblasti fungování rodných jmen se opírá jednak o faktory jazykové, které čerpají z teorie spisovného jazyka, z vědeckého popisu jazyka a ze sociolingvistických výzkumů, jednak o faktory mimojazykové, které těží z teoretických poznatků o vývoji národní společnosti v aspektu synchronním i diachronním a z poznatků převzatých z oblasti sociální psychologie.

I. Při plánování a prognózování v oblasti rodných jmen se vychází ze zhodnocení současného stavu jako výsledku dlouhodobého vývoje a z potřeb, které život české národní společnosti na tomto úseku staví. Především se bere v úvahu živá vývojová dynamika systému jmen uplatňující se jak v diachronii, tak v synchronii. S celko[25]vým vývojem společnosti se totiž mění i systém jmen, jména zastarávají, mění se jejich obliba. Jména užívaná v jednom období vzájemně na sebe působí, a to jak uvnitř jednoho jazyka, tak i v měřítku mezinárodním. Systém jmen má tedy v souvislosti s životem společnosti schopnost sám se obměňovat. Aby nedocházelo k změně systému živelně, je třeba tento proces usměrňovat a regulovat a zároveň se vhodnými zásahy starat o to, aby repertoár jmen byl podle společenské potřeby plynule doplňován a obohacován a byl tak dostatečně obsáhlý pro to, aby jména mohla dobře plnit svou společenskou občanskoprávní, identifikační a rozlišovací funkci a zároveň aby na druhé straně nedocházelo k jejich nadměrnému výskytu. Doplňovat repertoár jmen je možno podle českých zvyklostí v zásadě trojím způsobem:

1. oživovat jména dnes téměř zapomenutá, užívaná v minulosti — v posledních 15 letech např. došlo k výraznému oživení jmen obvyklých u nás ve staré češtině, např. Michal, Matěj, Jakub, Kateřina, Barbora, Lucie aj.; rozhodující faktory jsou tu z oblasti sociální psychologie a sociolingvistiky;

2. přehodnocovat podoby jmen původně domácké na podoby základní — v posledních letech k tomu došlo např. u tvarů Magda, Tereza, Táňa; zde již jde o záležitost jazykové kodifikace;

3. přejímat jména z cizích jazyků — v posledních letech např. byla přejata jména Patrik, Katrin, Denisa; zde se uplatňuje vedle faktorů sociolingvistických a psychologických jazykové počešťování, pravopisná, tvaroslovná, popř. i výslovnostní kodifikace. — Všechny tři uvedené způsoby obohacování repertoáru jmen jsou procesy pro češtinu i pro většinu evropských jazyků typické, a je tedy třeba s nimi i pro budoucnost závazně počítat. Oživování starých jmen a přehodnocování původně domáckých podob jmen na podoby základní se v českém jazyce považuje odborníky i laiky za procesy více méně samozřejmé. Naproti tomu přejímání jmen z cizích jazyků vzbuzuje někdy u části veřejnosti záporné reakce, i když jde o proces probíhající u nás už od nejstarších dob. Dnes se jména nejčastěji přejímají z jazyků slovanských a dále zejména z oblasti anglosaské a románské. Jejich přejetí bývá obvykle výsledkem oficiálních, popř. soukromých mezinárodních styků, vlivů a ohlasů na poli kulturním, politickém, společenském i sportovním. Na základě dosavadního vývoje mezinárodních skutečností lze soudit, že toto přejímání jmen z cizích jazyků bude probíhat i nadále, třebaže se u nás setkáváme i s jeho odpůrci, [26]kteří nezřídka zastávají nacionalisticky zabarvené názory o tom, že užívání cizích jmen je výrazem malé národní hrdosti, že se jimi český jazyk kazí atd.

Jak ukazují průzkumy, v repertoáru jmen u nás užívaných tvořila jména slovanského původu vždy jen asi 30—35 %. Vzájemný poměr jmen slovanských a neslovanských se nezměnil ani v posledních 40 letech. Jména vycházející z obliby byla postupně nahrazována jinými, vzájemná proporcionalita však zůstává zachována. Lze konstatovat, že novým přejímáním jmen z neslovanských jazyků tedy nedochází k znehodnocování repertoáru jmen v češtině užívaných, ale k jeho společensky podmíněné obměně, doplňování a obohacování. Obdobnou situaci co do původu jmen a skladby repertoáru má např. i slovenština, polština, ruština i maďarština. Naopak do neslovanských jazyků pronikla i jména slovanského původu (Ladislav, Václav, Věra). Stejně jako jména obecná, tak i jména vlastní se tedy stávají v důsledku rozvoje civilizace a mezinárodních styků jmény mezinárodními.

II. Hlavním prostředkem jazykové kultury ve smyslu regulování jazyka je v oblasti rodných jmen všestranná kodifikace základních, spisovných, jinak řečeno oficiálních podob těchto jmen.

Kodifikace rodných jmen je ovšem daleko širší než kodifikace příjmení, která jsou vlastně v české gramatice kodifikována jen tvaroslovně, zatímco jejich grafická podoba se nemění, pokud si to rodina sama nepřeje. Důvodem je okolnost, že podoba příjmení se chápe jako znak příslušnosti jednotlivce k určitému rodu, a proto je žádoucí ji z hlediska občanskoprávního a administrativního standardizovat (konzervovat), vyjmout z vývojových procesů jazyka; uchovávání této rodinné grafické podoby je tedy vlastně také výrazem jisté jazykové regulace. Na rozdíl od příjmení jsou jména rodná až druhým rozlišovacím signálem, identifikujícím jednotlivé členy rodiny mezi sebou. Nedědí se, ale volí se pro každého jedince při jeho zrodu nově, takže mohou podléhat dobové jazykové kodifikaci v širším měřítku. K jednotné kodifikaci základních podob rodných jmen přispívají i další aspekty:

1. Společenskoetický — jazykové matriční předpisy o jménech a kodifikace základních podob jmen zapsatelných do matriky je v zájmu dětí a na jejich obranu před volbou jazykově a společensky nevhodných jmen. Zároveň tato kodifikace napomáhá jednotné administrativní praxi a plnění administrativně právní funkce jmen.

[27]2. Národní — kodifikace jméno začleňuje do českého jazykového systému tak, aby nepůsobilo při společenské komunikaci potíže a zároveň při plnění své základní rozlišovací funkce identifikovalo i pohlaví svého nositele. Jména se kodifikují se zřetelem k tomu, že jejich nositeli budou děti české národnosti, které budou trvale žít v českém jazykovém prostředí.

3. Systémový — kodifikace vlastních jmen rodných a jmen obecných vychází z jednoho jazykového systému, vždy byla a je ve vzájemné návaznosti, kterou je třeba zachovat i nadále. Jak při přejímání obecných, tak i rodných jmen přejímaných z cizích jazyků do češtiny se tedy postupuje podle stejných zásad, např. při jejich pravopisném počešťování.

4. Vývojový, historický — dnešní způsoby kodifikace rodných jmen navazují na tradiční zvyklosti češtiny. Jména přejímaná do češtiny v minulosti byla většinou vždy přizpůsobována existující dobové normě (úzu) češtiny po stránce tvarové, hláskové a pravopisné.

5. Mezinárodní — k tvaroslovné, pravopisné a výslovnostní kodifikaci jmen dochází i v jiných jazycích. Jedno a totéž jméno má v jednotlivých jazycích různé hláskové, tvarové a pravopisné podoby, které ukazují na antroponymickou zónu a národní sféru, v níž se dané jméno užívá.

Jazyková kodifikace rodných jmen vychází z vědeckého popisu gramatiky dnešní spisovné češtiny a z dosavadní kodifikace jmen obecných i vlastních. Nově realizovaná kodifikace se vztahuje především na (A) přehodnocování podob původně domáckých na základní, na (B) začleňování nově přejímaných cizích jmen do českého jazykového systému a na (C) reformu kodifikace dnes již nevyhovující (viz dále III).

A. Přehodnocování hypokoristických jmen na podoby základní je jedním ze způsobů, kterým se už odedávna v různých jazycích obohacuje repertoár oficiálních jmen. Hlediska používaná v jednotlivých jazycích se liší pouze stupněm určité rigoróznosti, přísnosti kritérií uplatňovaných pro toto „zoficiálnění“, zespisovnění nového jména. Základní podmínkou pro zařazení jména mezi oficiální podoby je v češtině to, že původně domácká podoba, obvykle zkrácenina delšího jména, ztratila své citové zabarvení a stává se neutrální. V praxi se tendence k přehodnocování některé domácké podoby na základní [28]projevuje nejčastěji tím, že se z různých zeměpisně položených míst objevují četné žádosti o zapsání této podoby do matriky. Tyto žádosti bývají odrazem několika skutečností:

a) podoba se neúředně užívá často jako podoba základní, třeba jako součást uměleckého jména — Naďa Urbánková;

b) dosavadní základní podoba se ve veřejnosti pociťuje jako zdrobnělina, u ženských jmen nejčastěji pod vlivem toho, že se přechylovací přípona —ka u jmen jako Vendulka, Jindřiška hodnotí jako zdrobňující; v důsledku toho se u zkrácenin Vendula, Jindra objevuje tendence hodnotit je jako podoby základní;

c) zkrácená podoba k nám proniká z cizího jazyka, např. z němčiny, kde se již jako základní užívá; přitom se např. ve výchozím jazyce ještě hodnotí jako domácká (Máša, Soňa v ruštině, Marika v maďarštině).

Jestliže se jeden z uvedených faktorů (a, b, c) výrazně prosadí, popř. se jich spojí několik najednou, dochází ke kodifikaci zkráceniny na podobu základní, jinými slovy řečeno přiřadí se mezi úřední jména zapsatelná do matriky. Tato kodifikace se realizuje průběžně, tj. případ od případu, často na základě sociolingvistického průzkumu, který obvykle opodstatněnost této kodifikace potvrdí.

B. Začleňování nově přejímaných cizích jmen do českého jazykového systému má v češtině velkou tradici. Dříve byly do češtiny přejímány celé skupiny jmen, např. s příchodem křesťanství, dnes jde jen o jména jednotlivá. Jak víme, přejímaná cizí jména si již staří Čechové velmi brzy přizpůsobili tehdejší češtině hláskově a tvarově tak, že cizí výchozí podoba je často velmi zastřena (např. Jiří pochází z řeckého Georgios). Kritérium dnešních počešťovacích kodifikačních úprav je přizpůsobit jméno češtině tak, aby v českém jazykovém prostředí nepůsobilo při užívání potíže.

Především je nutné začlenit je do českého tvaroslovného systému a přiřadit je podle jeho zakončení k nějakému vzoru tak, aby se dalo skloňovat. Většina jmen nedělá po této stránce potíže. Např. ženská jména zakončená na souhlásku (Katrin, Dagmar) zůstávají buď nesklonná, nebo, a to častěji, se skloňují podle vzoru „žena“. K vzoru „žena“ se začleňují i ta jména, která se v původním jazyce jinak vyslovují a jinak píší, např. francouzské Simone má v češtině v psané a mluvené podobě —a, tedy Simona, podobně i Denisa aj.

[29]Poněkud složitější je grafická a v souvislosti s ní výslovnostní kodifikace přejímaných jmen. Kodifikačním kritériem je grafické přizpůsobení podoby jména českému pravopisu tak, aby psaná podoba zachycovala v češtině co nejvěrněji podobu výslovnostní.

Podle kodifikace česká psaná podoba:

a) zachycuje podle zásad substituce výslovnostní podobu jména v jazyce, odkud je jméno přejímáno, např. Žaneta, Šarlota, Nikol(a),

b) zachycuje psanou podobu jména obvyklou v předávajícím jazyce a jméno se v češtině vyslovuje tak, jak se píše, tj. jako by šlo o slovo domácí, např. Harold, Donald;

c) přejímá se původní pravopis, jakož i adaptovaná původní výslovnost, např. Karin, Sven, Uve.

Ve všech případech se zdvojené souhlásky zjednodušují (Otto — Oto), neobvyklá písmena se nahrazují běžnějšími (Yvette Iveta), nadbytečná písmena se v souhlase s českou výslovností vypouštějí (Patrick — Patrik). Podobné pravopisné přizpůsobování přejímaného jména domácím zvyklostem tak, aby psaná podoba odpovídala výslovnostní podobě, v níž bude jméno užíváno, je běžné i v jiných jazycích. Dokládají to jak jazyky slovanské, např. ruština, slovenština, polština, tak i neslovanské, např. germánské, románské, nebo i maďarština.

Nezbytným průvodcem stručně nastíněné kodifikace nově přejímaných jmen v češtině je jazykově výchovné působení, které osvětluje důvody i výhody takto realizované kodifikace. Vedle důvodů čistě jazykových se tu při jazykové výchově uplatňují i faktory sociolingvistické a psycholingvistické. Rodiče např. často ve snaze o kompenzaci svých komplexů vyplývajících z nižší úrovně vzdělání nebo společenského postavení volí pro dítě u nás zatím neobvyklé cizí jméno. Proto je třeba poukazovat i na to, že takové jméno, zvláště nepočeštěné, povětšině nemá naději na trvalé místo v českém jazykovém prostředí, že v něm bude vždy působit cize a rušivě a svým nositelům české národnosti přinášet trvalé komplikace při jeho užívání a že může mít negativní vliv i na psychický vývoj dítěte. Nervově labilnější děti totiž obvykle neumějí bez následků snášet situaci, kdy se jejich jméno stává středem nežádoucí pozornosti a posměchu.

III. Pro kontrolu a hodnocení správnosti kodifikačních úprav rod[30]ných jmen je důležitá tzv. zpětná vazba; ukazuje, jak kodifikace v praxi funguje a co je třeba korigovat. Lze říci, že kodifikace, která byla v poválečných letech u nás realizována, byla v zásadě správná a osvědčuje se. Důležité je, že veřejností byla přijímána jako celek kladně.

Z některých kodifikačních úprav zcela přirozeně vyplývají i nové zásahy ve smyslu dalšího počeštění. Např. přičlenění ženských jmen typu Karin, Dagmar k vzoru „žena“ způsobuje, že v běžném mluveném jazyce se užívá v nominativu i podoba s -a, tj. Karina, která začíná převládat, takže dochází k její kodifikaci jako dubletní spisovné nominativní podoby.

I v oblasti vlastních jmen se totiž ukazuje, že dubletní pravopisné a tvarové podoby jsou potřebným vývojovým stupněm. Osvědčily se v pravopise jmen typu Valentýn — Valentin, Theodor — Teodor. Zároveň se ukazuje, že je potřebné zavést dublety v souhlase s pravopisem obecných jmen i u jmen typu Gizela, Elza, Jozef, doposud psaných pouze se s (tj. psát Josef i Jozef); tím dojde k dalšímu sblížení pravopisné podoby jmen s výslovností a zároveň i s grafikou slovenskou. Z výsledků sociolingvistických průzkumů naopak vyplývá, že se v pravopisné praxi nevžila a nedodržuje kodifikace délky samohlásek u jmen typu Magdaléna, Valérie, Regína, Karolína, ba ani ne Renáta; je to patrně důsledek toho, že u těchto jmen se vyskytuje převážně jen výslovnost krátká, popř. polodlouhá, takže pisatel nemá ve výslovnosti pevnou oporu. Zde tedy bude vhodné naopak zavést pravopisné dublety typu Regína i Regina.

Závěrem lze říci, že v oblasti společenského fungování rodných jmen zaujímá jazyková kultura své pevné místo. Přihlíží se v ní k základní identifikační a rozlišovací funkci jmen, jež si vynucuje plynulou obměnu jejich repertoáru, a k spolehlivému fungování jmen v české národní společnosti i k jejich optimálnímu začlenění do českého jazykového systému. Na základě zhodnocení výsledků dosavadního jazykového působení v této oblasti a s ohledem na prognózu dalšího vývoje lze říci, že hlavní kodifikační kritéria uplatňovaná v češtině v této oblasti jsou správná, osvědčují se a je s nimi třeba počítat i nadále. Nezbytným průvodcem průběžně prováděné kodifikace zůstává ovšem vhodné jazykově výchovné působení.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 1, pp. 24-30

Previous Zdeňka Hrušková, Václav Křístek: Současný stav a výhledy českého pravopisu

Next Jarmila Panevová: Lexikální zásoba češtiny v číslech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1