Časopis Naše řeč
en cz

Vědecká konference o teorii spisovného jazyka ve Smolenicích

Jaroslav Kuchař

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Součástí vědeckého programu načrtnutého v prognóze jazykovědného výzkumu v Československu do r. 1990 je spolu s hlubším rozpracováním nejdůležitějších a společensky nejzávažnějších jazykovědných otázek na podkladě marxistickém (obecné lingvistické teorie, teorie mluvnice, teorie jazykové kultury, teorie jazykových stylů ap.) také prohlubování teorie spisovného jazyka. Řešení těchto úkolů vyžaduje nejen intenzívní studijní a výzkumnou práci jednotlivých kolektivů, ale také pružnou pravidelnou výměnu myšlenek, poznatků a zkušeností mezi jednotlivými pracovními kolektivy a středisky, a to nejen v rámci československém. Není tedy divu, že se v poslední době množí setkání odborníků zabývajících se danou tematikou; patří k nim i mezinárodní sympozium o aktuálních otázkách jazykové kultury v socialistické společnosti, konané v červnu 1976 v Liblicích (srov. k tomu stati uveřejněné v NŘ 5/76 a v dalších číslech) a také časově předcházející třídenní vědecká konference O teorii spisovného jazyka, uspořádaná 21.—23. 1. 1976 Slovenskou jazykovednou společností SAV ve Smolenicích, za účasti čtyř českých lingvistů. O ní je toto stručné předběžné sdělení. Protože z jednání konference bude vydán sborník, přinese NŘ podrobnější recenzi tohoto sborníku.

Studium problematiky spisovných jazyků, jejich postavení mezi jinými útvary daného jazyka, jejich stavu vzhledem k vypracovanosti specifických stylových vrstev a typů, jakož i analýza komunikačních podmínek a situací, v nichž se spisovné jazyky uplatňují, mají svou platnost obecnou; i pro země a národy socialistického společenství, v nichž dochází k podstatným (a v mnohých z nich k společným) změnám v jazykově komunikačních pod[215]mínkách, je toto studium zvlášť významné. Ve slovenské situaci je pak aktuálnost těchto otázek zvýrazněna dále tím, že se tu v posledním období velmi dynamicky změnily podmínky pro užívání spisovného jazyka (prof. Pauliny nazýval na konferenci tuto změnu „výbuchem“, „přelomovou situací“ apod.), jednak tím, že slovenští lingvisté cítí potřebu kriticky se vyrovnat nejen s českými teoriemi ze začátku třicátých let a slovenskými ze začátku čtyřicátých let, ale také s teoriemi z konce let šedesátých. Proto byla největší pozornost na konferenci věnována kritické analýze teoretických koncepcí, zejména českých a slovenských (a důsledků, které tyto koncepce měly pro slovenskou jazykovou praxi).

Potřebu nově vidět a formulovat základní teoretické otázky představoval na konferenci především slovenský referát J. Horeckého „Východiska k teorii spisovného jazyka“. Vycházel z kritického rozboru východisek, zejména pražské školy, a s opřením o širší základnu teorie jazykové komunikace, zejména o typologii komunikačních událostí, pokusil se zdůvodnit nový obecně platný model rozčlenění národního jazyka vůbec, v němž rozlišuje řadu hierarchických „forem“: spisovnou (kultivovanou, s nejvyšším stupněm normovanosti a s kodifikací), standardní (běžnou, základní při společenském dorozumívání, se značným stupněm normovanosti), substandardní (do níž ve větší míře pronikají prvky nářeční), nadnářeční (přechodnou, „interdialektickou“) a nářeční (do níž už ovšem pronikají i prvky nedialektické). Při takto pojatém členění nepovažuje Horecký za potřebný ani dosavadní termín „norma spisovného jazyka“ (tuto normu vlastně představuje spisovná forma národního jazyka). S novým pojetím souvisí i potřeba — v referátu jen naznačená — vypracovat novou diferenciaci jazykových stylů.

Jistou protiváhou referátu Horeckého byl český referát Al. Jedličky „O typologii spisovného jazyka a jeho teorií“, který na základě srovnávacího pohledu na teoretické řešení problematiky spisovného jazyka v jednotlivých zemích a lingvistických tradicích zjišťoval obecné rysy, kterými lze vymezit typ spisovného jazyka (a diferenciaci typů), také v poměru k ostatním útvarům národního jazyka.

K těmto dvěma výchozím referátům, jakož i k referátu E. Paulinyho, který se zabýval současným rozvojem užívání spisovné slovenštiny a postoji slovakistů k jejímu kultivování (zvl. také se zřetelem k češtině), se rozvinula nejbohatší diskuse. Teoretickému pojetí Horeckého byly vytýkány vnitřní rozpory a terminologické nedůslednosti. Ani Paulinyho působivé vystoupení se vždy nesetkalo s plným souhlasem, zejména co se týče kritiky metod kultivování spisovného jazyka.

Na konferenci byla i řada teoretických referátů a příspěvků dalších, rozvíjejících dílčí problematiku normy a kodifikace (referát F. Kočiše, příspěvky E. Nováka, L. Dvonče, K. Buzássyové aj.), obohacujících teorii spisovného jazyka metodickými poznatky a postupy z oborů sousedících, zejména z teorie komunikace (zvl. příspěvek J. Sabola a J. [216]Furdíka), z teorie masové komunikace (J. Mistríka) a uvažujících o vztazích mezi teorií spisovného jazyka a teorií jazykové kultury (J. Kačaly, J. Růžičky aj.). Nechyběly tu ani příspěvky, které s teoretickým nadhledem řešily otázky bezprostředně spjaté se slovenskou jazykovou praxí, zvl. sem patří příspěvek Š. Peciara „K vymezení pojmu jazykové chyby“, ale i řada sdělení nebo částí sdělení jiných.

Jako celek byla konference důkazem teoretické vyspělosti slovenských lingvistů, a to i z řad mladší generace, jejich vysoké společenské angažovanosti a neutuchajícího vědeckého elánu.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 4, pp. 214-216

Previous Alena Polívková: Jazyková poradna v Leningradě

Next Zdeňka Sochová: Kouření v češtině a ve slovenštině