K českým spisům Tadeáše Hájka z Hájku

Emanuel Michálek

[Articles]

(pdf)

-

Tadeáš Hájek se narodil před 450 lety na podzim roku 1525 v Praze. Jeho otec, Šimon Hájek, byl staroměstským měšťanem a autorem prvního brusu jazyka českého (vyd. r. 1547[1] v Prostějově a později v Praze). Za svých studií v Praze, ve Vídni a v severní Itálii věnoval se Tadeáš Hájek hlavně přírodním vědám a matematice. Jako vědec humanisticky všestranný pracoval v různých oborech naukových, zejména v astronomii, medicíně, botanice, geodézii a matematice. Za své zásluhy byl povýšen do rytířského stavu, dostal erb a šlechtický přídomek. V astronomii zavedl pozorování v poledníku k stanovení souřadnic hvězd, zasloužil se o zpřesnění pojmu paralaxa, přispěl k lepšímu poznání komet ap. Dopisoval si s nejvýznamnějšími hvězdáři své doby Brahem a Keplerem a přičinil se o jejich povolání do Čech. V geodézii první triangulačně měřil a mapoval pražské okolí. Jako botanik a lékař účastnil se práce na latinském herbáři Itala Matthioliho a zpracoval tento spis o léčivých bylinách česky. Hájkův Herbář jinak bylinář velmi užitečný a figurami pěknými i zřetedlnými podlé pravého a jako živého zrostu bylin ozdobený i také mnohými a zkušenými lékařstvími rozhojněný vyšel z proslulé tiskárny Jiřího Melantricha v r. 1562. Vydavatelé počítali s čtenáři nejen českými, ale i polskými a jinými slovanskými, což svědčí o tehdejším značném rozšíření češtiny i za hranicemi českého státu. Obdobné starší příručky české překonal Hájkův Herbář jak rozsahem a všestranností výkladů, tak dokonalostí vyobrazení. Podává nejen podrobné poučení o vzhledu rostlin a jejich léčebném využití, ale všímá si i prostředí, v němž se vyskytu[88]jí, doby jejich života ap. Na rozdíl od starších herbářů, které někdy připisovaly jednu bylinu mnoho jiným, jako by jedna bylina byly, an sobě znamenitě rozdílné i v moci odporné jsou (Herbář 7b), rozlišuje již Hájek přesněji např. netřesk větší, prostřední a menší (Herbář 337b a násl.), marulku polní, horní, vodní (Herbář 210b), pór zahradní, viničný (Herbář 146b), ap. Ve všech takových případech jsou v staré češtině před rokem 1500 doloženy pouze výrazy jako netřesk, marulka[2], pór bez další specifikace. Vedle jména bylina užívá Hájek také slova zrostlina, kterým rovněž byla čeština obohacena teprve po roce 1500. Srov. O přirození a složení jich souditi obyčej máme, pravíce tuto věc aneb tuto bylinu aneb zrostlinu horkého a suchého přirození býti (Herbář 3b). Se slovem zrostlina přímo souvisí novočeské pojmenování rostlina, kterým souhrnně označujeme byliny i dřeviny.

Vedle Herbáře vydal Tadeáš Hájek česky mimo jiné několik kalendářních příruček, jimž se říkalo minucie a pranostiky. Jsou to jména původu latinského nebo řecko-latinského a vztahují se k obsahu zmíněných textů. Ty přinášely vedle údajů hvězdářských (o pohybu planet ap.) také sdělení o vhodnosti různých dní a časových úseků k léčebným zákrokům a postupům, zvl. k pouštění žilou (lat. minutio, odtud minucie, srov. Gebauerův Slovník staročeský) a různé předpovědi týkající se dění přírodního i společenského (pranostika z řecko-latin. prognostica ‚předpovídání‘[3]). Pranostiky Hájkovy se však příznivě lišily od jiné soudobé literatury toho druhu některými osobitými rysy. Patří k nim např. nesouhlas s dobovými pověrami, tak třeba vysvětlováním zatmění nebeských těles, že pro nějaké čáry a kouzla světla svého zbavena bývají. Hájek takové tvrzení odmítá a prohlašuje, že již nyní takovým marným duomyslům a pobonkuom (tj. pověrám) místa nedáváme.[4] Jiným rysem příznačným pro Hájkovu práci byl zřetel k praktickým potřebám. Přidával ve svých pranostikách např. časy některé příhodné k hospodářství, kteřížto časové první nikdá od žádného vyhledáni a v minucích položeni nebývali (t. 244). Ve srovnání s Herbářem jsou jazykové prostředky v pranostikách nezřídka expresívní, zvláště tam, kde se autor osvědčuje jako pozorovatel a kritik soudobého života, srov. např. popis dobové módy: tento v podkasané sukničce jako karetní zpodníček se vytřasuje, jiný v tureckém, [89]onen v uherském aneb tatarském kloboučku aneb oděvu se vypíná… Jiný opět těmi nepoctivicemi zplundrovanými jako jiná potvora se zpotvořuje (tj. širokými kalhotami na újmu své cti) a v nich se klepeštuje (tj. namáhavě pohybuje — t. 249). Vyskytují se také řečnické otázky, jako: my velmi pyšně honosíme se našich předkův cností… Co pak po nás řeknou potomci naši, staráme-li se o to? (t. 250). Tyto rysy souvisí nepochybně s popularizujícím zaměřením kalendářové literatury.

Poskytují tedy české práce Tadeáše Hájka příklady výrazových prostředků odborného jazyka jak v literatuře náročnější, tak i v projevech určených širšímu okruhu zájemců. I když většina Hájkových děl je psána latinsky, přece přispěl svými českými spisy nemálo k propracování a rozšíření českého odborného názvosloví.

---

[1] Týkal se zvl. náležité shody přechodníkových vazeb v rodě a čísle, B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. 2, Praha 1936, s. 55 a Ottův slovník naučný X, Praha 1896, s. 754. K Hájkovu životu a dílu srov. vedle cit. OSN i J. Jakubec, Dějiny literatury české 1, Praha 1929, s. 770n.

[2] Srov. Jan Gebauer, Slovník staročeský a Staročeský slovník, hl. red. B. Havránek, na příslušných místech.

[3] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého 2. vyd., Praha 1960, s. v.

[4] J. J. Hanuš, Písemnictvo české hvězdoslovné 16. století v císařské knihovně pražské, ČČM 36, 1862, s. 243.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 2, pp. 87-89

Previous Eva Pokorná: K různým podobám a typům jmen států

Next Antonín Tejnor: Anglicismy v odborném vyjadřování