Marxistické řešení problémů spisovného jazyka

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

[1]Jazyk je jev sociální; jinak bychom si nemohli vzájemně rozumět a lidská společnost bez jazykového dorozumívání je dnes nepředstavitelná. Ale jde o jev velmi složitý: jde o proces mechanicky fyziologický, centrálně nervový a psychický, o jev individuální a kolektivní, o konkrétní řečové procesy i o jazyk jako systém, o řečový proces a vyjádření vědomí, myšlení atd. Pro tuto složitost je třeba jazyk vidět v celé komplexnosti. Tu komplexnost nemohla dříve lingvistika vidět a ji analyzovat ze svého metodologického postoje plně, ale vždy jen jednostranně, ať šlo o postoj primitivně materialistický, ať pozitivistický s agnostickým omezením, nebo idealistický. Analyzovat ji je schopna teprve marxistická metoda lingvistická z hlediska dialektického a historického materialismu, je schopna vidět a analyzovat jazyk a řečové procesy komplexně, a to i v složitém dialektickém vztahu k myšlení i ke společnosti, v úloze mentální (formulačně poznávací i fixující) i v úloze vyjadřování a sdělování.

Nám však nejde o celý komplex jazykových útvarů, který vytváří národní jazyk, ale jen o specifický útvar zvaný u nás konvenčně spisovný jazyk. Spisovný jazyk je název konvenční, ale stejně konvenční je název literární jazyk a jiné termíny; nám jde o jeho nový obsah, a rozdílné termíny, které přes jistou variabilitu mají význam stejný, nechávám stranou (jen připomínám, že užívá-li se nejnověji u nás anglického termínu standardní jazyk, považuji to za zbytečné, i když se tento anglický název tu a tam vyskytne i v sovětské lingvistice).

Zhruba do třicátých let se v lingvistice spisovný jazyk neuznával za předmět jazykového bádání; pokládal se za jazyk „umělý“, odrážející [226]minulé etapy jazyka, a uznávala se povšechně jeho celonárodní úloha, což ovšem za tehdejší společnosti bylo ideálem, ale ne realitou.

V opozici k tomu teorie pražská (s jistou nadsázkou mohu říci moje) o spisovném jazyce hlásala jeho „autonomnost“, jeho specifickou funkčnost a vyhraněnost normy, prostě k čemu je. — Říkám-li „moje“ (jen z hlediska své odpovědnosti), není to přesné, kořeny jsou v sovětské lingvistice dvacátých let, kdy počátky marxistického pohledu obracely pozornost k spisovnému jazyku a k jeho sociálnímu aspektu (tento vývoj byl pak rozrušen marristickou jednostranností).

Počátky našeho pojetí nebyly bez nedostatků; již pojetí „autonomnosti“ bylo dáno více jednostrannou opozicí k dosavadnímu neuznávání vědecké stránky spisovného jazyka a výkladu o něm. Dnes bychom spíše zdůraznili, že se spisovný jazyk neliší od jazyka vůbec kvalitativně, ale především kvantitativně, i co do svých úloh i normy i vztahu k celonárodní společnosti.

Dnes specifikum spisovného jazyka můžeme zhruba ve zkratce shrnout (na podkladě nejen naší starší teorie, ale i podle nové sovětské)[2] takto:

1. jazyk reprezentující národní celek, uznávaný za jeho znak i pojítko;

2. jazyk užívaný ve veřejných projevech, psaných i ústních (v životě politickém, administrativním, ekonomickém, školském atd.), v publicistice, v odborných i vědeckých projevech, je i základem jazyka umělecké literatury;

3. jeho norma je závaznější a uvědomělejší než norma útvarů nespisovných, třeba jeho norma má ovšem jak vzhledem k rozpětí a mnohostrannosti jeho funkcí, tak i k nutné dynamičnosti i v soudobém jazyce také větší variabilitu než např. norma nářeční (nesouhlasím však s názorem nedávno u nás vyjádřeným, že norma nářeční je bez variability).

Tento stručný obraz specifiky spisovného jazyka nelze beze všeho promítat do jiných dobových nebo místních situací.

Celonárodní užívání spisovného jazyka, aspoň pasívní porozumění, rozpětí jeho nositelů a adresátů, rozsah jeho úloh a vyhraněnost a stabilita jeho normy se mění (ne přímočaře). Proč? Zcela zřetelně — až nebezpečně zdánlivě jasně, takže sváděl ke zjednodušení — je poměr těchto změn a vývoje jazyka, řekněme hned předem dialektický, k vývoji společnosti, přesněji řečeno k jejím společensko-ekonomickým [227]formacím, k jejich dobové ideologii i k proměnlivému rozpětí úloh (funkcí) daných jejich potřebami.

Od samého počátku spisovný jazyk (a nemusí mít bezpodmínečně ani psanou podobu) plnil jisté kulturní potřeby nadstavby a měl nadnářeční charakter (třebaže vyrůstal z konkrétního nářečí nebo nářečního celku, ale zpravidla i pod vlivem cizojazyčných vztahů). Byl z počátku exkluzívní, omezen na poměrně úzkou společenskou vrstvu. I když se tato vrstva rozšiřovala, byl jazykem třídním. Teprve později nabývá postupně nadtřídního charakteru. Třebaže do jisté míry předběhl netřídní společnost, stal se teprve za socialistické společnosti v plném smyslu netřídním (ovšem netřídním, nikoli opět třídním, jak dočasným omylem soudilo marristické pojetí pseudomarxistického pohledu na jazyk, které se v čtyřicátých letech i u nás — jen epizodou — vyskytlo u mladé lingvistické generace).

Již tento dočasný omyl ukazuje, že nelze základní a zřejmý poměr vývoje spisovného jazyka a národní společnosti řešit zjednodušujícím způsobem jako jednostranný vztah, ale že je třeba vidět a vykládat tento poměr z hlediska dialektických rozporů jej provázejících a usměrňujících.

Jde o tyto rozpory projevující se ve vývoji i stavu spisovného jazyka:

1. Rozpor nadnárodnosti a národnosti ve spisovném jazyce. Pokud bylo užívání spisovného jazyka v dávné minulosti značně třídně omezené, exkluzívní, mohl jeho úkoly dobře plnit i jazyk cizí, mezinárodní (např. stará řečtina, středověká latina, církevněslovanský jazyk, arabština ap.). Tato určitá jazyková nadnárodnost prospívala pohotovějšímu a územně rozsáhlejšímu sdělování i širšímu dosahu jeho mentální, formulačně poznávací a fixující úlohy (užívání cizího mezinárodního jazyka bylo dlouho někdy také podmíněno vědomou snahou po exkluzívnosti, odlišnosti). Proti této nadnárodnosti spisovného jazyka postavila se postupující potřeba po širší jeho srozumitelnosti a přístupnosti spolu s postupujícím uvědoměním národnostním a národním (za různých dob a podmínek). Tak vzniká domácí jazyk spisovný (někdy dočasně v konkurenci s nadnárodním jazykem). — Je zde rozpor jazyka nadnárodního a národního a ten pokračuje vlastně stále v rozporu jazykových prvků mezinárodních a domácích, zvl. v terminologii.

2. Druhý rozpor vzniká uvnitř spisovného jazyka ze stoupajícího úsilí o přesnost a dokonalost vyjádření, z rozšiřujících se potřeb společnosti vyjadřovat nové skutečnosti, pojmy i věci a vůbec z přirozeného vývoje jazyka na jedné straně a na druhé straně z potřeby i nositelů [228]i adresátů spisovného jazyka udržet dosavadní prvky jazyka, a z elementární potřeby jazyka samého udržovat svou stabilitu (ta je vyhraněnější právě u jazyka spisovného).

3. Třetí rozpor v jazyce spisovném je opozice racionálnosti a expresívnosti. V zásadě také snaha o internacionalismus, o přesnost vyjádření a plnění nových potřeb je poplatná více stránce racionální a naopak snaha o udržování tradice více stránce expresívní (emocionální), ale může tomu být i naopak.

Tyto rozpory, původně vlastně jen první dvě (třetí jsem přidal teprve v r. 1968),[3] byly v mém pojetí z počátku značně poplatné ještě dialektice kantovské a zvláště hegelovské, také sekundárně u mne užitý termín antinomie naznačuje návaznost na kantovské a hegelovské pojetí s jejich abstraktním monismem. I když se toto pojetí již svou návazností na vývoj, změny a potřeby společnosti přiblížilo k materialistické dialektice, bylo třeba je zbavit starší omezenosti a přepracovat je důsledně do materialistické dialektiky a marxistického zákona rozporu.

Pak teprve jasně vysvítá, že vnitřní jazykové rozpory reálně určují jakost i stupeň změn vyvolaných vnějším působením daným společenskou situací, proto také stejné změny společenské situace mohou mít rozličné následky. Toto pojetí bude potřeba ještě propracovat a prohloubit.

---

[1] Předneseno na celostátním semináři lingvistů-komunistů 17. 5. 1973.

[2] Obsčeje jazykoznanije I, Moskva 1970, 502n.

[3] Viz NŘ 52, 1969, 65.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 5, pp. 225-228

Previous AS (= Alexandr Stich): Jak skloňovat místní jméno Tockoje?

Next Václav Křístek: Současné novinové titulky